Gibraltar Už jsem řekl, že cesta na Gibraltar byla podle mého mínění ta nejkrásnější. Taky byla nejdelší a nejnamáhavější. Jen ve Španělsku jsem musel přejít přes šestery hory.
Gibraltar Už jsem řekl, že cesta na Gibraltar byla podle mého mínění ta nejkrásnější. Taky byla nejdelší a nejnamáhavější. Jen ve Španělsku jsem musel přejít přes šestery hory. Přešel jsem Pyreneje, prošel jsem tolika vesnicemi městečky i městy, že považuji za zbytečné je všechny jmenovat. Byla to cesta jaká se asi povede jednou dvakrát za život. Mentálně jsem se na ni připravoval dva roky. Finančně mi pomohli kamarádi, kteří mi věnovali 10 000 korun a tím mi umožnili abych se mohl na tu cestu vydat. Začala 5.6 1993. Domů jsem se vrátil 12,9 1993. Plánoval jsem ji na 100 dní tam. Pěší část trvala 86 dní a ušel jsem asi 3 260 km. Tam jsem šel přes Čechy, Německo, Francii, Španělsko. Vracel jsem se vlakem a stopem. Vlakem jsem jel přes část Španělska, protože stopování mi tam moc nešlo. Za ty tři měsíce jsem utratil 900 DM za jídlo. Jinak jsem neplatil nic. Neměl jsem stan, spal jsem pod širákem, v autobusových čekárnách, horských boudách a několikrát u hodných lidí, kteří mi poskytli pomoc.
Velkou pomoc mě poskytl německý manželský pár v Lurdech, kam jsem dorazil s oteklými kotníky a vypadalo to , že toho budu muset nechat. Velkou pomoc mi poskytl francouzský majitel kempu v Lurdech, který mi dovolil za 6 franků, slovy šest franků strávit 4 dny v jeho kempu v letní kuchyni, a s výše uvedeným manželským párem se dohadoval o tom kdo bude mít právo mě hostit. Nedělali to proto, že bych je o to prosil, ale z obdivu ke mě. A z nadšení pro blázny. I když v té době nebylo co obdivovat, jelikož jsem byl docela na dně. Ale moc a pomoc sv. Panny Marie Lurdské zafungovala, moje nohy se tam uzdravily vskutku zázračně. Napil jsem se lurdské vody, vykoupal nohy a do rána bylo po problémech s nohama. Všem doporučuji Lurdy a třeba i patřičnou modlitbu. Zásluhu na tom že jsem to nevzdal měl i pan Veverka, který mě asi deset dní před tím hostil na svém zámečku a výše uvedení lidé na tom měli opravdu obrovskou zásluhu. Ještě dnes po tolika letech na ně vzpomínám. Bez jejich pomoci, nevím nevím. A tak to chodilo celou tu dobu. Poprvé v životě jsem strávil po širým nebem celé léto.
Měl jsem možnost zažít to co zažíval evropský člověk zhruba do konce 19 století. Být odkázaný na přírodní světlo. Být odkázaný na pomoc druhých naprosto neznámých lidí. Cesta takové délky a rozsahu je úplně něco jiného než cesty kolem jednoho měsíce a do 1000 km. Měnící se počasí. Když máte kliku a máte měsíc dovolený, může se stát, že celý měsíc až na drobné výjimky je hezky. Když je to v Evropě a procházíte tak odlišnými regiony jako jsou Čechy a Španělsko, najednou je klima zcela rozdílné. Sotva si zvyknete na jednu zem, jste v druhé a učíte se jiné věci. Tohle se musí zažít, to je zkušenost, která vás formuje aniž by jste chtěli nebo o to usilovali. Najednou vidíte, že jsou věci jež mají svůj řád a vy jen můžete to vzít na vědomí. Najednou zjistíte, že vaše síly jsou omezené. A musíte dělat kompromisy, které do 1000 km většinou neděláte. Je zcela jiné rozvržení sil. To se učíte. Všechny vaše předchozí zkušenosti jsou jen informativní, některé věci jsou zcela nové. Nikdy předtím jsem nedělal přestávky. Prostě jsem šel den za dnem a bylo. tady se mi stalo, že jsem najednou ve Francii zjistil, že nemohu dál. Nic mě nebolelo, necítil jsem se nijak zvlášť unavený a přesto se moje tělo samo zastavilo.
