Další dny po oněch scénách, se jakoby nic nedělo, se Jolana po odchodu Kamila zklidnila. Chování Kamila, to že za ní přišel a zkusil vše urovnat, jí přivedlo k přesvědčení, že se nemýlila.
Další dny po oněch scénách, se jakoby nic nedělo, se Jolana po odchodu Kamila zklidnila. Chování Kamila, to že za ní přišel a zkusil vše urovnat, jí přivedlo k přesvědčení, že se nemýlila. V klidu usnula, ráno šla do zaměstnání, večer na skupinu. Necítila v tu chvíli nijak zvláštní pohnutí z rozchodu. Tím vyhozením Kamila z bytu se jí ulevilo i z dalšího důvodu. Ujistila sama sebe, že má cenu pro muže a lidi jako takové.
Mít vlastní cenu, byla v podstatě pro Jolanu jedna z nejdůležitějších věcí pro ni samotnou. Dokonce i když takzvaně tratila. Byla si vědoma, že Kamil cítil ztrátu, choval se jako člověk, co je slabší. Svou „slabostí“ ji přesvědčil, že není tak skvělý, jak si myslela.
Pokusil se vysvětlit, nevysvětlil, pokusil se změnit její rozhodnutí, nezměnil ho. Cítila jakési zadostiučinění. Kamilovi nebylo lehko. V tom se nemýlila. Rozhodně mu bylo, asi jako ji, když opustila jeho byt. Vadilo ji na sobě, že tu situaci šla řešit s Honzou.A ani setkání s Honzou pro tu chvíli nemohlo změnit její touhu vlastnit muže a pokud ho nevlastní, odhodí jako hračku.
Kamilovi nebylo lehko. Jenže, přeci jen, i když mu nebylo lehko, věděl, že se ničeho nedopustil, jen si uvědomil, že Jolana není sama v osm a třiceti letech bezdůvodně. Najednou mu začalo docházet, že jsou prostě skutečné důvody její samoty, které asi zřejmě nijak nezmění a neovlivní.
Navíc, osobně si myslel, že žena, která neunese situaci, kterou znala od samého počátku, že je zde někdo, kdo je i mimo ní důležitý, zřejmě nebude ta nejlepší partnerka pro trvalý vztah. Tohle mu říkal rozum, ale emoce s ním pro tu chvíli, pěkně cvičily.
Honza na skupině vyslechl její sdělení, jak skončila s Kamilem, který si troufl za ní přijít až do jejího bytu, dokonce bez jejího svolení. Byla rozzuřená, když vypravovala o té situaci. . Neřekl téměř nic. Pouze konstatoval. „Vyhodila si ho, udělala si za vším tečku.” Nic víc. Kamarádka Jarka, také neříkala nic. Myslela si svoje. Tak se Jolanina počáteční jistota se o dobrém rozhodnutí, ukončit vše rozchodem, drolila.
Jak ji přecházel vztek, k jejímu údivu nenastával ze strany Kamila žádný tlak na změnu jejího rozhodnutí. Nepřišel tlak ani z Honzovi strany, který do toho podobně jako Jarka nijak nešťoural. Drolící se jistota se zcela rozdrolila. Najednou po pár dnech, už její rozhodnutí ji nepřišlo zas až tak výhodné. Její samota se stupňovala, k tomu začala trpět sexuální abstinencí. Přeci jen. S Kamilem si v tomhle směru rozuměli, byl na ni vlídný a něžný, víc a víc ji chyběl. Chybělo jí jeho povídání, jeho péče.
Přitažlivé síly začaly fungovat. Na skupině ani s Jarkou o tom mluvit nechtěla, jít za Honzou se bála, protože se domnívala, že by ji nepochopil, nevěděla, že jestli někdo, tak především on, by ji rozuměl. Nic zlého by ji neřekl, pouze by ji předestřel fakta o jejím chování. Zároveň doufala, že čas zhojí ránu, kterou utrpěla. Bylo ji jasné, že Kamil udělal jen jeden pokus se přiblížit, druhý nebude. Dobře si pamatovala, jak se skoro až přikrčil, když slyšel její: „Nic nechci, ptej se jinde!”Viděla pak to rázné otočení a odchod bez ohlédnutí.
Smazala tehdy po jeho odchodu z bytu, jeho číslo, zpaměti si ho nepamatovala, Nemohla si proto najít nějaký důvod, pro který by mu zavolala, kdyby chtěla volat. Někdy měla velkou chuť mu zavolat. Jít přímo za ním si netroufla. Bála se odvety.
Občas, ve smíšené vlně furiantství a naděje, čekala, že se ozve, ukáže, pak si představovala jak ho napřed odmítne, pak se milostivě uvolí s ním promluvit a po jeho patřičné omluvě a pokání, dá najevo, že ještě jednou a je definitivní konec. Ale do té doby se s ním možná bude chtít stýkat. Snila, čas běžel a sny se nevyplňovaly.
