Další dny se nedělo nic zvláštního. Jolana oznámila svoje rozhodnutí s tím, že skončí koncem června, pak už nebude skupinu navštěvovat.
Další dny se nedělo nic zvláštního. Jolana oznámila svoje rozhodnutí s tím, že skončí koncem června, pak už nebude skupinu navštěvovat. Honza i skupina vzali na vědomí její rozhodnutí, Jolana probrala možnosti výcviku s Honzou, dohodli se na tom, že asi by pro ni byl nejlepší nějaký obecnější přístup s ohledem na práci kterou vykonává. Honza ji řekl.
„Specializovaný systemický si můžeš udělat vždycky. Ale pokud se vydáš cestou daseianalýsy, neprohloupíš, myslím, že právě tam ty najdeš odpovědi, které si zatím nenašla.”
Jolana mu položila otázku.
„Proč právě ten, protože ho máš ty?” Dostalo se ji zajímavé odpovědi.
„Ano, mám a nejen ten, ještě mám právě systemický, SUR a prošel jsem psychonalýsou, takže mám toho za sebou v tomhle směru dost a dost, jenže nakonec jsem zjistil, že ten existenciální, daseianalytický přístup je mi nejbližší. Nejsem sice závislý, ale mám toho za sebou také dost. Jednou ti to budu vyprávět. Až si doděláš výcvik.” Slíbil ji.
„Tvoje žena tě asi hodně zná.”
Lehce dotírala Jolana s narážkou na návštěvu a průběh pozvání v kostele, které návštěvě předcházelo.
„Zná, taky si se mnou užila svoje.” Přitakal. Tím skončila konzultace. Než odešla, položil ji otázku.
Žiješ sama?”
Přikývla.
„Tak vydrž a nechvátej, třeba se dočkáš.”
Jolana nevěděla co říct. Nikdy se ji předtím takhle neptal.
„Jako se dočkal Jindřich?”
Zeptala se.
„Ano, jako se dočkal Jindřich, ten na ni čekal skoro rok, než si uvědomil, co chce.”
„Tak to měl kliku, taky se nemusel dočkat, navíc, docela dobře se mu čekalo s tou blondýnou. Nespal sám..”
Honza pokrčil rameny. „Dělej jak myslíš.”
Jolana zabouchla dveře a mumlala si.
„Jo a taky bych se za toho chlapa mohla modlit, a přitom zlehka masturbovat, to jsi mi zapomněl říct Jeníčku.”
Jak šla navztekaná, málem vrazila do Jarky. Jarka si všimla jejího naladění. „Nějaká naštvaná.” Konstatovala. „Jo to jsem, dostala jsem radu, čekat na prince z pohádky na bílém koni.” Vypěnila Jolana. „To je dobrá rada, jen těm princům došli bílí koně.” Smála se Jarka. Jolana se pomalu uklidnila, přeci jen ji ta drobná žena s krátkými vlasy a tváří panenky uklidnila. Vyprávěla ji, závěr rozhovoru. „Málem jsem mu řekla, že mi schází aby mi poradil modlitbu a masturbaci k tomu čekání na prince. Ale neřekla. Připadal bych si blbě.” „ Ani jedno neškodí zdraví.
Obojí uvolňuje a uklidňuje.”
Uklidňovala ji Jarka.
Kam jdeš?” ptala se zároveň.
„Hledat místo, kde bych se mohla v klidu modlit a masturbovat.”
Dala se do smíchu Jolana: „
Když je to tak obojí úžasné, ale já jsem přeci jen víc na ty mužský ruce.”
Chvíli povídaly, pak dostala Jolana hlad. Jarka nechvátala, šly na náměstí ke Kapitánovi. Sedly ke stolku, daly si smaženou rybu, na dietu ani jedna moc nehleděla. Nemusely. Povídaly, Jarka si dala vysvětlit, co vlastně Jolana chystá. Naproti nim seděli dva muži, zvědavě si je prohlíželi, ale k ničemu se neměli. Za chvíli se oba zvedli, jen ten starší vyšší si Jolanu se zájmem prohlédl, ale nijak víc, z jejího hlediska, než pohled tomu nedal. Jolana ztratila náladu. Měla chuť se seznámit, ten chlap se ji líbil, stačila si všimnout, že přiměřeně gestikuluje a jak k ni občas dolehl jeho hlas, zjistila, že má příjemný basbaryton. Bohužel k její lítosti, nic víc si nedovolil, než pohled.
Odmlčela se, Jarka si všimla její změny.
„Co se stalo? Nějaká mimo.”
Komentovala její náhlou změnu. Jolana ji v tuhle chvíli neměla chtěla vykládat, že se zrovna cítí jako popelka, která chtěla prince. A princ si ji prohlédl a šel dál. Nic víc. Ani ji neoslovil. Cítila se dotčená. Jarka se ji zeptala.
„Všimla sis toho vysokého chlapa? Pořád koukal”
Jolana přikývla.
”Všimla. Koukal a nic víc. Asi nesmělý.”
Tón hlasu Jarku upozornil, že asi se jde po tenkém ledě.
„Líbil se ti viď.”
„Líbil. Jenže jsem byla jak vzduch.”
Lamentovala Jolana.