Až do Francie jsem strašně spěchal. Pořád jsem měl pocit, že někomu musím dokázat, že jsem ten nezdolný chlápek co chodí jako stroj, stále jsem ze sebou soutěžil. Najednou jsem přestal, uvolnil jsem se a chodil jsem stejně dobře jako před tím a možná právě proto jsem nakonec na ten Gibraltar došel. Ta cesta mě změnila. Nevím proč, ale změnila. Tam se stalo něco velmi důležitého, co jsem nikdy na svých předchozích cestách nezažil. A nebylo málo těch cest, a některé byly hodně namáhavé. Ale Gibraltar byl zcela výjimečný. I fotografie , které z toho zbyly jsou nějak tím poznamenané. Prostě jsem po návratu dal vyvolat filmy a dostal jsem jen několik fotek s tím, že filmy byly poškozené. Dodnes jsem přesvědčen, že to špatně vyvolali, ale nijak se tím netrápím protože ty fotky by tomu asi dali nějaký jiný styl. Takhle to nosím v hlavě.
Tedy vyrazil jsem 5.6 1993. V 11 hodin dopoledne a tehdy se mnou kus cesty šla moje tehdejší přítelkyně Markéta Kotenová. Vyrazili jsme známou cestou z Děčína směrem na Litoměřice, Rakovník, Radnice a Plzeň. V Plzni jsme se z Markétou rozloučili. Já sem šel navštívit své přátele v dominikánském klášteře. Markéta jela domu. Docela jsem ji obdivoval jak snáší pěší cestování. Je sice pravda, že kvůli ní jsem snížil denní dávky kilometrů, a ona byla i tak schopna ujít i 35 km za den. Bylo to méně než je můj zvyk, ale to mě na začátek nevadilo.Při vědomí že mě čeká dlouhá cesta, a nebyl jsem si přesně jist jak si mám rozvrhnout síly. Hranice jsem přešel znovu ve Všerubech. Až před Všeruby bylo vše jako před dvěma lety. Krásné počasí, všechno klapalo. Poslední noc v Čechách se obrátilo počasí a netušil jsem, že mě čeká čtrnáct dní deště. Bylo to tvrdých čtrnáct dní přes Německo. Abych vyřešil co nejlíp situaci neměl jsem pod siloňákami nic na sobě. Bunda a kalhoty omezeně chránily a když se na chvíli udělalo hezky rychle to uschlo. Tak jsem cestoval den za dnem .
Chvíli pršelo, chvíli bylo hezky a bylo to podstatně náročnější než před tím. Musel jsem více hledat přístřešky, ale v té době jsem ještě stany opovrhoval a nic jsem netušil něco o kopulích a lehoučkých áčkách 1.5 kg těžkých, které by mi ulehčily život, už jen tím, že bych nemusel někdy jít o několik kilometrů navíc abych našel vhodné místo na přespání. Igelit byl dobrý proti lehkému mrholení, ale v opravdovém dešti jsem měl potíže s tím udržet suchý spacák. Co byla největší potíž, byly věčně promočené boty. Začaly se mi dělat puchýře a musel jsem lepit a obvazovat a zvykat si na to že než začaly fungovat endorfiny jako tišíce prostředek, tak počáteční bolest byla při chůzi značná. Naštěstí jsem docela typ, který snáší bolest a tak jsem pokračoval a nohy se sem tam hojily a občas to bylo snazší.
Dostal jsem se do části Německa, kterou jsem vůbec neznal a musím říct, že se mi velmi líbila. Většinou jsem šel Podunajím, a Dunaj ta obrovská řeka byla najednou jako Ploučnice v Děčíně. Kraj byl kopcovitý. malebný. Lidé přívětiví, Díky částečné znalosti jazyka jsem neměl problémy s navázáním kontaktu a opatřením si potřebných věcí , jako je voda a případně informací. Nebo jen obyčejné popovídání. Dokonce v Ausburgu, kde jsem se ptal jedněch manželů na cestu z města, pán z ničeho nic vyndal peněženku, dal mi stomarkovku se slovy, že „poutníky je potřeba podporovat,”. Vzal jsem ji, protože jsem neměl pocit, že mě chce nějak ponížit a viděl jsem a konečně to i řekl, že by docela vyrazil taky. Byl to milý příspěvek na cestu. Za sto marek bylo pro mne jídlo minimálně na deset dní. Pokračoval jsem dál, až jsem se dostal Schwarzwaldu, kde jsem si zatrénoval trochu hory. Sešel dolu. přešel most přes Rýn v uprostřed mostu byla francouzská trikolora a byl jsem ve Francii. Byl konec června. Záměrně zde nevypisuji kudy jsem šel. Chci udělat rozpis cesty s mapkou, kterou přiložím. Myslím, že to ani není nijak zvlášť důležité. Především mám potřebu psát o tom co jsem na této cestě víceméně prožíval.