Kamil se zřejmě nehodlal omluvit, nehodlal se znovu přiblížit. Nedalo ji aby se nezajímala. Žil si po svém, občas si zjistila, co a jak. bčas se prošla Riegrovou dolu na Komenského, v naději, že se potkají. Nepotkali se. Což vnímala nelibě. Velmi nelibě.
Jolana netušila, že ji potkalo, co se občas lidem, kteří se rozhodnou z nějakých svých zdánlivě vážných důvodů, které se z dlouhodobého hlediska ukáží jako mmalicherné, ukončit vztah,i že ji potká psychické nastavení, kterému se říká „fungování přitažlivých sil.”
Ty přitažlivé síly nejsou nijak moc silné, leč dlouhodobě a stabilně působící a lidé, kteří se dostanou do jejích vlivu, se necítí příliš dobře. Nijak zvlášť většinou nestrádají, i jen se jim stýská, žijí v duchu s tím druhým, mluví s nim v duchu, přemýšlejí o něm, čejkají na jeho přiblížení.
Jolana tohle přesně prožívala. Nikdo mimo ni nevěděl, že se budí s tím, co Kamil, jde spát s tím, co Kamil? Sice se tvářila přede všemi, že žádný Kamil nikdy neexistoval, ale zdání silně klamalo. Navíc se bála toho, že s Kamilem bude její trápení trvat dlouho. Ještě si pamatovala, jak dlouho se vyrovnávala s Láďou. Navíc, nikdo se ji na ten vztah neptal. Většina z lidí kolem ní, předpokládala, že je s tím rozchodem smířena.
Honza si sice nemyslel, že by byla smířená, ale protože nic neříkala, na nic se neptal. On už dávno věděl, že o těch nejdůležitějších lidských věcech, lidé i v terapii dlouho mlčí, neřeknou je. Přemýšlel o jejím rozhodnutí odejít ze skupiny, doufal, že půjde do výcviku, kde by si mohla dát do pořádku právě vztahy. Skupina v jakém byla v momentálním složení, Jolaně byla prospěšná, ale méně, než kdysi.
Bylo tam příliš těch, kteří ji ještě nebyli schopni dát informaci o jejích slepých místech. Prostě si netroufli a Jolana si dávala pozor, aby šla zas až do nějakého přímého střetu. Navíc mimo Jindřicha s nikým do nějakého zvláštního konfliktu nikdy nešla. Jenže Jindřich nebyl. Mimo jiné byl také Honza přesvědčený, že ona potřebuje jít dál, a že bude dobrou terapeutkou. I z toho důvodu se ji snažil přesvědčit o výhodnosti psychoterapeutického výcviku.
Před koncem měsíce přišla Jolaně pozvánka k pohovoru k možnému přijetí do výcviku. S pozvánkou přišly i propozice. Dva víkendy v roce a týdenní pobyt, to vše za celkem rozumnou cenu. Tedy alespoň Jolaně se zdálo. Peníze nebyl její problém, měla jich pro sebe celkem dost. Zavolala Honzovi, oznámila mu, že pozvánka přišla, ptala se na doktora Rybáka.
Honza ji řekl, že ho zná jen z doslechu, ale jeho pověst je velmi slušná. Pak chvíli ještě povídali o tom, na co se asi budou lidé, kteří povedou přijímací pohovor ptát. Honza ji doporučil netajit terapii, byl přesvědčený, že tohle by mohl být celkem příznivý faktor pro přijetí.
Jolana slíbila, že si to nechá projít hlavou. Hned poté zavolala Jindřichovi. Chvíli ji trvalo, než se dovolala. Pracoval. Zeptala se jestli by se tedy mohla sejít s jeho ženou, proti tomu označení se nijak nevymezil ani neohradil. Řekl, „počkej chvilku, já ji zavolám, a domluvím se sní, jestli ti mám dát její číslo.” Jak seděla v ambulanci, nohy na stole, nikdo tam nebyl, dělala si tedy pohodlí.
Blesklo ji hlavou, co vlastně bude od té doktorky vlastně chtít. Jestli tím, že ji vyhledá, vlastně neuráží Honzu, jako lékařka znala řevnivost, mezi lékaři, když zjistili, že pacient jde jinam. Když se ptá ještě jinde.
Pak si řekla, že když nic jiného, aspoň bude vědět, jaká vlastně je ta ženská, co si vybrala Jindřicha. Vzpomínala, kolikrát ji viděla, nebyla si přesně jistá, ale všimla si, že je skutečně nevšedního vzhledu.
Jak držela v ruce mobil, najednou si při tom vzpomněla, jak čekala na telefon od Kamila. Jak byla šťastná, když ho slyšela a ještě šťastnější, když ji pozval na schůzku. Při té vzpomínce se napřed v duchu usmála, při uvědomění si skutečnosti na ni dolehl splín.
