Měl jsem docela klidný týden, protože jsem měl chřipku.Vzal jsem si v pondělí a úterý dovolenou, a šel do blázince až v pátek. Včera odpoledne jsem cítil, že je mi podstatně lépe. Tak to má být.
Měl jsem docela klidný týden, protože jsem měl chřipku.Vzal jsem si v pondělí a úterý dovolenou, a šel do blázince až v pátek. Včera odpoledne jsem cítil, že je mi podstatně lépe. Tak to má být. V takových případech už mě přešlo přecházení chorob, protože tohle jsem zkusil před osmi lety a vyvinul se z toho slušný zápal plic, který jsem léčil šest týdnů. Tři z těch šesti týdnů v nemocnici.
Dal jsem si alespoň dohromady zase nějaké věci. Takové chvíle využiji k tomu, že si udělám pořádek v platbách, zkontroluji, co bych mohl zapomenout. Zjistil jsem, že když jsem onehdy odmítl změnit tarif u O2, ušetřil jsem minimálně pět set korun měsíčně. Chápu je, tarif mám víc než čtyři roky a už začíná být nevýhodný. Pro O2. Nakonec, když jsem loni rušil číslo, hodně se bránili, ale s O2 se člověk nesmí párat. Hlavně neříkat při rozhovoru s nimi cokoliv, co by si mohli vyložit jako souhlas. Zeptají-li se „nepočkáte, a nezkusíte ještě?” tak jasně říci „Ne, nepočkám, nerozmyslím, nechci nic jiného.” Pak se nemají možnost vymlouvat, že člověk byl nejednoznačný, chtěl ještě pokračovat atd.
Tuhle zkušenost s nimi člověk musí udělat aby pochopil, že se skutečně chovají jako zloději. Ti lidé jsou cvičeni aby uměli oblbnout zákazníka. Jenže tahle metoda se stejně nakonec obrátí pro ti nim. Před rokem a půl jsem měl u nich dvě čísla, platil jsem jim paušál 2000 Kč měsíčně a bylo jim to málo. Pokusili se mě nehorázně okrást. Nakonec se jim to nepodařilo. Takže jsem doplatil za iPhone, zrušil číslo a s ním jeden paušál, zbyl mi ten starý výhodný pro mne a od té doby účet za telefon nepřekročil výši 900 Kč. To byla zatím nejvyšší měsíční platba. Telefonoval jsem dost. Naštěstí jsem ten vysoký paušál neplatil dlouho. Z toho důvodu jsem si už rozmyslel vzít si nový iPhone 4 a za nějakou debilní sníženou cenu jim ten iPhone zaplatit za dva roky dvakrát. Poučili mě.
Takhle jsem se naučil si skutečně dávat pozor. Stejně jako mě poučila paní Valdaufová, že věřit „přátelům” ohledně peněz a slibů se dá jen jednou. Víckrát ne. Kdo se nepoučí a má stále pocit, že ten druhý musí pochopit že takhle se mezi lidmi chovat nedá, má smůlu víckrát. Už od dětství jakmile zjistím, že ten druhý slibuje, neplní, nemá cenu z něj plnění jeho slibů vymáhat. Ztráta energie. Stejně jako nemá smysl z někoho vymáhat omluvu za jeho chování. On se chová jak umí, musí s tím žít a pozdější omluva nic neřeší. Pokud mě někdo uráží, urazím stejně, nemáme si co vyčítat, nemusíme se užírat tím, že jsme jeden druhému něco dlužný a nemusíme se jeden druhému omlouvat. Tím nechci říci, že je omluva něco zavrženíhodného. Sám osobně, pokud někoho nechtěně poškodím, omluvu zkusím, jestli by náhodou tu škodu alespoň částečně uhladila.
V poledne pro mne přijela Rita. Krásně jsme nakoupili, dojeli domu k ní a hezky vybalili, abych zjistil, že jsem nechal doma u sebe brýle na čtení. Děsně jsem se rozzuřil na to „věčné stěhování.” A měl jsem hned viníka a ulevilo se mi. Rita se smála, uvařila mi kafe, sedla do auta a dojela pro ně. Přivezla i jednu z mých kytek, že prý chudinka trpí. No je fakt, jak jsem byl většinu týdne u ní, moc jsem kytkám nedal. Ale třeba se s kytkami polepším.