Už jsem trochu naznačil, že tahle cesta byla výjimečná. Výjimečná mezi všemi mými cestami, právě tím jak jsem ji prožíval a co jsem prožíval. Vlastně zde poprvé jsem nějak přestal se zabývat svým tělesným výkonem. Poprvé jsem připouštěl že jsem limitovaný a poprvé jsem se ocitl v zemích kde jsem měl velmi malou možnost se domluvit. To je velmi zajímavé, jak se ve mě najednou prohlubovala díky tomuto faktoru empatie a intuice. Také pozornost. Začal jsem si uvědomovat, že musím mnohem víc spoléhat na sebe. Na svou schopnost pochopit co se děje. To vše se prohlubovalo a já měl často pocit, že i když neumím vyslovit, tak velmi dobře cítím co ten druhý říká. Měl jsem takový lístek na kterém jsem měl na psáno francouzsky kdo jsem, kam jdu. Potom jsem tam měl ještě několik vět s prosbami o vodu , ukázání směru a o pomoc v případě nemoci. Jediné jazyky, které jsem mohl využít byla čeština, němčina a ruština. Kupodivu jsem je všechny ve Francii využil. Ve Francii jsem měl dojem, že už jsem tam někdy byl. Bylo mi tam spousta věcí známých. Proti nablýskanému Německu jsem byl v zemi, jejíž obyvatelé jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, velikosti, a zároveň velmi podobni nám. Auta méně nablýskaná než v Německu. Pořádek rozhodně není nejsilnější francouzskou vlastností. Ale ta francouzská velikost a kultura byla vidět. I přes úpadek , který Francie jako velmoc udělala, nechala na mě hluboký dojem právě tím jak neokázale ta velká minulost a zároveň decentnost se zjevovala.
Lidé samozřejmě slušní. Vždy se pozdravili, vždy se zeptali odkud jsem a kam jdu. Bohužel moc mě mrzelo, že nevládnu jazykem, protože většina evidentně byla ochotna dát řeč. Francie na mě zapůsobila. Zapůsobila svou velikostí, krásou, rozmanitostí. Spousta památek, které byly udržované, ale nějak jinak než v Německu nebo ve Švýcarsku. Bylo vidět, že památky jsou sice pro turisty, ale zároveň jsou i užívány jako obydlí lidí. Vesnice jako vystřižené z filmu z třicátých let, stále ještě bylo vidět, že modernizace do nich přišla nedávno. Měl jsem štěstí, že jsem byl několikrát pozván na oběd nebo na jídlo do domu. Největší zážitek byl, když jsem byl pozván k obědu na rodinný statek, kde u stolu seděli tři generace. Prarodiče, rodiče a děti. A já s nimi. Obřad stolování byl úžasný. Ti lidé byli sedláci, ale chování měli šlechticů. Dojedli jsme každý dostal sýr. Se samozřejmostí Francouzů se se mnou rozloučili a šli si dělat svoje. Já šel po svém a přemýšlel jsem o věcech, které z tohoto světa mizí. Pohostinnost, která není urážlivá ani ponižující. Ochota se věnovat člověku, který se prostě vynořil, a když přijde čas, bez zbytečného otálení se rozloučit. Nic o mě nevěděli. Nic jsem jim nemohl přinést a přesto jsem jim stál za pozornost. Musím říct, že tohle se mi ve světě stalo mnohokrát, a vždy jsem byl zaskočen. U nás doma jen jednou. Za celá ta léta. Ve světě při každé cestě. A v každé zemi a nejednou.
Pokračoval jsem dál do Lurd. Dlouho to vypadalo velmi dobře. Bohužel asi v polovině Francie jsem se si nějak zvrtnul nohu. Nic moc. Zdálo se že to je lehké natažení. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Vždy na začátku se noha trochu rozbolela, ale jak už to bývá endorfiny zafungovaly, bolest pominula šlo se dál. Po několika dnech otok vzrůstal a už jsem musel víc odpočívat. 40 km jsem sice ušel, ale dalo to velkou práci. Dokonce se mi jednoho odpoledne stala nevídaná věc, musel jsem zastavit a odpočívat víc než 24 hodin. Tělo prostě odmítlo jít dál. Prostě mě to zastavilo samo. Ležel jsem v lesíku, který byl u silnice, našel jsem tam i studánku a protože jídlo jsem měl, nic se nedělo. Tam se ale vlastně stala jedna z nejdůležitějších okamžiků této cesty a možná i života. Byl jsem poučen, že sice můžu mít vůli, ale vůle sama je málo. Další důležité poučení bylo dbát na potřeby těla. Ležel jsem tom lesíku a přemýšlel. Byl jsem i dost vyděšený a najednou jsem si uvědomil, že bych taky nemusel dojít až na Gibraltar. To jsem si předtím připustil jen v souvislosti s úrazem. Noha díky odpočinku trochu splaskla, síla se vracela, vyrazil jsem dál.