Najednou ji celá ta situace přišla neřešitelná a začala přemýšlet o tom, jestli je Kamil ještě vůbec sám. Vůbec nepochybovala, že se pokusí nějaká jezinka ho ulovit. Při té představě se ji sevřelo hrdlo a zároveň na něj dostala vztek. Vztekala se na něj, že se s ním rozešla, že ji nezavolá, že nemá o ni zájem.
Vybavil se ji jeden Jindřichův výrok, který ji tehdy nadzvedl, protože jak dnes pochopila, byl až neuvěřitelně pravdivý, když řekl o jedné své „lásce,” že mu nikdy neodpustí, že se s ním rozešla.” Tehdy na něj vyjela, nadala mu do nafoukanců, který jen dává najevo, jak jsou ženský hloupé. Jindřich se ji tehdy vysmíval, že se moc v lidech nevyzná. Hlavně, že nikdy nepřipustí, že by ona sama mohla litovat toho, že se rozešla s chlapem. Dnes ji bylo jasné, že ona nemůže totéž odpustit Kamilovi.
Probírala v duchu několik svých kolegyň, které se rozvedly s tím, jak se budou mít bez těch svých chlapů dobře, život je trochu poučil a ony se opravdu nemohly smířit s tím, že je ti mužští, když předtím ty kolegyně přesvědčovali aby je ty manželky nepouštěly, nakonec nechali jít. Jak se ty ženy zlobily, když zjistily, že si klidně našel jinou, většinou mladší. S tou mladší měli třeba další děti.
Tehdy nerozuměla jejich chování, jejich vzteku na ty chlapy, které napřed zahnaly, když je zahnaly a oni nepřišli, jak čekaly. V tuhle chvíli porozuměla jak jejich emocím, tak té teorii o přitažlivých silách, které v případě rozchodu fungují, nebo začnou fungovat u těch, co rozbili vztah a pak najednou zjistili, že rozbili něco, co mělo cenu. A někdy už nic nešlo vrátit.
Zapípala SMS, číslo od Jindřicha. Četla jméno „Pavla Horáčková” k tomu její číslo. Zavolala na to číslo. N druhé straně se ozval příjemný alt. „Horáčková” Pozdravila. „Dobrý den paní doktorko, tady Jolana Hladíková z Děčína.” Pavla také pozdravila a čekala. „Jste tam?” Zeptala se Jolana. Přitakání na druhé straně. „Ráda bych s vámi mluvila. 28.6 pojedu do Prahy na pohovor a jestli je možné a budete mít trochu času, kdyby jste mi dala možnost u vás mít konzultaci.”
Pavla ji překvapila. „Pokud nechvátáte, tak bychom se mohli sejít u nás. Mám hodně klientů a v ordinaci plno. Jindřich beztak o vás hodně mluvil. Myslím, že bude lepší něco neformálního, jestli souhlasíte. Jindřicha by mrzelo, kdyby vás neviděl.” Jolana souhlasila, jen dodala. „Jenže já bych s vámi přeci jen ráda mluvila sama. O chlapech a u toho Jindřich být zrovna nemusí.”
Během telefonování ji najednou došlo, že by se ráda zeptala téhle zcela nezúčastněné osoby na některé věci kolem Kamila. Pavla souhlasila. „To asi půjde zařídit. Máme víc než jednu místnost. Až skončíte, Týpek vás někde vyzvedne a přiveze k nám.” Jolana se podivila „Týpek?” Pavla pobaveně řekla. „Tak dobře, Jindřich.” Jolana s úlevou poděkovala, rozloučila se a ještě jednou zavolala Jindřicha. „Hele Týpku, prý mě někde vyzvedneš, povídala tvá milá a odvezeš mě k vám.” Jindřich ji vyslechl a jen poznamenal. „Jo jo, zachránkyně bloudících opět organizuje.”
Jolana se zeptala. „Jak dlouho ti říká Týpku?Hodí se k tobě, tedy že ne, a zdá se, že ti to ani nevadí.” Jindřich se ušklíbl, což v duchu viděla „Ani trochu. Říká mi tak z lásky. ” Pokračoval v lehčím tónu. „Já si myslím, že s tím vyzvednutím, má dobrý nápad. Venkovská felčarka v Praze by mohla bloudit,a mohla by to být historka o lodích, co se na širém moři nesetkaly. Ale budu tě muset vyzvednout někde, kam se dostanu co nejpohodlněji. Praha není Děčín. Samá zácpa.”
Jolana přijala jeho tón. „Cssss Týpku, když jsem studovala v Praze, hrál sis u Labe na námořníka.” Oba se zasmáli, domluvili, že Jolana zavolá až bude s pohovorem hotová, sedne na Metro B a Jindřich ji na Černém Mostě vyzvedne, aby se netrmácela hledáním po sídlišti.
© Jan Jílek 2013