Zachytil jsem názor, že někomu porozumět, znamená, přizpůsobit se. Což je obrovský omyl. Někomu porozumět, rozhodně neznamená se přizpůsobit, stejně jako neznamená, souhlasit s jeho konáním.
Zachytil jsem názor, že někomu porozumět, znamená, přizpůsobit se. Což je obrovský omyl. Někomu porozumět, rozhodně neznamená se přizpůsobit, stejně jako neznamená, souhlasit s jeho konáním. Světem chodí jedinci, kteří říkají něco o lidských právech pro menšiny, což je v naprostém pořádku, ale lidská práva neznamenají automaticky souhlas ze způsobem jejich života, souhlas s vlastním omezením v případě, že onen jedinec, skupina nedodržuje většinové normy.
V posledních letech se konečně začínají ozývat nespokojení lidé, kteří poukazují na skutečnost, že menšiny si osobují čím dál tím víc práv a tlačí většinu, aby nejen respektovala, ale i dodržovala jejich zvyklosti i když ona většina většina nijak nesdílí jejich náboženské a civilizační,sexuální zvyky. Stále více se mi zdá, že podporovatelé tohoto přístupu k menšinám a požadující od většiny „toleranci k menšinovému chování„ vycházejí z jakéhosi zvláštního terapeutického modelu. Modelu skupinové terapie, kde jsou lidé ve své odlišnosti naprosto přijímáni v modelu naprostého akceptování.
Terapie samozřejmě vyžaduje přijetí, porozumění a pravdivost=autentičnost terapeuta vůči svým klientům. Carl Rogers, dokonce snil o tom, že jeho přístup zaměřený na člověka, bude jakýmsi obecným základem mezilidských vztahů. S čímž se dá souhlasit, ale jak někteří kritici Rogerse zdůrazňují, tohle je možné jen u zdravých, zralých osobností, schopných akceptovat i naši odlišnost, nikoliv jen vyžadovat akceptaci vlastní odlišnosti.
Naprosto nemíním popírat důležitost autentičnosti, akceptace a empatie, které jsou pro terapeuta důležité. Bohužel život není a nikdy nebude terapie a tím, že porozumím například důvodům, pro které někdo krade, nebo zabíjí, ještě nemusím obojí akceptovat. Lidský život je po tisíciletí určován pravidly. Každá civilizace měla svoje. Přístup, který říká: „přijímám tě a akceptuji tě takového jaký jsi,” skýtá mnoho možností, ale zároveň jaksi nemá strukturu v tom, že ukládá nějaké omezení, sebeovládání. Nevyžaduje totiž toleranci menšiny pro většinu. Menšiny díky tomuto způsobu přijímání získávají pocit, že většina je povinna respektobvat jejich práva a ona sama menšina nemá naprosto žádné povinnosti.
Pravidla jako taková poskytují určitou míru jistoty. Jestliže ale zákon a pravidla platí jen pro někoho, nastává ve společnosti chaos a zmatek. Stejně tak v terapii, která nemá sankce, třeba pro nespolupráci. Mohu tisíckrát s klientem probírat důvody jeho selhávání v docházce, pokud nestanovím jasnou sankci například v tom, že ušlý čas zaplatí i přesto, že že se sezení nekonalo. Nekonalo, protože se bez omluvy nedostavil. Sám osobně pokud tohle chování zopakuje víckrát, ukončím spolupráci. Přestávám být jeho terapeutem a nemám k němu žádné požadavky. Ano, pokud menšiny nepocítí jistou míru sankci za svá selhávání obecně dohodnutých pravidel většinou, budou se chovat jako by jejich názor byl pro většinu závazný. Zatím nemusí nést sankce. Můžeme jim rozumět, ale nemusíme si nechat líbit jejich přezíravost a neúctu k nám samým.