Vánoce se pomalu blíží, má šedesátka s nimi. Jsem rád, že jsem se dožil až k dnešnímu dni. I přesto, že mi za pár dní bude šedesát. Ptají s e mě občas lidé jak to stárnutí snáším? No jak kdy jim říkám. Když jsem nemocný jako jsem byl tenhle týden, tak mám pocit, že mi je sto osmdesát, nikoliv šedesát, když jsem zdravý, cvičím, což doposud byla valná většina roku, mám pocit, že až na ty drobné problémy s klouby, hlavně koleny, se zas až tak moc neděje. Takže snáším stárnutí celkem slušně. Mladý nebudu, silněší asi také ne, ale zatím se s tím dá žít.
Co se Vánoc týče. Vánoce jsou pořád pro mne hezké svátky, pokud se mi daří se vyhnout návalu v obchodních centrech. jako včera. Vystoupil jsem u Anděla, zašel do Bontonu, koupil film z roku 1964 „Bláznova kronika„ Což byl oblíbený film mé puberty a dospívání. Karel Zeman, skutečně byl geniální.Zazářila tam Emilia Vašaryová, která ve svých dva a dvaceti letech byla opravdu krásná a talentovaná k tomu. Jinak se mi ale víc líbila její sestra Magda. Ta byla mnohem snovější, krásná a snová Magda jsem ji říkal. V Markétě Lazarové byla skutečně vynikající. A ve „Sladký čas kalimagdory„ se sice jen mihla, ale nešlo ji přehlédnout. No a když jsem tam byl, koupil jsem si nové CD od paní Hegerové „Mlýnské kolo v srdci mém.” Mám od ní všechno a tak jsem si říkal, že tohle si nemohu nechat ujít. Čas se sice podepsal malinko na hlase, ale ne na vervě a procítěnosti a projevu. Měl jsem ji rád o mého mládí, když zpívala slavnou písničku „Neděle.” přes „Kdyby tisíc klarinetů.” texty Pavla Kopty a další. Paní Hegerová asi nikdy nepřekoná krásou a kvalitou „Potměšilý host.rdquo; Což byl asi její vrchol, ale všechno se dá od ní poslouchat. I ta nová a podle jejích slov poslední deska.
Takže jsem se zamyslel, nad svou šedesátkou, Vánocemi, vrátil se oklikou k muzice, co mám rád, za chvíli si zacvičím a protože jsem si dal šlofíka od večera do půlnoci, nechce se mi spát. Přemýšlím o životě a ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic světoborného mě nenapadá. Jsou lidé, co o mě říkají, že nejsem schopný hlubokého zamyšlení, že jsem prostinký a jednoduchý. Myslejí to jako urážku a mě se to líbí. Naštěstí nevymýšlím příliš detailní teorie, filozofie, nebo úvahy. Svět a spousty věcí se mi na něm zdají jednoduché.
Ta dvaceti šestiletá zkušenost s psychoterapií, jógou, vic jak čtyřicetiletá s křesťanstvím mi ukázala jedno. „Věř a podle tvé víry se ti stane.” A k té víře patří práce. Uklidit si, vyprat, dát si dohromady věci aby byly v pořádku a tak je udržovat. Ne náhodou jak učí křesťanství podle svatého Bededikta. „Ora et labora” (modli se a pracuj,) přináší práce a modlitba klid duše. Tohle věděli i zenoví mistři, když posílali své žáky v klášteře na pole s motykou aby pracovali. Nejen meditovali v Zazenu.
Stejně jako si uklízíme domov, aby se nám tam pohodlně žilo, tak si uklízíme duši. Na to není nutná žádná složitá filozofie. Čtu tak někdy ty složité, hluboké úvahy, jak si lidé stěžují na komplikovanost a já jsem vždy v životě za pomoci těch jednoduchých řešení, dosahoval svých cílů, které se mi průběžně jevily na hladině mého vědomí. Kdybych to chtěl říci daseinanalyticky. Do ruksaku jsem dal vždy jen tolik, co unesu a spoléhal se stejně jako pravěký člověk, že cestou seženu to co budu neočekávaně potřebovat. On si ulovil, já koupil nebo vyprosil. Není jednoduché spoléhat na lidské milosrdenství, ale musím říct, že existuje. Kdo umí požádat o pomoc a pomoc poskytnout, dojde daleko.