Našel jsem konečně způsob, jak nastavit framebuffer v konsoli na Slackware 14, byl v té konsoli pořád děsně malý font, takže jsem na netu objevil návod že stačí přidat do lilo.conf
Našel jsem konečně způsob, jak nastavit framebuffer v konsoli na Slackware 14, byl v té konsoli pořád děsně malý font, takže jsem na netu objevil návod že stačí přidat do lilo.conf
append="video 640x480
a je vlastně vystaráno. A bylo. No, tím pádem zase považuji Slackware za mnohem lepší distro, než třeba Fedoru, nebo Centos. Jo, kdo hledá najde. Už se v té konsoli dá dělat, nemusím si brát zas pořád brýle na čtení. Sice mnozí mi zase řeknou, „ ty úvody o Linuxu přeskakuji. Jenže Linux je pro mne důležitý stejně jako četba, neb kvůli němu, jsem ochotný svou angličtinu udržovat minimálně na té úrovni v jaké je a nenechám ji zcela zapadnout.
Sešli jsme se v sobotu také s Tomášem Kargerem a Marcelou Holubcovou, oba dva dva dobří herci, abychom trochu nacvičili malý divadelní skeč, který hodláme předvést na uvítání mé další knihy, „Paradox abstinence” podtitulem „Týpek,” koncem června. Potěšilo mě, že paní Holubcová si v tom chce zahrát, zaujal ji námět a když shlédla záznam obrazu, kde si s Tomášem hrajeme, bavila se. Jo, když se sejdou hraví lidé, hned je na světě veseleji. Dal jsem ji přečíst i pár kapitol dalšího dílu té samé knihy, ovšem nesoucí podtitul: „Jolana.” Zaujala ji má nabídka v případném seriálu na hlavní ženskou roli. Vstoupila do dveří a bylo mi jasné, že tohle je Jolana jak vyšitá.
Pokud se nám ji podaří s Adélou uvést na televizní scénu, hlavní hrdiny mám, pak zbývá už jen maličkost. Natočit a zařadit do vysílání. Inu, člověk má mít sny. Mým snem, je v tuhle chvíli, dopsat druhý díl a podle obou dílů natočit televizní seriál, který zaujme diváky. Nerad si dávám velké cíle, to mi přijde jako přiměřená meta. Asi nesplnitelná meta by bylo se s tím prosadit do Hollywoodu. Ale do některé z domácích televizí by to mělo jít.
Byl jsem včera na tréninku karate. Byli jsem jen dva. Já a Honza a Václav, co nás trénuje. Málem jsem přišel k monoklu, protože Honza má dva metry, sto třicet kilo, sílu jako mamut, kope jako malý slon a když jsem s ním trénoval obranu, zapomněl se, odrazil můj útok tak, že mi brnknul o oko, naštěstí moncla nemám. To by se chlapci v blázinci bavili. No, taky bych to přežil. Bohužel příští neděli trénink nebude, budu muset doma trénovat zcela sám.Což by mi tak nevadilo, ale přeci jen na některé nácviky technik jsou potřeba dva.
Přemýšlel jsem večer, když jsem se dával z toho tréninku dohromady, že je pro mne dobré, když vidím kolem sebe lidi, jako je Václav, trenér, který je plný síly, co všechno umí, že tohle soudného člověka drží trochu zpátky. Za mlada, když jsem byl plný síly já, jsem vůbec nepředpokládal, navíc ještě se svou rváčskou i zápasnickou dovedností o té korektivní zkušenosti, jak by se mohlo nazvat, ono dostání na tlamu od někoho lepšího. Dnes, kdy už nejsem zdaleka tak plný síly, si člověk rozmyslí lézt do rizikových situací. Hlavně když jsou to stupidity, které už mě dávno nevytáčejí. V mládí jsem byl hned na jedno našlápnutí.
Dnes i přes určité dovednosti, které získal, jsem také objevil, jak ono povědomí o vlastních schopnostech může být ošidné a vědomí o schopnostech druhých prospěšné. Jak je vše vlastně na vodě. Naštěstí jsem všechny ty rvačky přežil bez nějaké zvláštní újmy. I když párkrát opravdu nechybělo. Ono to „umění boje,” vede člověka k sebepoznání. Díky vlastní smrtelnosti a zranitelnosti byla ta samurajská společnost, případně i evropská společnost tak slušná.
Mimo patologických jedinců, kterým je občas vlastní život lhostejný, si ta valná většina byla vědoma toho, že meč je skutečně smrtelná zbraň, stejně jako nůž a nebo jiné druhy zbraní. Jedinec umějící zabíjet holýma rukama si velmi snadno umí představit následky. Jistě, když už se rozhodne, se bránit, pak stejné nebezpečí hrozí i útočníkovi.
Jo, k některým věcem jsem potřeboval fůru času. Třeba k tomu, že sledovat politické debaty v televizi, nic dobrého nepřinese. Jen rozčílení. Stupidní plky, plné výmluv, kalkul aby zase vyšlo opětné zvolení, čemuž se sice nedivím, ale je nuda poslouchat to samé. Myslím, že nechat se zahlcovat negativními informacemi nemá žádný význam pro stav světa. Má pouze negativní význam pro můj tělesný a duševní stav v tom negativním smyslu. Nic víc.
Dopíši a vyrazím do blázince. Martin mi snad dnes už pošle ona práva, abych mohl blokovat IP adresy a tím aspoň trochu eliminovat některé druhy „komentářů” pod blogy a nemusel uzavírat diskusi pro všechny. Což je pak škoda, protože mnohdy jsou komentáře třeba i podnětem k napsání dalšího blogu. Nebo zajímavým pohledem na věc z jiné strany.