Dnes je svátek. „Den Vítězství.” Kdysi horlivě oslavovaný svátek, sice o den posunutý, aby Sovětskému svazu se udělalo zadost, neb oni přeci tu válku jediní a samotní vyhráli.
Dnes je svátek. „Den Vítězství.” Kdysi horlivě oslavovaný svátek, sice o den posunutý, aby Sovětskému svazu se udělalo zadost, neb oni přeci tu válku jediní a samotní vyhráli. Ti zbylí spojenci jen tak přicmrndávali, se tehdy říkalo. Nakonec se vše v dobré obrátilo, uvedlo na pravou míru. No, už je to skoro sedmdesát let, co ta válka skončila a pořád se jí někde někdo zabývá. Nakonec sám se rád dívám na dokumenty z té války. Miluji válečné lodě z té doby, hlavně tedy bitevní lodě a bitevní křižníky. Považuji je za nejkrásnější lodě v historii. Pak ještě ty velké osobní, jako byla Queen Mary, Queen Elisabeth, France a další. Byly to majestátní lodě a vyjadřovaly ducha té doby. Ještě se dbalo na vznešenost a krásu.
Ovšem dnes se nebudu věnovat lodím, dnes se budu věnovat práci na svém literárním díle. Odpoledne, až přijde Tomáš s Marcelou. Budeme trochu nacvičovat, trochu psát, trochu se bavit o životě, jaký je, jaký by mohl být a možná i jaký byl. Miluji takové setkání, kde se dá tvořit. Tohle bylo bezvadné, když jsem by v terapii a dělal se arteterapie, kterou jsem měl rád, ovšem vždy doby, než se začlo interpretovat. Pak se mě hodně dotýkala.Arteterapii považuji za vhodnou a dobrou terapeutickou metodu, ale neprovozuji ji. Není to má parketa.
Musel jsem dnes prohledat svoji knihovnu. (Po dlouhé době, kdy jsem se k tomu odhodlával.) Našel jsem knížku, kterou potřebuji, neb jsem si koupil od Nassima Taleba jeho další knížku, „Zrádná nahodilost.” Dost se tam odvolává na Karla Poppera, a jeho „Nepřátele otevřené společnosti.” Vzpomněl jsem si, že jsem si ji kdysi dávno koupil, přečetl, odložil a po letech zjišťuji, že nebude od věci si ji přečíst znovu, případně si pořídit další Popperova díla. Jo, to už tak bývá. Začnu číst jedno, zjistím, že se odkazuje na další a další zas na další. Takhle by tu člověk mohl být tisíc let a stejně by nestíhal. Byly doby, kdy jsem jen četl, vlastně jsem žil četbou a literárními hrdiny, což bylo skoro nebezpečné, neb jsem mohl zapadnout do vysněných životů jinými lidmi.
Nestihnu už přečíst všechno, co bych si asi přečíst měl a chtěl, ale něco málo z toho ano. Potěšit se trochu, dobrými falzifikovatelnými teoriemi, které svět popisují, vysvětlují a pomáhají i vidět trochu jinak, než jen selským rozumem. Ten je nutný v běžných věcech, pokud se člověk neživí spekulací na burze, jako třeba Taleb. Vlastně on sám se popisuje jako trader, tedy obchodní spekulant. Ovšem, dočetl jsem se ve slovníku, že to znamená také obchodní loď. Což v dobách, kdy lodě byly ze dřeva, přestože na nich sloužili muži ze železa, byla námořní plavba dost často riskantní obchodní spekulací, takže asi obé odpovídá tomu pojmu.
Vrátím se k Talebovi a Popperovi. Je krásné, jak ti dva opravdu myslí v zajímavých pojmech, myslí tak, že tomu rozumí mnohý jedinec, který by jinak k ekonomii, nebo filozofii ani nepřišel. Navíc, oba ukazují, jak je třeba důležitá ona antická vzdělanost, jak vůbec nebylo marné, když jsem si v dobách svého mládí cpal do hlavy vzdělanost tohoto typu. Nakonec v pondělí při diskusi s vysokoškoláky na skupině a nijak mladými, většinou můj ročník, jsem byl udiven jejich neznalostí základů křesťanství, nebo antického světa.
Jsem rád, že se objevil člověk, jako Taleb, který říká a dokazuje, že ty znalosti jsou skutečně k něčemu, že mohou pomoci pochopit tento „moderní” svět. Nakonec v mnohých blozích jsem se odvolával jak na antickou literaturu, tak literaturu z šestnáctého až devatenáctého století, abych prokázal, že některé druhy lidského chování přetrvávají i přes veškeré lidské technické vymoženosti. Mnohá moudra, co někteří rádoby intelektuálové považují za nějaký objev posledních pěti let, tu jsou zhruba kolem tří tisíc a více let.
Jsem rád, že jsou zde teoretické úvahy, které prokazují, že kapitalismus ještě dávno není u konce, že se ozývají hlasy, které varují před rostoucí socializací. Ano, jsem ten z kluk z ulice, proletář, ale bylo by škoda, kdyby se svět stal opět proletářským. Pro samotné proletáře. Svět socialismu je světem šedivým, spoutaným, a jistoty, které nabízí jsou jistotami otroků. Ano o otroky se dobrý pán postaral, dal jim najíst, střechu nad hlavou, dokonce jim dovoloval se i množit, v rámci „prosperity” jim umožňoval mít děti, ovšem ty patřily jemu. Tehdy privátní, dnes dnešní otrokáři, kteří propagují mocný stát, nám dávají najevo, že děti nepatří rodičům, ale státu, stát rozhodne, jak a kolik je potřeba dětí, třeba Čína, nebo jak a kde je budeme vzdělávat, vychovávat. Evropa.
Pokud má někdo tohle za dobro, pak je mi ho líto, protože se nechává zbavovat své svobody. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád mám za to, že je lepší být chudý, než být bohatý otrok. Jako svobodný mohu zbohatnout, mohu jít kam chci, pokusit se o co chci. Ti nejchudší se vydávali do světa za štěstím, za nadějí a pokud našli něco málo víc než měli doma, byli za svoji svobodu vděčni. Myslím, že tohle pořád přežívá ve Spojených státech, i když se tam šíří ta nálada otroků, kteří by svoji svobodu vyměnili za jistoty socialistického státního otrokářství. Chudáci.
Začal jsem dnem Vítězství, ten den přinesl polovině Evropy svobodné roky, druhé polovině zadrátované hranice, gulagy a otroctví, které si dnes mnozí pletou s jakýmsi ztraceným rájem jistot. Nakonec, Mojžíš, když vyvedl Izraelity z Egyptského otroctví a vodil je po poušti čtyřicet let, slýchal i přes každodenní manu nebeskou stesky po plných hrncích Egyptských. Jo jo.