V jednom městečku měli přes poledne zavřeny všechny obchody s potravinami, tedy jsem pokračoval dál. Měl jsem hlad a nebyl jsem nijak naladěn. Z ničeho nic se na silnici objevil proti mě řeholník v hábitu. Pozdravil, já také, a zjistil jsem, že rozumí německy. Ptal jsem se jej zda je někde poblíž obchod. Řekl mi že o dva kilometry je klášter abych se tam stavil. Udělal jsem to. A nelitoval. Bratři tam byli z celého světa a mezi nimi jeden americký Slovák, který sice byl z druhé generace, ale slovensky uměl a po 14 dnech empatie a mizerné němčiny jsem mohl s někým naprosto normálně popovídat. Bratři mě pohostili, dali mi jídlo na cestu, vysvětlili mi že ve vesnicích dále jezdí jen pojízdná prodejna, tedy , že jsem udělal vlastně chybu, když jsem si v městečku nepočkal hodinku, než otevřou. Jedem mi prohlédl nohu. Tvrdil, že je lékař. Řekl mi co jsem už tušil, že by to chtělo aspoň týden klidu. Což samozřejmě ještě v tu chvíli jsem nehodlal brát v úvahu. Stále jsem ještě měl představu jakéhosi osobního rekordu, kterého jsem stále sám hodlal dosáhnout. Stále jsem to od sebe čekal a měl jsem pocit, že jedině když toho dosáhnu má ta cesta teprve tu pravou hodnotu. Jak bláhové. Příští dny mě měli poučit natvrdo.
Od bratří jsem vyrazil z veselou myslí a modlitba, kterou jsem se s nimi rozloučil, mě v mé pýše jen utvrzovala. Měl jsem pocit, že z takovou přímluvou to musí dopadnou samozřejmě bezproblémově. Ještě jsem netušil jaké jsou někdy cesty k poznání. Druhý den mě začala otékat i druhá noha. Bylo to logické. Nesla většinu zátěže, protože tu druhou jsem šetřil. Začalo být „;veselo”. Vlekl jsem se a denní dávku šel z vypětím všech fyzických i psychických sil. Nikdy předtím jsem nezažil situaci na cestě, která byla tak na hraně. Ještě navíc jsem viděl jak auto v plné rychlosti zabilo psa. Náladu mi to nepřidalo. Po třech dnech jsem seděl v jedné autobusové čekárně kousek za vesnicí, ve které jsem si předtím koupil nějaké zásoby. Samozřejmě před vesničany jsem hrál hrdinu, ale bylo mi bídně. Můj lístek na němž jsem měl napsáno kdo jsem a kam jdu mi tentokrát velmi posloužil. Před čekárnou zastavil mercedes a z něho vystoupil starší pán, který se Francouzky ptal zdali jsem ten Čech. Odpověděl jsem mu jedinou francouzskou větou, již jsem měl nacvičenou, tedy že nerozumím francouzsky, neboť jsem Čech.
Usmál a řekl se „se mnou můžete mluvit česky”.Představil se a v klidu usedl vedle mne a ptal se kam jdu a jak dlouho. Seděl jsem tam zutý, všiml si že mám oteklé nohy. Ptal se jak se mi s tím jde. Přiznal jsem pravdu, že mizerně. Nabídl, že má kousek od toho místa kde jsme setkali skromný příbytek a nabídl, že bych tam mohl několik dní setrvat. Dopil jsem kafe, hodil bágl do auta a vrátili jsme se asi 10 kilometrů zpátky. „Skromný” příbytek byl zámeček ze dvanáctého století, majitel byl synem předválečného velvyslance v USA bývalého poradce Etiopského císaře. Zíral jsem. Ze zámku vyšlo děvče, tak kolem 28 let s vlasy až po kolena, představil mi ji jako jednu ze svých třech dcer. Na ty tři dcery byl neskrývaně pyšný. Pochlubil jsem se ze čtyřmi dcerami. Okamžitě jsem byl ještě vítanější. Tedy alespoň jsem měl ten pocit.
U pana Veverky jsem strávil dva dny. Dva krásné dny. Nohám to prospělo, duši taky. Pouze paní domu byla trochu mimo, byla zřejmě po mozkové příhodě a tak ji moc s námi nešlo konverzovat. Užíval jsem si krásné češtiny. Pan Veverka i jeho dcera která byla v Čechách jednou jedinkrát,oba mluvili nádhernou češtinou bez přízvuku. U pána domu jsem se tomu až tolik nedivil, ale u dcery to bylo pozoruhodné. Jediné čím jsem se jim mohl odvděčit byla kazeta s Lenkou Filipovou, kterou jsem daroval dceři. Za míru pohostinství, již se mi dostalo to byla chabá záplata. Ale myslím, že to opravdu udělat chtěli. Ještě dnes jsem jim vděčný, protože mi pobyt u nich nesmírně prospěl. Pan Veverka byl moudrý gentleman ze staré školy a diplomatická minulost z něj čouhala při každém gestu. Jednou, když jsem se chtěl napít Coly přímo z plechovky, jen poznamenal, „zdá se že toužíte být Američanem”. Došlo mi to a od té doby jsem se opravdu ve společnosti už nikdy z plechovky nenapil. Když jsem se chtěl zout abych nenašlapal na krásné staré perské koberce jen poznamenal. ”Nebuďte zas až takový vlastenec”. Pochopil jsem, že mám neskutečné štěstí se setkat s opravdu gentlemanem. A od té doby ani u sebe doma nevyžaduji na lidech aby se zuli. Zdá se mi to pod vlivem několika podobných setkání velmi buranským způsobem. Tedy to zouvání. Nikde v cizině na mě nechtěli abych zul boty. Jim to připadalo velmi nedůstojné. Navíc jak mě poučil jeden starožitník. Koberci víc škodí sůl z opocených nohou než bláto. A není-li koberec podlaha se snadno zamete a vytře.
