Paradox abstinence – Jolana kap XII

Seděla, zapomněla na čas, až ji probralo zvonění mobilu. Kamil. Zamáčkla telefon, nechtěla od něj nic slyšet. Zkontrolovala čas a vydala se směrem k Honzově domovu.

Seděla, zapomněla na čas, až ji probralo zvonění mobilu. Kamil. Zamáčkla telefon, nechtěla od něj nic slyšet. Zkontrolovala čas a vydala se směrem k Honzově domovu. Přešla most přes Labe, nábřeží bylo poměrně prázdné, došla do Teplické, zazvonila. Otevřela ji Jana. Suše řekla jen. „Pojďte dál paní doktorko.” Jolana netušila, že jestli Honzova žena nemá něco ráda, tak tyhle nečekané návštěvy, před kterými se svého muže snažila uchránit, což se ji sice moc nedařilo, ale občas uměla dát „hostům” najevo, že zas tolik nejsou z její strany vítáni.

Honza ji vyšel naproti, uvítal ji svým obvyklým úsměvem, řekl: „Janičko, ženo drahá, udělej nám čaj.” Podíval se na Jolanu. „Dáš si se mnou?” Jolana přikývla. Posadili se do jeho pracovny, Honza čekal až jeho žena přinese čaj, mezitím vysvětloval Jolaně, co znamenají kresby na zdi. Měl rozvěšeny různé křesťanské, buddhistické i hinduistické symboly, mandaly, svaté obrázky, jak si Jolana pamatovala od své babičky, která ji v dětství něco málo, stačila ukázat, než umřela.

Čaj byl na stole, dveře se zavřely za Honzovou ženou, Jolana bez jakéhokoliv váhání spustila o tom, co se stalo. Skončila, mluvila asi dvacet minut bez nějakého zvláštního přerušování. Skončila a čekala, co se dozví. Honza řekl jen jakoby mimochodem. „Hmm, tak jsi skončila vztah, cítíš se v něm nemilovaná a nepřijatá.” Jolana přikývla. „Přesně tak.” Dodala. „Nebaví mě čekat až jak se vyspí Kamilka, nebo, co si bude přát Eva.” Dostalo se ji ujištění. „Ano, tohle je pochopitelné, nechceš věnovat svůj čas a svou přízeň, někomu, kdo není tvůj příbuzný. Nijak ti na nich nezáleží.”

Jolana se nastražila. Tohle bylo z Honzovy strany z jejího hlediska až příliš empatické. „Podívej Honzo. Já nemám nic proti té malé, ani Evě, ale pokud na dovolenou, tak bez nich. Jen s Kamilem, ne s celou jeho rodinou.” Honza se usmál. „Vždyť ti říkám, že je to pochopitelné. Potíž je jen v tom, že Kamil má dceru a vnučku a chce s nimi být stejně jako s tebou. Zdá se, že ten jeho požadavek je pro tebe nepřijatelný. Takže si ukončila vztah a odešla si.” Jolana se napěnila. „On mě nebere jako člena rodiny. Pokud mluví o rodině, tak jen o Evě a Kamilce. Já jsem někdo, jak sem pochopila z jeho vyjádření, kdo tam může být a také nemusí.”

Honza stále stejně trpělivě pokračoval. „Pochopil jsem, že se tě nejvíc dotklo, co Kamil řekl v souvislosti s rodinou a tebou.” Jolana se po téhle poznámce rozplakala. „Připadala jsem si jak děvka, co si lehne, odbude si svoje a může jít.” Honza pokračoval. „To jeho vyjádření asi bylo trochu nešťastné.” nestačil doříct. „Bylo nešťastné zcela,” vyjekla Jolana. „Jestli nejsem pro něj rodina, končím s ním definitivně.” Honza chvíli mlčel aby se zeptal. „Chtěla by sis ho vzít?” Udivený pohled. „Proč bych si ho měla brát? Přeci na lásku žádný papír nepotřebuji.”

