V roce 2003 jsem začal psát a na jednom serveru umisťovat svoje poznámky z cest a o cestách. Příspěvky nejsou řazeny chronologicky, ale podle toho jako jsem které cestě přikládal důležitost.
V roce 2003 jsem začal psát a na jednom serveru umisťovat svoje poznámky z cest a o cestách. Příspěvky nejsou řazeny chronologicky, ale podle toho jako jsem které cestě přikládal důležitost. Postupně sem své cestovní příspěvky přesunu (chci mít své texty pohromadě) a možná něco ještě dopíší.
Malý úvod:
Před mnoha lety jsem začal chodit světem pěšky. Jen tak, pro zábavu jsem přešel pěšky Evropu. Kolikrát jsem přešel bývalé Československo, sám ani nevím. Nechodím pro zdraví ani pro poznání, ale jen z čiročiré radosti z pohybu. Ale i tak jsem došel určitého poznání i zdraví. Jako vedlejší důsledek chůze. Miluji chůzi a většinou, pokud si mohu někam dojít, dojdu si tam. Dělají mi dobře endorfiny, dělá mi dobře námaha. Není to vždy pohodlné, sluce stále nesvítí, ale přesto si neumím jinak představit dovolenou než pěšky. Každou dovolenou ujdu aspoň tisíc kilometrů. Udělal jsem několik cest, jež byly delší než dva tisíce kilometrů. Jedna byla dokonce přes tři tisíce kilometrů. Ta nejkrásnější byla ta nejdelší. Na Gibraltar. Byl jsem ještě mladý, odvážný a vytrvalý. Už jsem jen trochu odvážný a trochu vytrvalý.
Jsem chodec. Být chodcem je svým způsobem filozofie života. Chodec, když se rozhodne, dojde všude. Na Everest i Jižní pól Stále ještě dnes ve svých padesáti pěti letech bez potíží ujdu denně kolem čtyřiceti kilometrů. Loni jsem si pořídil vozík a na něm už si ruksak vozím. Už jej nenosím. Stárnu, ale pěšky se mi stárne dobře. Podstatně méně riskuji a víc dbám na bezpečnost. Naučil jsem se další jazyk a troufnu si do více zemí. Byl jsem od vzniku těchto stránek před třemi lety ve dvou dalších zemích. Na Novém Zélandu a v Chile. Obě cesty byly zajímavé tím že jsem se pustil na jiné světadíly.
Nepíši cestopisy. Nenajdete tu popisy země. Spíše dojmy a pocity. Ze setkání z lidmi z prožitků v těch zemích. Pokud někdo chce data, koupí si průvodce. Mám takový sen, že si jednou si pořídím poníka a slušný stan. Budu žít pod širým nebem. Budu svobodný a volný. Možná už nebudu chodit tolik kilometrů i přesto že poník bude nosit moje věci. Ale přesto nic se z mého hlediska nevyrovná aspoň na čas životu chodce a kočovníka, jež žije ve stanu.
Dokud lidé žili ve stanech, tedy aspoň mám pocit, svět byl ze zlata. Jak jsem zjistil v Anglii. I stan může být domov. Přesvědčuji se o tom každou cestu. Stan jsem si pořídil ve svých čtyřiceti šesti letech. Do té doby jsem spal pod igelitem, a nebo v autobusových čekárnách na posedech a ve stodolách, či různých přístřešcích. Ale už jsem řekl. Stárnu a stávám se pohodlnějším
Nejméně otravných a zároveň nejvíce slušných lidí potkáte na cestách vzdálených hlavním silnicím. Není tam nával a většinou, když vás potkají, slušně pozdraví a mají chuť mluvit o tom co pěkného viděli a jak jde život. Hlavně v cizině panuje pěkný zvyk každého pocestného pozdravit. Zdraví staří mladí a nikomu to nepřijde divné, nikoho to nijak neohrožuje v jeho důstojnosti. U nás doma se lidé stydí. Mají pocit, že tím, že někoho cizího pozdraví, obtěžují a dávají najevo, že něco potřebují. Je to škoda. Když jsem cestoval po Izraeli a chodil po palestinském území, tak než jsem tam šel tak všichni mě strašili Palestinci. Vychován Evropou jsem každého koho jsem potkal pěkně pozdravil Salaam olejku, a všichni mě pěkně odpověděli Salaam alejkum, a usmáli se. Znalí angličtiny se okamžitě zeptali kam že to jdu a co jsem zač, a bylo. A nabízeli pomoc a chtěli ukázat cestu. Dostal jsem se vlastně k tomu o čem že bude tato stránka. O lidech o zemích kde jsem byl, které jsem prošel. Bude o tom jak ji vidí člověk, co ji prožil pod širým nebem. Je zajímavá zkušenost prožít třeba celý podzim v Británii. Od začátku podzimu do začátku zimy. A je velmi zajímavé, prožít celé léto v Evropě při cestě z Čech až na Gibraltar.
Už jsem řekl,že Necítím potřebu tohle povídání psát jako cestopis a místopis. Vlastně jde mi i trochu také o popis techniky cestování pěšky. Tedy mé techniky. Nikdy nechodím svých čtyřicet kilometrů najednou. To lze kdy jdete bez zátěže. Chůze s se zátěží má zcela jiná pravidla a jiné dopady na pohybový aparát a celkově na organismus. Rozděluji si to zhruba na 7-10 kilometrové úseky. Hodinu a půl, dvě jdu, potom odpočívám. Většinou to mám rozdělené do dvanácti hodin. Snažím se ujít kolem 40 kilometrů každý den. Ani víc ani méně. Jsem na to zvyklý a vím, že jsem to minimálně schopný dělat minimálně po dobu tří měsíců.