Od té doby a jsem přesvědčen že to nedůstojné je. Chce-li si někdo udělat pohodlí a zout boty, nic proti tomu, ale vyžadovat to. To už se mi opravdu nechce. Po dvou ztrávených dnech na zámečku jsem si troufnul vyrazit zase o kus dál. Nohy sice bolely, ale chvílemi se zdálo, že to půjde. Brzy se měl ukázat můj omyl. První dva dny to celkem šlo, ale potom zbývající tři dny jsem do Lurd došel opravdu z vypětím všech sil a skoro ze slzami v očích. Poslední den před Lurdy jsem ušel pouhých 20 km za den a to jsem šel opravdu na doraz. Našel jsem první kemp, protože v Lurdech to bylo velmi obtížné až skoro nemožné spát mimo. Být zdravý, zašel bych dál za město jak mívám ve zvyku, a na den bych se tam vracel. Teď jsem na tom byl tak, že jsem opravdu uvažoval i o doktorovi. Nakonec vše vyřešil majitel, který mi ukázal letní kuchyň, řekl mi dej mi 6 franků a zůstaň jak dlouho potřebuješ. Jakým způsobem vypočítal cifru dodnes nevím, ale neřeším to. Ulehl jsem a do rána jsem ležel doslova jak Lazar. Inu byl jsem v Lurdech a tedy jsem měl na to nárok. Ráno mě probudilo šramocení. Docela pohledná paní tam prostírala. Vychovaně jsem pozdravil Bon Joure a ona vychovaně odpověděla. Z ničeho nic se mě zeptala zda mluvím německy. Odpověděl jsem ano a tím jsem měl vlastně na čtyři dny vystaráno. Od hlídání báglu po jídlo. Přišel její manžel, informovala ho o tom bláznu co jde z Čech poutí do Lurd a potom na Gibraltar, řekl jen „ach so” podal mi ruku, představil se a bylo.
Dali jsme se do řeči, zjistili jsme že máme oba rádi fotbal, Hamburk a on české pivo. V Čechách byl několikrát a tedy v nepřítomnosti jeho ženy jsme se shodli na zjištění , že ani české holky nejsou nejhorší. Bylo to skvělé. Mohl jsem opravdu ten pobyt prožít jako poutník, ať se to týká bohoslužeb, poutí atd. Jak už jsem říkal. Namočil jsem nohy do zázračné vody a bylo vystaráno. Otok splaskl po dvou hodinách. Lehké pnutí zůstalo. Pro jistotu jsem se umyl celý abych se uzdravil i duševně. Pánu Bohu, Panně Marii, sv Antonínovi, sv archandělu Rafaelovi jsem nahlas poděkoval, že mi pomohli dojít až sem a za-doufal jsem že pomůžou až na Gibraltar. Do Lurd to byla pouť. Z Lurd jsem to pojmul jako dovolenou. Po čtyřech dnech jsem se rozloučil a vyrazil přes Pyreneje. Moje druhé velehory. Šel jsem vedlejší trasou na tunel Bielsa. Nohy nezlobily a Pyreneje byly krásné. Vesničky jak z filmu. Vystoupal jsem do výše 1800 metrů, sestoupil a znovu vystoupal do výše 1850 metrů. Před tunelem jsem strávil noc. Mrholilo a v noci bylo asi 4 stupně nad nulou. Mrholilo. Bez celní a pasové kontroly jsem vstoupil do tunelu. Byl tři kilometry dlouhý a neosvětlený. Samozřejmě mi zhasla baterka a tunel zatáčel. Od té doby vím co znamená vidět světlo na konci tunelu. To byla zkušenost, která se vyrovná málem putování společenstva Prstenu Morií. Prošel jsem tunelem. Sestoupil o dvě stě metrů a uvítalo mě 30stupňové vedro ve Španělsku. Lurdy byly tři dny cesty vzdáleny a přede mnou 1200km Španělského království.Čekalo mě vedro jaké jsem do té doby nikdy předtím nezažil. Francie za mnou.
