U Lateránů bylo útulno. Bydleli ve starém domě, který nesl všechny znaky měšťanského domu. Byt byl velký, prostorné místnosti, plné světla.
U Lateránů bylo útulno. Bydleli ve starém domě, který nesl všechny znaky měšťanského domu. Byt byl velký, prostorné místnosti, plné světla. Seděli ve velkém obývacím pokoji, kde byl starý, velmi tmavý a velmi dobře vypadající nábytek z masivu. Jolana ho tipovala na ořech. Cítila se dobře, když seděla v křesle a poslouchala debatu mezi Honzou, Jarkou a Hanou o Velikonocích, křesťanství, tradici. Jako „správná” Češka z toho znala málo, vlastně nic. Jarka ji překvapovala svými znalostmi o církevní tradici, trochu se cítila ztracená a ožila až když se Jarka zmínila, že byla vdaná za člověka, který byl kdysi knězem.
I Honza zpozorněl, když tohle řekla. „Jste se rozvedli,” zeptala se Jolana. Na Jarce byly vidět rozpaky. „Ano, odešel. Jednoho dne mi řekl, že má všeho už dost a zmizel.” Jolana poznamenala. „Hmm, moc si nebral k srdci ani církev ani manželství.” Jarka se usmála. „Nebral, nakonec, byla jsem ráda, že šel pryč. Když mě poprvé uhodil, byl opilý a obviňoval mě, že jsem ho svedla a vlastně jsem příčinou jeho neštěstí, toho že odešel z Církve, pochopila jsem, že jsem udělala velkou chybu ve svém životě.” Honza poslouchal. „Zvláštní kněz. Bohužel i takoví jsou v Církvi. Znám jich hodně, většina jsou skutečně obětaví lidé, ale jak je psáno v Písmu. Všude je koukol mezi pšenicí. Byl u toho snad také, prostě potřebuje mít viníka svých hříchů aby to nebylo jen na něj.” Jarka zesmutněla. „Promiňte, že jsem vás zatáhla do takového příběhu.”Omlouvala se. Hana řekla rozlobeně. „Takoví dělají jen všem katolíkům ostudu. Podle nich nás soudí.”
Jarka se zasmála, „Jestli na tom něco bylo dobré, že jsme neměli děti a církevní sňatek. Strašně po něm toužil, ale tak jak odešel z Církve, nebyla šance ho uzavřít. Trápilo mě to, jenže pak jsem pochopila, že tohle bylo obrovské štěstí. Rozvedli nás, ani jsme se u soudu nesešli. Byla jsem mladá, chtěla jsem ho, dostala jsem ho a pak jsem byla ráda, že je pryč. Neschází mi.” Tím debata na téma Jarčina manželství skončila, chvíli ještě povídali, Jolana se jen zeptala Honzy. „Myslíš to vážně s tím výcvikem?”Myslím Jolano. A neboj se toho, jsem přesvědčený, že máš talent.” Jolana se pobaveně ušklíbla. „Myslela jsem že je to hlavně o vzdělání, jak jsem četla.” Honza přitakal. „Ano, v každém případě, ale i o vlastní zkušenosti a schopnosti chápat a rozumět. Ty ten dar máš.” Hana měla poznámku. „Můj muž zase verbuje.” Věichni se usmáli při představě verbíře Honzy.
Po chvíli se zvedli, rozloučili, poděkovali si navzájem za pohostinství a návštěvu. Cestou k autu se Jarka ptala, odkud se vlastně s Honzou znají. Jolana ji řekla pravdu. O svém bouřlivém mládí, o Láďovi, terapii, samotě, která ji vlastně provází. Díky té samotě šla vlastně do kostela. Aby nebyla sama. „Víš Jarko, nepiji, každý mi říká jak vypadám dobře, jaká jsem dobrá doktorka a vlastně někdy bych tohle všechno vyměnila, za chlapa, co by mě měl rád, snášel mě, vyslechl mě.” Jarka se usmála. Takového bych brala také, nejsi sama, kdo po něčem takovém touží. Třeba se dočkáme. Já se za to každý den modlím.” Jolana se po ní podezíravě podívala, jestli si z ní nedělá legraci. Pak ji došlo, že i Jindřich neřkuli Honza o takových věcech nikdy nežertovali.
