Bylo smutné poslouchat ten příběh. On na mužském oddělení, ona na ženském oddělení závislosti, děti v dětském domově. Skupina jen zírala.
Bylo smutné poslouchat ten příběh. On na mužském oddělení, ona na ženském oddělení závislosti, děti v dětském domově. Skupina jen zírala. Já jsem tolik nezíral, přeci jen jsem za ty roky už slyšel ledacos, ale mnohé mi táhlo hlavou. Říkal jsem si „nebudete to mít lehký,” když jsem slyšel, jak si plánuje, jak po návratu z léčebny si zase požádají o děti, které sociálka jim odebrala, jak je budou vychovávat, jak se hezky ty děti učí. Ptal jsem se v duchu, „jakou ty děti mají asi šanci?”
Domu jsem dorazil docela dost utahaný. Úterý, dlouhý den, večer ještě skupina, musel jsme svést SMSkový souboj s klientem o tom zda má omluvenou účast, on tvrdil, že má, já tvrdil, že nemá. Protože už těch neúčastí bylo za sebou z důvodu práce nějak moc. Což jsem mu zcela lakonicky sdělil.
Protože poslední slovo v takovýchto debatách mám já, tak uznal, že pokud se nedostaví, tedy nemá neúčast řádně omluvenou. Inu, není nad „vlídné” a jasné slovo. Po té debatě a následném jeho vyjádření jsem měl za to, že tedy tím pádem riskl neúčast a absenci. A možný vyhazov.
Nakonec se ukázalo, že neriskl. Přišel. Probrali jsme díky tomu, co je nutné, co nutné není, shodli jsme se, že je nutné na ty tři hodiny přerušit byznys a věnovat se terapii, tím pádem i sobě samému, že je nutné si udělat volno od práce, aby člověk díky tomu volnu té práce udělal více, než když bez přestávky pracuje.
Končili jsme skupinu debatou na téma víry. Víry jako takové, o smyslu víry, co víra vyžaduje? Jaké skutky, aby se vlastně ukázaly ty dopady na život člověka. Takže dorazil jsem domů, vzal na vědomí, že hokejisté vyhráli, a šel spát. Po večeři. Ač se takové chování nedoporučuje. Probudil jsem se po půlnoci. Vyspalý. Až dopíši blog, zacvičím si a půjdu si ještě lehnout. Abych byl svěží na další pracovní den.
Po probuzení jsem vzpomínal na slavné české hokejové hvězdy, vybavoval si jejich jména. Ani nevím proč. Možná, že jsem si přál aby se vrátily staré časy, kdy jsme vládli několik let za sebou světovému hokeji a sbírali naši hráči jeden titul za druhým. Letos je to fakt bída. Ani Švýcaři se nás už nebojí a jak se zdá, začínáme mít švýcarský hokejový komplex.
Tak uvidíme, co tedy bude dál. Jestli se bude opakovat historie a zvítězíme po mizerné základní skupině, nebo vítězství nad Nory byla jen labutí píseň.