Druhý den po rozhovoru s Jindřichem a Pavlou, měla Jolana zažít šok. Přišla ráno do ambulance, sloužící sestra ji řekla. „Čekal tady na vás nějaký pán. Chtěl s vámi mluvit.
Druhý den po rozhovoru s Jindřichem a Pavlou, měla Jolana zažít šok. Přišla ráno do ambulance, sloužící sestra ji řekla. „Čekal tady na vás nějaký pán. Chtěl s vámi mluvit. Jenže když jste nešla, nechal pro vás tady dvě krabice, s tím, že budete vědět, co a jak.” Jolana otevřela jednu z krabic. Její věci. Srdce se v ní zastavilo. Pochopila, že tu byl Kamil a dovezl ji její věci, které si tak trochu u něj nechávala v záloze, aby ho mohla jednou o ně požádat. Tím docílit nějakého setkání, které bude logický důvod. Potřebuji své věci, tak se u tebe stavím. Tím, že ji věci dovezl, vzal ji možnost setkání, které nemuselo vypadat, jako, že bez něj nemůže být. Tohle bylo jeho poselství. „Konec Jolano, z mé strany definitivní konec.” . Otevřela druhou krabici, na vrchu ležela zalepená obálka.
Otevřela obálku, přečetla si: Čekal jsem, že si přijdeš pro věci, nebo, že se ozveš, co s nimi. Nechci je tady mít. Tedy snad jsem na nic nezapomněl, pokud něco najdu, dám ti to do ambulance. Bez podpisu, pár vět, které ji zasáhly snad stejně jako Láďovo opuštění bez rozloučení. Ona, která zásadně muže opouštěla, která si v duchu kdysi dávno řekla, že už nikdy nedopustí, co se ji stalo s Láďou, najednou zažila přesně to samé, co dělala svým milencům, kterým vozila jejich věci, aby jim bylo jasné, že opravdu je konec. Stála, sestra ji zvědavě pozorovala. Ovládla se, usmála na sestru, poděkovala, odnesla krabice do své pracovny. Položila je na stůl, sedla ke stou, znovu nevěřícně přečetla dopis.
Zvedla se, vrátila se do ambulance, násilím se přinutila k soustředění na práci. Během dopoledne se zklidnila, v poledne jakoby žertem zavolala Jarce, a popsala ji, co Kamil udělal. Jarka řekla. „To asi nemusel, co?” „Nemusel” řekla Jolana, „tohle opravdu nemusel. Ještě, že neřekl sestře, nesu paní doktorce Hladíkové její věci, co si u mě nechala.” Jarka chvíli mlčela, pak řekla. „Říkáš že na tebe čekal, asi ti to chtěl dát osobně.” Pak dodala. „Viděla jsem ho před týdnem. Šel s nějakou poměrně mladou ženskou.” Jolana ztuhla. Jarka pokračovala. „Dcera to nebyla, tu znám.” Tohle byla neskutečná rána pro ješitnost Jolany. Že si ho nějaká najde, s tím počítala, ale že takhle brzo ji „nenahraditelnou” nahradí, s tím nepočítala ani na minutu.
Dostala na Jarku vztek. „Hmmm, no je vidět, že jsem dobře udělala, když jsem ho nechala.” Jarka slyšela její zlost v hlase, uvědomila si, že si mohla tuhle informaci odpustit. „Jolano, já vím, že to bolí, tohle bolí, ale s tím, že si někoho najde, si musela počítat.” Jolana zamumlala. „Bolí, já husa si vždycky najdu takového mizeru.” Jarka na tohle neřekla nic, věděla, cokoliv řekne, bude špatně. Po chvilce rozpačitého mlčení se Jolana rozloučila, poděkovala a šla zpátky do svého pokoje. Věci nechala jak byly. Litovala, že nemá telefon na Kamila. Pak ji napadlo, že mu může napsat. Adresu znala.