„Jo, když já se modlit neumím, v Boha nevěřím, takže i kdybych se uměla modlit, tak by Bůh moje modlitby stejně neslyšel.” Filosofovala Jolana. Jarku pobavila směsice ateismu a víry. „Pokud se modlíš, tak věříš, a pokud věříš, Bůh slyší. Akorát, že dává přesně co potřebuješ, málokdy co chceš. Potřebovala si chlapa, dostala si terapeuta, až budeš potřebovat manžela, dostaneš manžela.” Slibovala. Jolana se smála. „Tedy ty máš jednoduchý život. Pomodlíš se a dostaneš, co potřebuješ.” Nasedli do Jarčina auta, Dovezla ji domu. Rozloučily se, Jolana Jarku zlehka políbila na tvář, což v jejím podání byl projev velkého přátelství.
Otevřela dveře, bez zouvání vešla do pokoje, sedla k počítači a hledala různé terapeutické výcviky. Až do úterý, přes celé svátky měla volno, tedy nemusela vstávat, mohla si jen tak sedět a přemýšlet i přesto, že táhlo na třetí ráno. Něco objevila, rozhodla se, že tohle probere s Honzou podrobně a dá si poradit. Přeci jen, chápala, že by nebylo dobré vstoupit do něčeho, kde stráví několik let a výsledek nebude ani trochu podle očekávání. Bylo ji dost smutno, myslela na Jarku, na to jak málo zná životy svých kolegyň, u sester toho věděla ještě méně. Vlastně se dlouhé roky zabývala sebou, občas lidmi ve skupině, na oddělení si udržovala odstup. Mimo několika náhodných sexuálních vztahů, jako byl poslední s Milanem, byla od posledního rozchodu a Václavem, což byl jeden o něco mladší doktor z Ústí, dost sama. K rodičům jezdila zřídka.
Zavolala Jarce, doufala, že ještě nespí. Jarka zvedla telefon okamžitě. „Děkuji ti Jarko za to pozvání. Asi jsem potřebovala něco z toho slyšet v tom kostele i od tebe.” Jarka řekla ospalým hlasem. „Za málo, třeba se zase někdy přidáš. Dobrou noc.” Jolana probírala ty čtyři vztahy, které mohla nazvat vztahem, dumala nad tím, proč vlastně skončily? Jestli ti mužští byli skutečně tak neschopní, že se s nimi nedalo pokračovat. Uvědomila si, že vlastně je pořád poměřovala s Láďou, který se k ní choval skutečně dobře a opravdu ji opustil přesně v té chvíli, kdy mu došly síly. Ona sama věděla, že nikoho, kdo by se choval jako ona by tak dlouho neunášela. Láďa sice z toho měl ten malý zisk, jak správně poznamenal Honza, ale vynakládal obrovskou spoustu energie, která mu asi chyběla jinde.
Tohle celkem chápala. Smiřovala se postupně s tím, že ona sama byla zdroj těch potíží a že se k ní její skutky vrátily. Zároveň začala chápat, že pomalu přichází čas, kdy se zcela přestane utápět v minulých křivdách, ať v těch, co způsobila, tak v těch co ji byly způsobeny. Uvědomila si onu symboliku Velikonoc, kdy s Zmrtvýchvstáním se ji dostalo poznání a setkání s něčím, co ji oslovilo natolik, aby o tom začala přemýšlet. „Světlo Kristovo” na znamení že Kristus vstal z mrtvých, opakoval kněz při nešení paškálu.” Jarka ji naštěstí ledaco během bohoslužby vysvětlila, takže ji přišlo zvláštní, že i ona se cítí jakoby vstala z mrtvých. Vlastně tou neplánovanou návštěvou dost ožila vnitřně.
Získala ten pocit jak absolvovanou návštěvou u Lateránových. Celou tou debatou, kolem manželství Jarky, která se dost lišila od podobných debat na skupině, přiznáním Jarce, co má vlastně za sebou. Vlastně tím, že najednou nebyla pacientka, ale obyčejná účastnice diskuse, které se nikdo neptal jak se cítí, co prožívá. Zároveň tím obyčejným svěřením se někomu, kdo nebyl členem skupiny. Tohle potřebovala. Tím se zároveň utvrdila v obdivu Honzy, který se tohle pokusil zprostředkovat Katce. Rozhodla se, že do prázdnin bude do skupiny chodit, začátkem prázdnin skončí. Ještě nevěděla kdy a jestli nastoupí do výcviku, jestli si udělá i ono doporučované teoretické vzdělání, ale v každém případě terapii ukončí.
Sedm let ji přišlo dost, měla pocit, že i Honzovi se zdálo dostačující. „Je mi třicet osm let, už jsem dospělá a mohu klidně žít, tak jak uznám za vhodné.”Znělo ji v mysli. S tím se odebrala do koupelny, usnula hned, jak lehla do postele. Ráno po probuzení si své rozhodnutí potvrdila.
© Jan Jilek 2013