Bude nutná opět dobrá sekera?

Tak mi za tři měsíce bude šedesát. V dobách kdy ještě platila hranice šedesáti let pro odchod do důchodu, bych už pomalu v nějakém zaměstnání balil, měl bych skoro všechno na háku a říkal bych.

Tak mi za tři měsíce bude šedesát. V dobách kdy ještě platila hranice šedesáti let pro odchod do důchodu, bych už pomalu v nějakém zaměstnání balil, měl bych skoro všechno na háku a říkal bych. „Už mě nic nezajímá.” Dnes je hranice pro odchod důchodu u mužů věk šedesáti tří let a bude se prý zvyšovat. Mám-li být upřimný, je mi to jedno. Nelámu si hlavu tím v kolika půjdu do důchodu. Lámu si hlavu tím, jak zůstat co nejdéle funkční, abych měl důchod jako kapesné nebo jako příspěvek do fondu oprav a na telefon. Byt jsem si koupil, ještě ho splácím, pokud budu mít formu a kliku, obojí je potřebné, splatím ho do dřív, než půjdu do důchodu. Konečně víc než dvě třetiny jsem za čtyři roky splatil.

Sleduji diskuse kolem reformy, jako takové, včetně reformy důchodové. Přemýšlím o spoustě svých známých o málo starších, kteří šli do důchodu. Někteří pracují dál, protože mají nějakou živnost, firmu, někteří chodí na universitu třetího věku, někteří nedělají nic. A někteří už umřeli. Prostě jsem ve věku, kdy už mám víc let za sebou, než před sebou. Realita, které se nevyhnou ani ti nejmladší. Jenže, pořád se mi líbí ženy, baví mě studovat a baví mě pracovat. Nebaví mě tedy už moc pracovat v instituci jménem PL Bohnice, protože mám pocit, že jsem zdravotnictví už sponzoroval dost. Takže ji v asi v nějaké dohledné době opustím. Abych si zvýšil příjem. Umím toho dost a myslím, že pokud bude zdraví sloužit, pak se nemusím bát. O práci nikam žádat nepůjdu, protože už dávno práci nehledám, práce hledá mě. Nikomu nebudu zabírat místo.

Jak jsem řekl. Baví mě pracovat a baví mě učit se nové věci. Baví mě starší muzika, tak ta šedesátá až osmdesátá léta, z novějších sem tam něco. Chutná mi jíst a ženský taky ještě můžu. Mládež mi občas nadává do dědků. Konečně dědek jsem, mám zatím jednoho vnuka. Doufám, že budu mít kliku a ještě ho stihnu něco naučit. Jeho táta dělá od rána do večera, takže si sem tam na něj udělám čas a ukáži mu něco z toho starého světa, kdy muži uměli spoustu důležitých dovedností, nutných pro život. Třeba je nikdy nevyužije, ale co kdyby? Od svého táty a svých strejdů jsem se také naučil spoustu dovedností, Z nichž některé už jen ukazuji jako kuriozitu. Třeba štípání dříví. Nebo řezání ruční pilou. Obojí s e muselo umět, aby se člověk nenadřel a něco udělal. Topili jsme uhlím, a dřívím zatápěli. V kůlně jsme měli špalek, do něj zaseknutou sekeru a od svých šesti sedmi let jsem s tou sekerou zacházel. Napřed sekera mávala se mnou, později jsem ze sekerou mával já.

Byl to zvláštní pocit. Postavit poleno na špalek, máchnout a pokud možno na jeden úder rozštípnout. Jakmile jsem ovládl sekeru natolik, že úder byl většinou jen jeden, měl jsem pocit, že jsem Sam z románu „Dva divoši.” Bylo-li víc úderů, pak jsem se zbytečně nadřel. Nejen nadřel, ale měl jsem pocit neschopnosti. Dosáhnout toho bleskového švihu, kdy je takové zrychlení, že ani suky nejsou překážkou, nebylo otázkou nácviku jednoho odpoledne, ale jak jsem rostl, tak se jednoúderové švihy množily. Jsem se tak trochu bavil, když jsem viděl Charlese Bronsona v Sedmi statečných při štípání dříví. Ne, že by to neuměl, ale bylo vidět, že mu to není vlastní. V šedesátých letech ještě bylo mnoho domácností, kde byly nutností kůlny, neboli dřevníky, sklepy na brambory a na další zeleninu. Zahrádka u většiny i činžovních domů na malém městě byla poměrně častá.