„Jo, to už jsem od tebe slyšel. Možná ty ne, ale jiní ano, možná ne papír na lásku, ale něco jako závazek, slib, že chceš být s tím člověkem se vším všudy. Třeba i s tím vědomím, že se dělíš o svého muže s jeho dcerou a vnučkou.” Jolana jen zírala. Taková zatáčka, takový obrat. Tohle mohlo projít jen Honzovi. „On mě o ruku nepožádal, vlastně ani nevím, jestli by se mnou chtěl být. Jak to vypadá,tak jsem někde daleko za obzorem jeho zájmu.” Bránila se Jolana. „Jolano, už začni myslet. Osobně tohle vnímám jako velké nerozumění. On se nešťastně vyjádřil a ty se jako obvykle cítíš kompletně odmítnutá a nepřijatá.”

Jolana zavrtěla odmítavě hlavou. „Jsem mu dobrá jen do postele, tímhle se prozradil.” Trvala na svém, jako malá umíněná holka. „Dobrá, trváš na svém, tak si užij svého mínění a svého rozhodnutí.” Usmál se na ni Honza. „Já si nechci ničeho užívat, já jsem myslela, že mě má rád, že mi splní aspoň to, že pojedeme spolu na dovolenou. Jen s ním a ne s jeho celou rodinou.” Slzy ji kapaly na halenku. „Řekla si mu, že chceš jet jen s ním?” Dostal očekávanou odpověď. „Ne, doufala jsem že pochopí, že chci jet s ním, tohle přece musí chlap v jeho letech vědět.”

Honza přivřel oči nad tou manipulací, která z Jolanina požadavku Kamila vlastnit a ovládat přímo čišela. „Hmm, potřebuješ čtenáře myšlenek. Cheš ho naprosto vlastnit, nehodláš se dělit. jenže on che tebe i svoji vnučku i dceru. ” prohodil tiše. Jolana nechápala o jakém čtenáři myšlenek mluví. „Ne, já potřebuji chlapa, co chápe, co potřebuji.” „Tak máš chlapa, kterému musíš říct, co chceš, tohle je zřejmě jeho velká, neodpustitelná vada.” Honzova replika ji trochu zviklala. „To není zas taková vada, abych od něj utekla, ale chápavější by mohl být!” Honza klidně zopakoval. „Takže, chceš na něm aby uhodl, co chceš, aniž by si mu to řekla.”

Najednou ji došla absurdita té debaty. Ona, která přesně tohle používala ve všech diskusích na skupině, když se někdo snažil ji přesvědčit, že má uhádnout, co si zrovna myslí. Rodičům, kteří očekávali, že pouhým pohledem na dítě bude vědět, co mu je, tady používá stejnou argumentaci. Mlčela.Za chvíli promluvila. „Ano, chápu, musím mu říct.

Milý Kamile, vím že máš rád svou dceru a vnučku, ale já bych chtěla jet na dovolenou jen s tebou, abych si s tebou mohla pořádně užít.” Ironizovala. „To je dobrý, tohle když mu řekneš méně ironicky, než si tady předvedla, mohlo by to zafungovat.” Pochválil ji. Usmála se. „Jednou zabiju tebe i všechny chlapy.” Jeho úsměv a odpověď, ani jedno ji nepřekvapilo. „Do té doby, než je pozabíjíš, se jim nauč rozumět.”

Z toho pochopila, že už si myslí, že se tím zabývali dost. Honza přešel na jiné téma. „Co s tím výcvikem?” Podívala se po něm. „Nic, požádala jsem Jindřicha, aby mi umožnil setkání s jeho ženou,” tady se zarazila, protože si uvědomila, že nejsou manželé. Honza jakoby věděl, co ji napadlo, „ano, oni se jako manželé vnímají. Nedávno tu byli. Jana na nich mohla nechat oči, jak jim to slušelo.” Vyhrkla, „byli tady, že se neozval?. „Byli jen na otočku, vezli dětem nějaké dárky.“ Vysvětloval Honza.

Jolana pokračovala. ”Chci se jí zeptat, jaký ona vidí výcvik nejlepší. Taky Chci s ní mluvit jako se ženskou. ” Honza pobaveně přikývl. „Vím, volala mi, byla trochu v rozpacích, jestli má nebo nemá, přeci jen si pořád v terapii. Ale jestli chceš konzultaci, tak já si myslím, že je to dobrý nápad z tvé strany. Klidně si promluvte. Už víš něco konkrétního?” Ptal se. „Ne, psala jsem doktoru Rybákovi, ohledně toho dasein, zatím se neozval.