Španělsko: tajemná země, které jsem se bál z celé cesty nejvíce a zároveň nejvíc jsem po ni toužil. Uvítala mě královsky vedrem a obrovskými horami, ze kterých jsem sestupoval do nižších kopců, ale hory mě čekaly přes celé Španělsko. Užil jsem jich víc než dost, až Řecko se této zemi vyrovnalo. Izrael vedrem ji předčil. Ale jinak to byla jedna z nejromantičtějších a nejzajímavějších zemí, které jsem prošel. Sestupoval jsem Pyrenejemi dolu a nestačil jsem se divit změně. Počasí i hory byly v místech kde jsem procházel odlišné od francouzské strany. Protože jsem byl ještě v horách vody bylo dost, ale to se mělo změnit. Od druhého dne ve Španělsku jsem se musil učit novému způsobu cestování. To tam bylo bezstarostné chození od vesnice k vesnici. Španělsko je velká země a není vyjímkou, že mezi vesnicemi nebo městečky byly i třicetikilometrové vzdálenosti. Spousta stavení byla opuštěných. Musil jsem se naučit, že čtyři litry vody nemusí být nutně dost. Třicetistupňové vedro bylo samozřejmostí a dehydrace hrozila stále. Večer před spaním jsem musel mít alespoň dva litry vody. tedy pokud jsem byl blízko vesnice nebo benzinové pumpy.i
Ve Španělsku jsem se naučil využívat služeb benzínek. Ať se to týkalo vody, často jídla i umytí. Nikdy to nebyl problém. Ve Španělsku nebyl problém nikde nocovat. Samozřejmě jsem spal na soukromých pozemcích. Ale velmi často byly v polích kamenné přístřešky, kde jsem se mohl schovat před cizíma očima. Velmi nerad spím na otevřeném prostranství, Raději mám úkryty, kde cítím trochu intimity a soukromí. Velmi často je to při tomto způsobu života nutné a žádoucí. Ať kvůli odpočinku tak i kvůli bezpečí. Necítím žádnou radost z toho být buzen časně zrána hlasitými dotazy, jak jsem se vyspal a co že to tam dělám. To opravdu nijak nenadchne a pocitu pohody a klidu to nepřidá. Navíc každý máme většinou fyziologické potřeby a soukromí opravdu není na škodu. V zemích jako je Španělsko prostě se ne všechno bere tak liberálně jako u nás a necítím potřebu potřebu mít zbytečné potíže s policií. Největším překvapením pro mne byla španělská krajina, hlavně hory. Stále jsem se divil, že jsou suché většinou bez porostu. Tedy tam kudy jsem šel.Provincie Leone a Castilia. Pravé Španělsko. Kláštery na kopcích. Městečka jako ze středověku. Krásné ženy, ochotní lidé. A vůně. Všude silná a vůně, která je vlastně dána vypařováním pryskyřice z stromů. To bylo hlavně tam kde se vysazovaly borovice. Borovice jsou stromy, které miluji a velmi rád jsem pod nimi tábořil. Navíc s čím jsem se setkal poprvé, to byly zavlažovací kanály. Zemědělství je ve Španělsku závislé na zavlažování, a přesně bylo vidět, kde a jak se zavlažovalo. Jinak krajina v srpnu má dvě barvy. Hnědou a žlutou. Šel jsem centrálním Španělskem . Tedy místy kam mimo velkých měst turisté nezajíždějí. Velkým městům se většinou vyhýbám, protože je velmi obtížné jimi projít za jediný den a najít místo na nocleh. Tedy venku a bezpečný. Velká města v tomhle ohledu jsou málokdy bezpečná. Držím se zásady, „místa, která jsou velmi lákavá jsou známá a nejsou příliš bezpečná”. Tohle jsem se naučil už doma za mlada. Nemá smysl při takovém-hle putování, pokud tedy vyloženě netoužíte po společnosti nocovat v kempech, na místech která v sezóně jsou využívána k táboření atd. Minimálně se nevyspíte. Stačí většinou odejít stranou, najít čisté místo, nemusí být ani malebné. Na přespání to stačí. Malebnosti se užije za celý den i celou cestu dost a dost.