Při psaní dávala pozor, aby z dopisu nebylo znát jakékoliv emoční pohnutí. Věci jsem v pořádku dostala, děkuji ti, nemusel ses nijak namáhat.Stavila bych se pro ně. Pokud si mi je chtěl předat osobně, stačilo zavolat. Ale chápu, že ti tenhle způsob vyhovoval více. Poslední větou, chtěla dát najevo, že ji je jasné, že se bál setkání s ní. Našla obálku, vložila list, zalepila, napsala adresu a šla ke schránce, o které věděla. Už dlouho nikomu nepsala dopis rukou a neposílala poštou. I když doma měla schované dopisy z dob, kdy nebyl ani internet, ani mobily. Cestou ke schránce si vzpomněla na jednu skupinu, kde se probírala situace jednoho muže, už do skupiny dlouho nechodil, ani si pořádně nepamatovala jeho jméno, který své ženě sbalil věci, když mu vyhrožovala, jestli nepřestane pít, že se rozvede.
Tehdy nevěřícně, s děsivě narůstajícím vztekem, který jen tak tak zvládla, aby na něj nezačala řvát, poslouchala, jak ten člověk vykládá z pýchou, jak žena zírala, když našla všechny své osobní věci naházené v pytli, s tím, že pokud má zájem, on ji pomůže s jejím odstěhováním. Neodešla hned, ale až za několik týdnů. Pak byl překvapený z té situace a stále hrál roli frajera, který takovou ženu potká na každém rohu. Jolana tehdy na něj vyjela, celá vzteklá. Tehdy ji nedošlo, co ji došlo dnes. Ona sama byla stejná jako ten chlap, když vozila věci svým ex-milencům. Také je ponižovala, vyvolávala v nich stejnou zlost, stejný pocit neschopnosti, ponížení jakou cítila za tu ženu.
Cítila se tehdy děsivě spravedlivá, skupina se postavila naprosto na její stranu a vůbec netušila, že ji popouzí vlastní chování, které se zrcadlilo ve vyprávění toho alkoholika. Dnes ji všechno došlo. Došlo jí, že potkala muže, který není až tak slabý, jak si namlouvala, došlo ji, že asi se dokázal smířit s jejím odchodem a klidně si najít jinou, zatímco ona čekala na jeho nadbíhání. Které se vůbec nekonalo. Došlo jí, že se nevyplácí říci muži, „Nic od tebe nechci.” Pokud něco takového vysloví, pak musí čekat, že ten druhý tomu může uvěřit. Tohle ji táhlo hlavou a když házela dopis do schránky, nebyla si jistá tím, že dělá dobře. Napadalo ji, že by chtěla napsat jiný dopis, s jinými slovy. Jenže, k tomu se neodhodlala.
U té schránky pochopila smysl celé léta trvající terapie. Nešlo jen o to, aby se paní doktorka přestala zpíjet do němoty, nešlo jen o to, aby se uměla k mužům chovat, šlo především o to, aby pochopila, kdo je, jaká je, čeho všeho je schopná. Už vůbec nešlo o to, aby jen říkala, ijsem tak šťastná, že abstinuji, abstinencí se všechno zlepšilo. Jako ti abstinenti od Apolináře, kde kdysi byla se skupinou na jakési exkursi, kde slyšela ty uvědomělé řeči o nádherném životě v abstinenci, jak těch delší dobu abstinujících, tak těch co byli momentálně v terapii.Nechápala, podobně jako Jindřich a ti další z jejich skupiny nechápali, na co jsou ti abstinenti od Apolináře tak hrdí?
Když probírala později ve výcviku svá léta v terapii, nijak zvlášť svou abstinenci nehodnotila. Ani ji příliš nezdůrazňovala. Věděla své. Nakonec, byla chytrá, aby věděla, že abstinence znamená, jen něco nedělat, něčeho se zříci. Což není v určitém období lehké a jednoduché, ale žít pro abstinenci se ji nechtělo. Ona abstinovala, proto aby žila. Díky terapii ji docházely důležité věci. Někdy hned, někdy se zpožděním. Ale docházely. Postupně, pomalu a jistě. Slyšela pravdy, slyšela, ale nerozuměla. Ne hned. Stejně jako věděla, co nedělat, přesto se neudržela a udělala. Jak nesla důsledky svých činů.