Takže si nemyslím, že společnost je jedna velká terapeutická skupina, vedená moudrými a prozíravými lidmi, kteří nám svým moudrým přístupem ukáží cestu tolerance a respektu. Bohužel i terapeut se ocitne v situaci, kdy řekne dost. Klient může své terapeutce vykládat, jak po ni sexuálně touží, ale v žádném případě se ji nesmí bez jejího souhlasu ani dotknout. Stejně tak terapeut může své klientce na ulici říci. „Teď ne, teď zabývám něčím jiným než jsou vaše osobní potíže.” Docela chápe, že se klient, klientka cítí nepříjemně, odmítnutí, neakceptovaná, ale přesto své rozhodnutí nezmění.
V kulturním okruhu, kde ženy zdůrazňují své ženství oblečením, je zahalená žena daleko více středem zájmu, než jiná žena. V takové spoelčnosti se těžko může dovolávat její manžel toho, aby jiní muži na jeho ženu necivěli a nedumali jaká tvář a nebo postava se skrývá za tím vše zakrývajícím oblečením. Pokud vyvolá spor s jinými muži a někoho z nich zraní, nebo zabije svou ženu z důvodu podezření z nevěry musí nést důsledky, které ukládá místní zákonodárství. Přistoupit na to že z náboženského hlediska jsou kněží vyjmutí ze světského práva, pokud zneužívají věřící ke svým cílům, nebo, že náboženské právo muslimů je na stejné úrovni se zákony většinové společnosti, vede jen a jen k rozvratu společnosti.
Stejně tak každý má právo požívat alkohol po dosažení plnoletosti, brát drogy, hrát hazardní hry, ale nikdo z důvodu závislosti prostě není vyjmutý ze zákona. Závislí jednoduše nesou zákonné důsledky svého závislého, nepřizpůsobeného chování. Terapie závislosti, přes veškeré terapeutické pochopení, je založena skutečnosti, že klient nebo pacient vybočuje svým chováním ze společnosti, naráží na mantinely, naráží na požadavky pravidel. Takže se vyžaduje, aby se přizpůsobili členové terapeutických komunit jasně nastavenému řádu. Pokud tak nečiní, jsou z terapie vyloučeni. Zkušenost ukazuje, že změnit chování je pro závislého možné. Tedy se vyžaduje změna chování závislých, nikoliv změna chování většiny na způsob závislých.
Zrovna tak, se naštěstí ozývají čím dál víc hlasy, že menšiny se musí přizpůsobit pravidlům většiny a mezích těchto pravidel je jim tolerovaná odlišnost. Takže zákon platí stejně pro homosexuály jako pro heterosexuály. Ani jedna skupina nesmí zneužívat nezletilé. Například. Zrovna tak nesmí muslimský manžel zabít svou nevěrnou ženu, jako ji nesmí do bezvědomí spráskat ateistický manžel, protože mu nechutnal oběd a on se domnívá, že když ji spráská, pak ji něco dojde. Mohu chápat, že se rozčílil, že je horkokrevný a nebo, že se málo ovládá je sice možné, ale i jako chápající, přijímající člověk, musím dát najevo, že takové chování je z mého hlediska zcela nepřípustné. Přes respekt k jeho lidským právům.
Shrňme si všechno. Lidská práva automaticky neznamenají, že nemáme žádné povinnosti. Porozumění a pochopení, plus přijetí druhého člověka, nezakládají tomu, kdo je mnou chápán a přijímán na jeho právo a mou povinnost, respektovat jeho právo, se mnou manipulovat, urážet mě, okrádat, sexuálně zneužívat, urážet. A tolerance neznamená, že se proti takovému chování neohradím. Náboženská svoboda neznamená automatické dodržování náboženských pravidel menšiny většinou, která ono náboženství nevyznává a nepraktikuje.
Společnost má své standardy a jejich nedodržování se i sebeasertivnějšímu člověku jednoduše sem tam nevyplácí, právě díky sankcím, které na něj dopadnou, pokud bude třeba asertivitu jako nástroj zneužívat. Samozřejmě, jsou důvody, pro které se jeden každý dokáže vzepřít i většinové společnosti a prosadit změnu. Ale dokud ji neprosadí, že je závazná pro většinovou společnost, jednoduše bude narážet a narážet.