Nevšimla jsem si, že si byla vzduch, koukal totiž po tobě pořád.” Tohle sdělení ji trochu potěšilo.
Dojedly, zaplatily, zvedly se.
„Jdu ještě do ambulance.
Oznamovala Jolana. Měla od rána rozdělané papíry pro pojišťovnu, chtěla je dodělat aby měla klid, přes víkend, který ji čekal. Nijak se na něj netěšila. Nechtěla zažít zase něco nepříjemného, bylo smutno, byla neukojená, cítila se nedomilovaná, cítila, že chce mužskou přítomnost, ale nechtělo se ji absolvovat něco jako s Milanem a pak s Jirkou. Bála se.
Dorazila do ambulance, pozdravila se sestrou, co tam stabilně pracovala, otevřela počítač, začala psát zprávy a hlášení pro pojišťovnu, asi po dvou hodinách práce najednou někdo klepal. Sestra šla otevřít, za dveřmi stál onen vysoký muž, se kterým se viděla u Kapitána, v náručí malou holčičku, která se dívala vyděšeně. Sestra chtěla muže poslat na pohotovost, ale Jolana zavrtěla hlavou.
Pojďte dál,co pro vás můžeme udělat?
Pro sloužící sestru byla nezvykle vlídná. Nebylo zvykem ošetřovat na ambulanci po ordinačních hodinách. Sestra překvapená z její vlídnosti, Jolana sama byla skutečně překvapená z náhlého vývoje, z toho, že onoho muže vidí s dítětem. Muž měl vyděšený hlas:
„Dcera mě požádala abych pohlídal malou, když najednou začala plakat že ji bolí hlava a bříško, měla trochu průjem, asi má horečku, nevím si s ní rady, tak jsem raději šel sem, bydlím odsud kousek.”
Jolana ukázala na lůžko.
„Položte ji, já se na ni podívám.
Vysoký muž položil vnučku na lůžko.
„Neboj se kočičko,” pravil konejšivě. „Paní doktorka se na tebe podívá a bude ti dobře.”
Jolana se usmála.
„Vy tedy máte víru v mé schopnosti. Jak se jmenuje.”
Holčička odpověděla sama. „Kamilka.”
Tak ty jsi Kamilka,„ usmála se na ni Jolana,
„tak Kamilko, otevři pusinku, kouknu se jestli se ti tam vejde bonbon.” Holčička otevřela ústa, Jolana ji prohlédla, viděla mírné zanícení, změřila ji teplotu, prohmatala bříško, zdálo se ji celekm v pořádku, zeptala se pro jistotu co jedla. Odpověd byla uspokojivá, nic zvláštního, housku a kousek šunky a čokoládu. Posadila ji, strčila ji do pusy bonbón, který měla připravený k uplácení vyplašených dětí usmála se na muže.
„Má trochu horečku, virosa, ale může být, že je z toho víc malátná., něco ji dám. Pokud možno ležet, aspoň dva tři dny. Teď trochu úřadování.” Sedla k počítači.
„Jméno, příjmení.” Ptala se. „Kamila Horáková, 17.12 2007.” Odpovídal muž. Sestra se ptala.„Má u nás kartu?” Pokrčil rameny. „Asi ne, dcera je jen na návštěvě do neděle. Šla za známými ze střední školy, žije jinde. Volal jsem ji, ale buď má vypnutý, nebo spíš vybitý telefon jak ji znám, nedovolal sem se ji.”
Jolana si nechala nadiktovat adresu dcery, pak požádala o nacionále muže. „Kamil Dlouhý. 4.8. 1962. Elišky Krásnohorské, Děčín.” Odpověděl. Holčičku, která už přestala být vyděšená, jen zvědavě pozorovala a přikývla pyšně na Jolaninu otázku. Tak ty se jmenuješ po dědečkovi?”
Jolana dopsala recepty, vytiskla je, otočila se ke zklidněnému muži, který byl zpočátku možná vyděšený víc než malá Kamila. Znala ty svědomité muže, co se lekali při každém zakašlání dítěte. Moc jim nefandila, ale dnes se ji tohle hodilo.
„Bylo by dobře po neděli, kdyby vy, nebo vaše dcera přišli buď sem, nebo nějak jinam na kontrolu. Tohle bude brát. Raději mu dvakrát zopakovala, co a jak. Měla své zkušenosti s otci, kteří občas přišli s dětmi místo matek. ”
Pak sáhla do kabelky a podala mu svou vizitku se soukromým číslem. „Když tak mi zavolejte, jak ji je.” Sestra zírala. Najednou ji došlo, že paní doktorka má své zájmy. Jak sestra, tak Jolana se usmály se na muže, na holčičku, muž děkoval, rozloučili se, Kamilka způsobně sama řekla na shledanou a opustili ambulanci.
Sestra jen poznamenala. „Starostlivý dědeček. Určitě zavolá.” Jolana neodpověděla. Podívala se po té starší sestře, která byla jednou z mála, co pamatovala Jolaniny začátky. Dobře spolu vycházely. Ovšem ne natolik, aby se ji svěřovala s tím, že se jí tenhle chlap dost líbí. V duchu si myslela, „snad máš děvče pravdu.” A věnovala se tomu, kvůli čemu vlastně přišla.