Tady na tom nemocničním dvoře ji pomalu docházelo ono Honzovo, „Utrpení je tavicí jímka, ze které vytéká ryzí kov.” Možná by jen doplnila, že „kdo se vyhýbá utrpení, vyhýbá se životu naplno a končí jako emoční troska. Nakonec, stejně se mu nikdo nevyhne. Bylo jí hrozně, i když bylo teplo, mráz ji procházel po zádech. Cítila se nešťastná, neschopná milovat, neschopná být s někým koho má ráda. Doufala, že s Láďovým náramkem odešlo po vodě navždy trápení se vztahy. Už pomalu tušila, že trápení ji čeká celoživotně. Nikdo se mu nevyhne, někdo ho má víc, někdo méně a jde jen o to, naučit se ho snášet, zmírnit a mezitím v těch chvilkách užít těch radostí, které život nabízí.
Vrátila se na oddělení, už trochu zklidněná, dala se do práce. Odpoledne ubíhalo. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, že se staví za Kamilem, řekne mu, co ji došlo. Pak tenhle nápad zamítla. Bylo ji jasné, že pokud opravdu přinesl věci, pak k tomu měl důvod. Zřejmě neměl chuť vysvětlovat její následovnici, komu patří a čí jsou ty věci. Tahle kapitola byla skončena a skončena jen proto, že chtěla a udělala co mohla aby to tak dopadlo. Jak někdy říkal Jindřich.
Vzpomněla si, jak Blance a Pavlovi jednou řekl. „Oba děláte všechno pro to aby vám nebylo v životě dobře.” Bylo to, když Pavel vykládal, jak musí hlídat svoji ženu, protože má strach, že mu uteče, protože je tlustý. Jindřich mu posměšně řekl. „Děláš všechno pro to aby si vypadal jako prase. Když už, tak místo prasete domácího by si moh bejt kanec, ale to by ses musel hejbat, nesměl pořád myslet na žrádlo. Dělat taky něco jinýho, než do sebe tlačit bůček.” Narážel tím, že Pavel nic nedělá pro své zhubnutí, žárlí, žárlením drtí svou ženu a své potíže řeší jídlem. Pak z toho tloustne.
Pavel se tehdy urazil, chtěl ve skupině skončit. Blanka se pustila do Jindřicha, ten ji doporučil aby se odstěhovala z domova a tím vyřešila své věčné sexuální strádání. Na které si často stěžovala, že ji rodiče brání v seznámení. Spíš než v seznámení, v tom, že si nikoho nemůže vzít domu. Řvala na něj. „Kam bych chodila, já jsem tam doma, oni už snad musí pochopit, že nejsem malá.” Jindřich ji popíchnul. „Nemusí, za tři roky, co sem chodím, tak pořád čekáš, kdy něco pochopí. Blanka se rozkřičela ještě víc. „Ty nic nechápeš ty, děvkaři, co nenecháš žádnou na pokoji a vlezeš i na dámský kolo.”
Jolana se při té vzpomínce usmála, když si vzpomněla jak Jindřicha, ta poznámka dohřála. Dohřát Jindřicha na jednu stranu bylo snadné, ale na skupině většinou dožíral ty druhé Jindřich. Tahle poznámka ho nadzvedla, protože byl hrdý na to, jak je vybíravý. Pak jim oběma vmetl tu větu o tom jak se pořád snaží se mít, co nejhůř. Honza měl co dělat, aby situaci uklidnil, Jindřich od koalice „spravedlivých,” ke které se Jolana přidala, dostal co proto. Moc se z toho nepoučil, podobné poznámky měl až do konce svého učinkování ve skupině.
Jolana si i dnes myslela, že to šlo říci lépe, jenže dnes cítila tu vyřčenou Jindřichovu hlubokou pravdu o tom, jak se mnozí lidé, celoživotně snaží si ublížit a mají za to, že jim ubližují ti druzí. Tehdy se do něj pustila. Dnes by se zřejmě postavila na jeho stranu. Vzpomínáním na Jindřicha a jeho dávné prohřešky se ji zlepšila nálada. Rozhodla se, že si večer až skončí, půjde zaplavat. Doufala, že tam Kamila nepotká.