Jdu-li krajem kde je možné koupit jídlo, nemívám ho víc než na jeden den. V pustinách jako bylo třeba Sierra Morena ve Španělsku, kde na trase nebyla ani vesnice, ani obchod či restaurace je to jiné. Pouze dva prameny ve vzdálenosti přes 100 km. Tam jsem měl samozřejmě jídlo na tři dny. Bohužel nemám nájemnou partu nosičů, kteří by mě zbavili zátěže, tak musím dávat pozor na každý kilogram, který nesu navíc. Ovšem jídlo a pití má tu výhodu, že celkem rychle ubývá. V pustině kupodivu velmi rychle. Jako třeba v Negevské poušti v Izraeli.
Chůze je sice nejpřirozenější a podstatně méně namáhavý pohyb než je běh nebo jízda na kole do kopce, ale při zátěži 10-12 kg je najednou všechno jinak. Jít každý den čtyřicet kilometrů je značná zátěž na pohybový aparát. Je tedy nutné umět relaxovat. Dobrý ruksak,dobré boty. Obojí v kvalitě, která je nutná. Nevyplácí se na tom šetřit. Přesto se člověk neubrání puchýřům, otlakům, odřeninám. Jestli je něco hrozné, tak nemít se po celodenním pochodu v dešti možnost převléknou do suchého a spát v suchém. Jsou dny kdy mi to šlape samo, a jsou dny a kdy ujít 40 kilometrů je téměř existenciální záležitost. Tam opravdu hraje roli motivace.
Velmi se mi osvědčuje cvičení jógy, modlitba a zpěv. To všechno mě udržuje v dobré psychické kondici, která samozřejmě ovlivňuje fyzickou. To že chodím sám má několik důvodů. Ten jeden je v tom, že je málo těch, kteří se chtějí bavit tímto způsobem. Ten druhý je v tom, že jen málokdo je ochoten snášet to krásné utrpení, které cestování pěšky sebou nese. Jdete-li takhle daleko a máte-li omezený čas není možné vidět všechny exkluzivní místa, která v jednotlivých zemích jsou. Já se nepovažuji za turistu a přiznám se že mnohdy jdu raději oblastmi, jež z turistického hlediska nejsou až tak atraktivní.
Tohle je pro málokoho přijatelné. Dnešní zvyk navštívit 25 památek za týden, případně ještě více způsobuje splývání viděného. Už jsem si dávno zvykl na to vidět něco občas. Podle hesla „dobrého po málu” To mi umožnilo poznat život v těch zemích v mnohem větší bohatosti, než je možná obvyklé. Například chůze podél English Channel.který je u nás známý více jako kanál La Manche. Šel jsem po britské straně. Navštívil jsem i turistické oblasti, co v Evropě moc známe nejsou, ale pro Brity jsou místy, kde velmi často tráví svou dovolenou. Ale tam také jsem šel právě místy, která jsou známá jen místním a nelitoval jsem. Nebo ve Francii krajem pod Pyrenejemi. není to nijak zvlášť známá turistická oblast a tam jsem měl právě možnost poznat Francii úplně jinou než je třeba Provence či Azurové pobřeží. Přiznám se že nejsem sběratelem turistických pamětihodností. Je-li při cestě kostel, zámek a mám-li chuť a čas, navštívím ho. Jsou dny kdy klidně minu jakoukoliv pamětihodnost, protože mám pocit, že nemusím vidět úplně všechno.
To jsou důvody proč nejraději chodím sám. Jen jednou jsem udělal pokus jít s kolegou,. Nedopadlo to dobře, protože mimo jiného jsem musel stále řešit s ním právě trasu a způsob chůze. Bylo velmi vyčerpávající mu neustále připomínat, že on se přidal ke mě, a že v žádném případě necítím potřebu přizpůsobovat rychlost a rytmus jemu. Ani nemám potřebu si zacházet 5 – 10 kilometrů proto abych viděl něco, co mě naprosto nezajímá. A to jen proto aby to mohl vidět on. Tohle vidím jako manželství. Má-li někdo potřebu být s někým jistě udělá vše pro to aby se dohodl. Není-li tomu tak, žije si po svém a nikoho do svého způsobu života netahá.
Na cestě si chci žít po svém. Na velmi dlouhých tratích je to velice důležité. Pomáhá to udržet jistý stereotyp, který umožňuje zjednodušení života a tím menší výdej energie. Týká se to mnohých věcí, od času jídla, vstávání, nakupování a i prohlížení památek. Pokud jsem šel s někdy s nějakou ženou bylo to snazší. Ženy nejsou tolik soutěživé, a navíc jsem klidně přizpůsobil rychlost a trasu jim. Ale jen proto, že jsem stál o to a by se mnou byly, a cesty to nebyly delší než deset dní. Na Gibraltar se žádná nechtěla přidat.
Tak to je na úvod vše. Pokud někdo četl mé stránky dříve zjistí že jsou rozšířené o několik příspěvků. Během let jsem napsal porůznu pár věcí, které jsem shromáždil a přepracoval. Postupně je přidám a budu je sem přidávat. Pokusím se přidat i více fotografií. I když si myslím, že foto je jen na dokreslení. Ale čtenáři to žádají a píši pro lidi. Tak jdeme.
Praha 2006