Honza ji ujistil. „Ozvou se ti, tenhle výcvik bych ti doporučil.” Jolana měla pocit, že už chce končit. Začala se loučit. „Chvátáš někam?” Ptal se. „Třeba máš hlad a mohla by si s námi povečeřet.” Pozval ji. Odmítla. „Ne, tvoje žena by asi nebyla nadšená, že jsem vám zkazila večer a ještě mě má vidět u stolu.

Podíval se na ni pobaveně. „Bojíš se mé ženy?” „Nebojím, ale je mi nepříjemné někoho obtěžovat víc než musím.” Honza pokrčil rameny. „Myslím, že se mýlíš.” Otočil se, otevřel dveře a řekl. „Jano, co říkáš, když bude u stolu o jednoho navíc?” Jolana uslyšela, co občas říkával její otec. „Kde se najedí dva, je dost i pro tři.” Pak se objevila Jana. „Pokud paní doktorko jíte lívance z ovesných vloček, tak jste zvána.”

A dodala. „Víte, já kdybych Honzu nehlídala, tak tu sedí s pacienty do půlnoci. Bojím se, že se jednou ohlídnu a on se vypaří samou prací.” Tohle Jolana chápala. „Já vám rozumím. Myslela jsem že bude ještě v ordinaci, ale pozval mě sem.” Jana se usmála. „Už jsme si to řekli, jste tu a Honzovi stejně nikdo neporučí.” Tím diskuse skončila. Jolana se ještě vyrovnala s Honzou za konzultaci. Tuhle záležitost Jana sledovala s uspokojením.

Sedli ke stolu a bavili se jakoby se před dvěma hodinami nic zvláštního nestalo. Dojedli, rozloučili se, Jolana byla ráda, že nebude kompletně celý večer sama. Honza s ní došel ke dveřím. „Přemýšlej a zavolej mu,” řekl. A zavřel dveře. Jolana sešla dolu, byla už skoro tma, pustila se dolu po Prokopa Holého k nádraží, kde doufala, že bude taxík. Rozhodla se, že Kamilovi nezavolá. I když uznala některé honzovy postřehy a argumenty, stejně se cítila ukřivděná.Rozhodně se necítila smířená s odmítnutím své osoby Kamilem. Měla za to, že v tomhle ji Honza moc nerozuměl.

Taxík stál před nádražím, zeptala se staršího muže za volantem, jestli ji vezme Boletic, souhlasil, nasedla, dojela domu. Chtěla odemknout, bylo odemčeno, zevnitř se ozval Kamilův hlas. „Zlato, čekám tu na tebe.” Vešla, uvědomila si, že ona mu sice vrátila klíče, ale on si její nechal. Ale její reakce ho nepotěšila. „Seber se a vypadni. Jasně jsem ti řekla, konec.”

Postavil se, „nerozmyslíš si to?” zeptal se. „Není důvod si něco rozmýšlet, nehodlám ti dělat náhodnou milenku, která je vítaná, když zrovna není na obzoru tvoje dcera, nebo tvoje vnučka. Máš rodinu, tak se ji drž, já nejsem tvoje rodina, tu máš jinde. Chci všechno. Nebo nic.” Pořád stál, nehýbal se. „Co si tedy ode mne čekala?” Pokračoval mírným hlasem. „Mám tě rád a nikdy mě nenapadlo, že to skončí takhle divně. Doufal jsem, že budeme spolu.” Jolana se propadala do jakési zvláštní nenávisti. Hlavou ji běželo několik situací, kdy měla pocit, že je odmítaná, ponižovaná.

„Čekala jsem, že se nedozvím, že máš rodinu, do které nepatřím. A že jsi natolik důvtipný, aby ti došlo, že napřed se zeptáš, jestli chci někam jet s tvou dcerou, že se zeptáš své dcery, jestli chce jet ona. Prostě se seber a vypadni.” Celá ta debata probíhala ve velmi zvláštní „mírné” atmosféře, Atmosféře, co by se dala krájet. Kamil se přesto zeptal znovu, „co tedy ode mne čekáš?” Jolanina odpověd ho téměř zarazila do podlahy. „Nic, už nic, ptej se jinde.

© Jan Jílek 2013

Share and Enjoy !

0Shares
0 0