Vím co říkám. Zažil jsem několikrát problémů se opilci, ze zvědavci a jinými potížisty víc než mi bylo milé. Nejhorší jsou skupiny výrostků, kteří mají pocit, že jim uvedené teritorium patří. Proto mám rád místa osamělá stranou a ne příliš navštěvovaná. Je li místo čisté, a vhodné k táboření nemusí být ani malebné. Na odpočinek je potřeba především klid, stejně tak jako na cvičení a meditaci. Jak stárnu potřebuji opravdu odpočinek a to hlavně vleže. Jógové techniky dokáží skutečně dodat energii, ale i samotné ležení je nutné. Nemám tedy zájem být vyrušován. A ve Španělsku po celodenním vedru a prachu,bylo klidné poležení skutečně požitkem. Jak cesta ubíhala doslova přes hory a přes doly, a jak jsem si zvykal na jiný způsob nakupování, shánění vody i domluvu, cítil jsem, že ta země je skutečně něco jiného než střední Evropa. Až do jižní Francie se to moc nerozlišuje. Ale za Pyrenejemi je to jiný svět. To se totiž samozřejmě pozná právě tam, kam turisté moc nezajíždějí. Na vesnicích, kde se čekalo ráno v sobotu v pekárně aby se koupil chleba a jiné. Vždy když jsem to viděl jsem si uvědomil, že vesnice se sice skutečně mění, ale španělská vesnice roku 1993 zas až tolik se nezmodernizovala. A byli to jiné a jiné věci. Byl jsem rád, že jsem viděl to co jsem viděl. Naučil jsem se, že země má svou charakteristiku právě tam, kde lidé nemají potřebu nic předstírat jen pro to aby byli světoví a turisté se měli dobře. Chápu, že je to byznys, ale mě vyhovovalo to co jsem našel. A nebylo toho vskutku málo. Každý den jsem se nestačil divit, co všechno Španělsko je.
Tak jsem pokračoval tou nesmírně zajímavou zemí. Pouze dvakrát za celý měsíc zapršelo. Jednou to byla bouřka podruhé, se to jen tak jako déšť tvářilo.Samozřejmě jsem se naučil zdravit a říkat mimo jiné callora, jakože je vedro. Španělé to oceňovali. Jinak jsem měl jen konverzační příručku a zvyšující se empatii. Občas jsem narazil na někoho kdo uměl německy. Tedy domluva dost chabá. Ale ukazovalo se že to není až takový problém.
Centrální Španělsko je vskutku země, která má svou historii a ta historie byla docela všude vidět. Velmi mě překvapilo, že se sem tam našli ještě pomníky generalisima Franka. Ale jinak bylo vidět, že to sice není nijak zvlášť bohatá země.Ale musím říci, že bylo vidět, že bohatne. Je to deset let a tak by bylo docela zajímavé vidět jí dnes. Cesta ubíhal pěkně, cítil jsem se dobře a bezpečně. Moje představy o divokém Španělsku rychle vzali za své. Šel jsem kolem vinic, kde dozrávalo a nebo bylo už zralé hroznové víno. Šel jsem olivovými hájemi celé dny. Kam jste se podívali tam byly olivy. Šel jsem pustými horami, kde byly jen opuštěná stavení a vyschlé studny. Tak jsem šel tři dny. Narazil jsem cestou na dva prameny a minuly mě čtyři auta. Tři v protisměru, jedno v mém směru. Když jsem nechtěl nastoupit, řidič mávl rukou a začal zjišťovat co pro mne může udělat. Tak „aspoň” mi dovezl vodu. Asi mě zachránil. Nakonec jsem přišel před poslední hory a předposlední španělské město. Hory se jmenovaly Sierra Ronda, město Ronda. Nakoupil jsem a měl jsem před sebou posledních 100 km.
Přešel jsem poslední vyschlé hory, prošel posledními horskými vesnicemi, a sestoupil do roviny. Poslední den pěší tůry. Prošel jsem poslední Španělské město a na jednou jsem uviděl něco vysokého temného. Byla to slavná Gibraltarská skála z druhé strany. Většinou je fotografována od moře, ale i pohled z pevniny byl impozantní. Zavolal jsem z budky kamarádům, že se blížím, že mám před sebou posledních 7 kilometrů. Pak jsem došel k plotu z branou z celnicí a uviděl Bobíky. Pravé britské Bobíky ve vysokých přilbách. Vyndal jsem pas a lístek na kterém, jsem měl anglicky a francouzsky napsáno, kdo jsem, odkud jdu a mapku Evropy s vyznačenou trasou Děčín – Gibraltar. Vyvalili oči, koukali na můj pas, na mě , na lístek a jeden přines foťák a vyfotili si mě. Já si vyfotil je, dostal razítko do pasu a byl jsem v Gibraltaru. Šel jsem 86 dní, 3260 km pěšky, města a vesnice jsem nepočítal, 11 pohoří, jedny velehory. Ztratil jsem 17 kilogramů na váze, zničil jsem dvoje boty. Utratil jsem 900 DM. Bylo t o největší dobrodružství v mém životě. Zatím. A teď na mě čekala už jen Gibraltarská skála. Platilo se tam vstupné, zase jsem vyndal svůj kouzelný lístek, výběrčí se podíval a ukázal „běž”. Vylezl jsem nahoru pod obrovský britský prapor. Cestou nahoru i dolu jsem potkal pár opičáků. Slavných gibraltarských makaků. Lidí méně. Kouknul do Afriky, slezl k moři a vykoupal se. Setkal jsem se z Holanďany, kteří tam trávili dovolenou, poklábosil německy, u moře přespal.
