Vrátil jsem se z odpolední procházky, hokej sem vypustil, vlastně jsem hokej vypustil celé tohle mistrovství. Nějak mám na starosti zajímavější věci. Od pátku si říkám, že jsem nějaký vadný.
Vrátil jsem se z odpolední procházky, hokej sem vypustil, vlastně jsem hokej vypustil celé tohle mistrovství. Nějak mám na starosti zajímavější věci. Od pátku si říkám, že jsem nějaký vadný. Lidé kolem mě naříkají, na Facebooku, jeden odkaz na špatnosti a nemravnost politiků za druhým, všichni lamentují kam ten svět spěje. Jen já si v to stáří užívám. V pátek jsem se setkal s Janou, což je dětská doktorka, se kterou se známe dlouhá léta. Probírali jsme život, jak ho vidíme. Shodli jsme se na tom, že rozhodně bylo hůř a lidi si to chválili. Jana se se chystá do Izraele, je to prý její velký sen. Izrael jsem ji schválil, protože tam je co k vidění, dokonce sem ji schválil i cestování bez cestovky, protože pak uvidí mnohem víc, než běžně lidé odkázaní na cestovku vidí.
Sobotu jsem věnoval četbě a večer návštěvě. Obojí bylo příjemné. S návštěvou jsme se dívali na starý válečný anglický film, povídali si a tak jsem si říkal, že není nutné rezignovat na všechno, co život nabízí. Dáma se rozloučila k ránu, s tím že musí domů. Probudil jsem se v jedenáct a přečetl jsem si SMS, kde jsme se dozvěděl, že to byl hezký večer a bylo by dobré ho zopakovat. Dva roky se tak různě střídaly dámské návštěvy, tohle se zdá, že už by to mohlo nějaký čas vydržet. Ne že by mi nějak změna vadila. Změna je život a změna prý prodlužuje život. Ale nemusí být všeho hodně. Občas stačí jen tak na chuť. I té změny.
Nakonec ty nadprůměrně hezké časy, začaly ve čtvrtek, kdy jsem byl s Babetou koupit fotoaparát, který jsem ji hodlal věnovat k narozeninám. Byli jsme trochu zmatení při nákupu, neb si přála zrcadlovku, nechal jsem si poradit, tedy jsme šli koupit, kladli nám otázky na které jsem ani já ani Babeta neznali odpověď. Já dostal tipna Nikon, Babetě se ten tip líbil, jenže měli poslední kousek toho typu a v červené barvě. Ale souhlasila i s červenou barvou. Babeta moc zrcadlovkám nerozumí, já také ne, tohle měl být model vhodný pro začátečníky, fotící jinak než automatem.
Ale asi mi Pavel dobře poradil, dostal jsem od Babety k druhý den nějaké fotky a na můj dotaz, jestli ji vyhovuje i když je to v červené barvě, odpověděla, že se jí začíná líbit. Byl jsem rád, že má, co chtěla. Oběd potom, byl příjemný, probrali jsme trochu světa běh, chlapy, tedy její chlapy, školu a jiné podstatné záležitosti.
No, když zůstane ten svět takový jaký je, nějak mi to asi nebude vadit. Politiky měnit nehodlám, nemám potřebu plýtvat energií na jejich změnu. Zprávy čtu minimálně a fotografie a videa kymácejícího se presidenta, o kterém jeho mluvčí vykládá, že má virosu, když je evidentní, že je zlitý, vyvolává ve mě jen veselí. Ten člověk by rád byl jakýmsi arbitrem a vůdčí postavou české společnosti, přitom dělá všechno pro to, aby byl evropským komikem smutné postavy.
Jsou lidé, kteří říkají, že se za něj, nebo za jiné politiky stydí. Já se za něj ani za ty další nestydím. Opilý po ulicích nechodím, neklátím se nad korunovačními klenoty a nemusím se vymlouvat na nemoc. Stejné, jako když hlava rodiny, se válí zlitá na rohožce. Chápu, že se rodina stydí, ale vždy jim říkám.
”Vy tam neležíte, takže se nemáte za co stydět a klidně ho tam nechte, aby si to užil, až se probere.”
Tedy doufám, že někdo panu presidentovi ukáže ty videa a fotografie, aby si užil pohledu na svou „reprezentaci” státu a národa. Mě nereprezentuje, já se musím reprezentovat sám a nedat se svést tím, že když může president, tak já také. Ani se nedivím některým těm ředitelům, že nechtějí nechat pověsit jeho obraz na stěnu ve škole.
Mnozí lidé, by rádi zažívali projevy úcty a obdivu,jenže jim jaksi při veškeré jejich chytrosti nedochází, že podle skutků jsou souzeni. Možná jsou lidé, co obdivují, nebo omlouvají opilce, když v přímém přenosu blábolí ať na ulici, nebo ve Svatovítském chrámu. Já mezi ně, jak už jsem řekl, nepatřím. Nakonec, ještě si pamatuji, jak mi bylo trapně nad sebou samým, když jsem se vymlouval na to či ono, nebo jsem to zlehčoval a vykládal jsem své opilecké story, jako zábavnou historku.Stejně mi nikdo nevěřil a nikdo mě tehdy a zcela právem, nebral vážně.
Jenže ať president, nebo kopáč, svou dávku úcty si musí u mne každý vysloužit svou prací, chováním. Úctu a uznání se jim dostane jen v tom případě, že se chovají jako lidé, co neobtěžují svých chováním na veřejnosti své okolí, nesvádějí na druhé, že jim neřekl, že tam je schod, nebo že ho nedrží aby neupadl. Myslím, že pokud president má prokazatelně potíže ze stabilitou, jak někteří z jeho okolí o něm tvrdí, nechť ho vozí ochranka na vozíku. V mých očích proto neklesne. Má-li potíže se stabilitou díky alkoholu, nedbá na své okolí a postavení, pak je mi k smíchu nejen on, ale i jeho okolí, co se mi snaží namluvit pohádku o palci a viróze.
Pokud nezvládá alkohol, pak ať ho nepije ani na oficiálních setkáních. Nějak nemohu souhlasit s panem Špačkem, že politici musí snášet alkohol. Nemusí, dokonce nemusí ho ani pít. To jsou jen další racionalizace. To o tom snášení jsem četl v nějakém rozhovoru s panem Špačkem. Typická racionalizace a manipulace.
.