Zacházet ze sekerou, tak aby si člověk neusekl prsty byla nutnost. Umět zatopit a nejen zatopit, ale i topit aby nebyla zima, to znamenalo víc než jen teplo. Takže, když jsem přišel na skupinu v úterý, kde stály v místnosti kamna a v nich hořelo dřevo, zaradoval jsem se. Terapeutická místnost je v suterénu, v létě v horku je v ní velmi příjemně, ale jak zaprší, už to není ta idyla, co by mohla být. A kamna a v nich živý oheň, to je pro mne lahoda. Vždycky vlastně byla. Tahle možnost v paneláku mi chybí. I když, kdyby bylo třeba a nic jiného by nezbývalo, také bych si poradil. Postavil bych kamna do rohu, trubky bych protáhl oknem, musel bych vyřezat díru ve zdi, udělat zděř a natahat topivo. A myslím, že z technického hlediska by to nebyl problém. Inu jsem z generace, která musela umět notně improvizovat.

Sklep mám, chodil bych s pytlem po okolí, sbíral dřevo, ve sklepě štípal, do pátého patra nosil. Asi by to nebyla taková idyla, ale takhle nějak zřejmě přežívali lidé v devadesátých letech v Sarajevu. Opatřil bych si kamna s nějakým skleněným okýnkem, aby mi svítila místo svíčky. Jo třeba tak dopadne ta budoucí generace, co teď má pocit, že je chudá, když se víc jak pětkrát denně nají, má ústřední topení, PC, plazmovou televizi, ale protože nemá ty plazmy v každém pokoji jednu a jen PC pro celou rodinu, tak jsou chuddí. A různí zelení věrozvěsti se snaží tuhle „idylu” vrátit. Konečně jak jsem se dočetl, tak cena elektřiny díky jejich snaze o větší podíl ze solárních zařízení, stoupne nejen pro domácnosti o dvacet procent, ale i pro průmysl. Zachytil jsem takové úvahy, že pro český průmysl to bude likvidační, protože náklady stoupnou na neúnosnou míru a nebude konkurence schopný. Ale možná jsou to je plky těch zabedněných kapitalistů, co chtějí jen ty zisky. Jenže, co když fakt odejdou?

Když necháme odejít firmy jinam, kde je levněji a budeme mít díky tomu drahou energii ze solárních zařízení. Asi pak skutečně nebude na ty důchody. Kdo na ně vydělá a na tu armádu nezaměstnaných? Občas bývá veselo. Samozřejmě, „nikdo neví,“ kdo ten mazaný zákon o povinnosti výkupu za zvýšené ceny prosadil. Nebo spíš, kolik stálo ono prosazení toho zákona? To je právě to, když na všechno chceme mít zákon, na všechno chceme mít opatření, stanoví úředník cenu a mazaný šíbr jen využije znění zákona. Zdá se že tam kde zákon není, nezbývá nic jiného lidem než se domluvit, snažit o co nejlevnější výrobu, třeba i elektřiny, v co největším množství aby bylo možno prodat.

Já vím, že jsem naivní starý chlap, co nemá ekonomické vzdělání a všechno počítá většinou z hlavy. No občas si vezmu i kalkulačku. A když mi někdo začne vykládat, že stát něco zadotuje, EU něco zadotuje, tak se zcela naivně, úplně hloupě zeptám. „A kdo tomu státu a té EU, ty peníze dá?” Postavit solární zařízení na úrodné půdě, je stejný zločin, jako na té úrodné půdě postavit sklady. A vykupovat drahou elektřinu, z ekologických důvodů, když je možné mít podstatně lacinější a ekologičtější z jádra, to je druhý zločin. Bez ohledu na ideologická východiska. Bohužel, hlupáci, nebo zločinci jsou na obou stranách politického spektra.

Naučil jsem se jednu věc v životě. Napřed musím vyřešit obtížnou situaci a až potom mohu hledat, kdo ji zavinil. Takže od vlády očekávám, že situaci vyřeší a až ji vyřeší, pak bude hledat viníky. Ne opačně. Jinak tu vládu přestanu podporovat. A doufám, že vláda a parlament, tedy ta pravicová část, nebude na každou pitomost hledat zákon a regulační opatření, ale nechá na rozumu lidí, co je prodejné a co ne. O čem vláda nerozhoduje, o čem nerozhoduje úřad, tam není koho korumpovat. Tam nastává zcela jiný druh jednání, kde se konkurence přizpůsobí době a potřebě a vyvine úsilí aby nezaostávala. Socialistické sny zelených o nutnosti regulace, zatím jak je vidět způsobily víc škody než užitku. Možná, že opravdu se budu muset podívat po nějaké dobré sekeře.