Ráno jsem se vydal na obhlídku města. U jedné benzínové pumpy na mě zavolal něco pumpař. Naposled jsem vyndal lístek. Udělal oči a přinesl židli a snídani, než jsem dojedl vybral pro mne od zákazníků 20liber a dal mi je. Zíral jsem. Pak si kriticky prohlédlo mé oblečení a boty a přinesl košili se znakem firmy. Byla na ni Pegas okřídlený kůň. Mám ji schovanou dodnes. Ten chlap byl snad anděl Rafael v převlečení za pumpaře.Těch dvacet liber mi totiž vystačilo na zpáteční cestu domů. Prošel jsem se ještě jednou městem, na celnici si mě pamatovali, popřáli hodně štěstí a šel jsem na stop. Pěší dobrodružství skončilo a přede mnou 3200 kilometrů domů stopem. Pohoda. Ode dneška jenom jedu. A tak to skoro bylo. Vyšel jsem za bránu postavil se na silnici a začal stopovat. Nešlo to nijak zvlášť dobře. První den mě jsem ujel asi kolem 100 km. Začal jsem se bát protože přeci jen jsem nechtěl domu cestovat měsíc. Druhý a třetí den jsem se nedostal o moc dál. Dojel jsem z jedním opilcem do Granady, to že je opilec jsem zjistil až když jsem nastoupil do auta, ale šťastně jsem se dostal do Granady a a tam jsem si koupil lístek na vlak. Do Quadalajary. Jel jsem přes Madrid a Jen jsem tak trochu si jej prohlídl. V Quadalajaře jsem vystoupil a šla na dálnici. Nešlo to o nic lépe. Dostal jsem se do Zaragozy, a odtamtud jsem jel zase vlakem na francouzské hranice. Španělsko prostě nebylo pro stop zemí zaslíbenou. Vyjel na hranice a hned za francouzskými hranicemi mě vzali Němci. Ne sice daleko, ale počinek to byl dobrý.
Přespal jsem v městě Po a ráno pokračoval. Trochu se to zlepšilo. Projel jsem Toulouse, viděl jsem Carcasone, Projel Montpelier a Nice. Prostě bral jsem to přes Riviéru na Švýcarsko. V Nice jsem měl štěstí, vzal mě Švýcar. Německy sice nemluvil, ale vzal mě kousek před Ženevu. Švýcarsko se ukázalo jako země pohostinných lidí. Vyměnil jsem tam poslední drobné asi za dvacet švýcarských franků, koupil trochu jídla a přejel za jediný den Švýcarsko. Ženeva , Loussane, Zürych. Večer na německých hranicích mě vzal tirák a dorazil jsem do Stugartu. Pomalu jsem se začal cítit skoro doma. Domu už se mi chtělo. Vždycky to tak mám, pěší cesta skončí a už chci být doma. Co nejrychleji. Na cestě zpět jsem potkal několik zajímavých lidí, ale byly i chvíle kdy jsem jel z fetovanejma zlitejma Francouzema. To je na stopu to nepříjemný, že někdy narazíte na lidi jimž je lepší se vyhnout. Obvykle to zjistíte až v autě. V plné rychlosti. Ze Stugartu přes Německo to byla hračka. U jednoho odpočívadla jsem narazil na Čechy a vzali mě domů. Sice cestování starým MT nebylo zas až tak pohodlné, ale jelo to a druhý den ráno jsme byli na hranicích u Chebu. Tam na přechodu jsem se rozloučil skočil do jedné škodovky a vystoupil v Chebu na nádraží.
Zavolal jsem Markétě, že se blížím k domovu. Kupodivu nijak zvlášť se neradovala. Řekla mi že má na večer program. Vzal jsem to na vědomí, oznámil jí to a odepsal ji. Čekal jsem několik hodin na rychlík a radost z návratu mi kazilo pomyšlení, že je konec vztahu, ale je fakt, že jsem konec očekával. Sedl jsem do rychlíku co jel do Liberce přes Děčín. za čtyři hodiny vystoupil v Děčíně. Ve večerce jsem si koupil šunku a chleba a šel domů. Kupodivu tam čekala Markéta. Cesta definitivně skončila jejím povzdechem. „No ty vypadáš”. Byl jsem doma. Domu jsem jel deset dní. Jerome Klapka Jerome z putování po Temži vytěžil knížku. Bohužel nejsem spisovatel jeho formátu a cestování stopem není pro mne zdrojem vrcholné zábavy, proto jsem stručný. Byla to veliká cesta a hlavně byla to cesta sebepoznání. Dozvěděl jsem se o sobě věci, které jsem nepředpokládal.Jsou to moje intimní záležitosti, které si chci nechat pro sebe. Ale jedno vím. Jestli se mi někdy po něčem stýská, tak po duchu té cesty. Tahle cesta prostě byla zvláštní
Praha 2003