Včera, když jsme s Adélou diskutovali na téma scénáře, napadlo mě, že bych mohl rozvinout jednu postavu ze skupiny, kterou jsem si vymyslel v románu „Paradox abstinence” A to lékařku Jolanu.
Včera, když jsme s Adélou diskutovali na téma scénáře, napadlo mě, že bych mohl rozvinout jednu postavu ze skupiny, kterou jsem si vymyslel v románu „Paradox abstinence” A to lékařku Jolanu. Najednou mi totiž přišlo líto nechat ty postavy odejít do neznáma, nechat je jen tak se ztratit a připravit se o zábavu, kterou psaní poskytuje. Nakonec blogů jsem napsal tisíce, myslím, že jsem vyčerpal celkem témata, která mě zajímají, a zde jsou osudy lidí, kde si mohu zcela klidně fabulovat, nechat je mluvit podle svých představ a nechat je žít svůj život. Ukázat proces terapie závislosti z různých stran, pohledem ženy, muže i terapeuta samotného. Tedy zde uveřejním první kapitolu. Letos asi nebudu mít víc než na vydání jedné knihy, tedy tu druhou knihu o Jolaně a spol zde postupně uveřejním. A kdo bude chtít vědět, kdo byl Jindřich, který Jolanu bude v různých vzpománkách provázet, opatří si knihu první. Tedy „mazaný” marketinkový tah z mé strany. 🙂 Kniha zatím bude neredigovaná, bez korektury a jednoho krásného dne se odsud ztratí.
Paradox abstinence — Jolana
Jindřich se rozloučil a odešel o něco dříve ze skupiny. Jolana seděla na svém místě, kde sedávala těch víc jak šest let. Už dlouho už do skupiny chodila. Pamatovala si ten den, kdy se probudila polonahá, přikurtovaná na záchytce, kam ji nechal odvézt její tehdejší partner. Měla okno a nic si nepamatovala z večera. Po probuzení, seděla proti mladému pohlednému doktorovi, který ji s jistým opovržením říkal „slečno Hladíková.” Místo toho aby ji oslovoval titulem. Jolana byla lékařka, pediatr. Její potíže začaly z osamělého pití pomalu prosakovat do profesního života. Záchytkou vše vyvrcholilo. Dostala absenci, důtku a výstrahu. Primářka oddělení ji varovala. Chtěla na ni aby nastoupila ústavní léčbu. Jolana ji přesvědčila, že bude stačit, když bude docházet do ambulantní terapie.
Honza Laterán tehdy otevřel terapeutickou skupinu. Byla mezi prvními pěti s Pavlem, Frantou, Mirkem a Blankou. Pak přicházeli další pacienti. O Honzovi dost dlouho mluvila se směsicí pohrdání a úcty. Vadilo ji, že není lékař, jen speciální pedagog a etopéd. Tohle vadilo i střednímu zdravotnickému personálu, který si stále nemohl zvyknout, že zde je někdo, kdo nemá medicínské vzdělání a plete se podle nich do něčeho, co patří do ranku lékařů nebo psychologů. Honza vše zvládal s jistou noblesou a nakonec si všechny získal svými výsledky. Primář Bor věděl, proč mu nabídl tuhle pozici. Psychiatrie měla ještě dva lékaře, jednoho psychologa, který se věnoval klinické psychologii psychoanalýze a na skupinovou terapii trochu zahlížel s mírným pohrdáním.
Jolana jako lékařka si uměla představit hierarchii, která na psychiatrii vládla. Občas si v duchu říkala, že by sestrám zvedla mandle, kdyby se k ní chovaly, tak jako z počátku k Honzovi. Ale všimla si, že časem ho začínají brát vážně. Změnily k němu chování, měly respekt. I Jolana začala zjišťovat, že tenhle drobný, veselý muž, který se nikdy nerozčílil, má postřehy, které nelze jen tak odmítat. Ona sama byla inteligentní, dokázala ocenit chytré mužské. A když na jedné skupině objasnila svou situaci, která spočívala v tom, že ji její partner beze slova vysvětlení, poté co ji nechal odvézt na záchytku opustil, zjistila, že jestli ji někdo skutečně rozumí, je to ten „Malý velký muž.” Jak mu říkala podle slavného románu a filmu.
Tehdy jí řekl poprvé, co pak slýchala dlouhá léta dost často. „Jolano, je pryč, si sama, zatím je to tak.” Žádné výtky, žádné konfrontace. Prostě jen popis situace. Vyslechla onu větu, aby si umínila, že to tomu hajzlovi, co ji opustil beze slova rozloučení, (později se dozvěděla, že odešel do Anglie, kde už šest let žil a nedal o sobě vědět,) nikdy neodpustí.
Na rozdíl od Jindřicha, měla vychování,vzdělání, většina pacientů si k ní díky jejímu titulu moc nedovolovala. Občas některé členky skupiny, se ji pokusily svrhnout z toho ženského trůnu, na kterém ve skupině seděla. Naprosto neúspěšně. Dokázala je eliminovat, jen občas ji tvrdě zasáhly. Ale všichni uznávali, že číslem jedna je ona.
Pouze Jindřich ji bral z jejího hlediska a mínění zcela nepatřičně jako kámošku z diskotéky a podle toho se k ní občas choval. Ostatní muži ve skupině se v ní viděli, byli vždy na její straně, ovšem jak už věděla, proti Jindřichovi to většinou byly lehké váhy. Jenže nezkrotný Jindřich byl za dveřmi na cestě ke své krásné Pavle, ona seděla i po víc jak šesti letech zde a dumala, jestli má také odejít. Zatím se na odchod ze skupiny necítila.
Nežila stále sama. Už asi čtvrtý milenec za ty roky, vždy se na ni přilepil, někdo, kdo byl podle jejího mínění „boží” aby časem zjistila, že není tak skvělý, vypakovala ho zcela nemilosrdně a bez váhání. Měla ve zvyku jim vozit věci k nim domů. Nikdy jim zcela nedovolila, aby se k ní nastěhovali. Pak zahlcovala skupinu svými stesky na chlapy, co nejsou pořádnými chlapy. Kvůli tomu měla spory s Jindřichem, který byl jediný schopný zpočátku se ji ve skupině postavit, neuhnout a nedokázala ho nikdy přeargumentovat. Dokonce ji i rozplakal.
Což nikdy nedokázala pochopit, jak toho takový nýmand byl schopný. I když v hloubi duše věděla, že Jindřich je jediný chlap, kterého se bála. Honzu respektovala, ale Jindřich ji dokázal nahnat strach. Nikoliv vyhrůžkami, ale svou argumentací a svou neústupností, se kterou se stavěl na odpor jejím feministickým pohledům na mužský svět. Jako mužský se ji nelíbil, byl pro ni moc malý, měla ráda velké muže, muže, kteří budili zdání nezlomnosti a síly, aby je časem dokázala ponížit, vyždímat a odhodit. Jen na ty dva prťouse, jak říkala Honzovi a Jindřichovi, nějak nemohla.
Těsně, než skupina skončila, Honza se ji zeptal. „kde si byla posledních deset minut?” Bez váhání odpověděla. Myslela jsem na Jindřicha, že je pryč, přemýšlela jsem jestli mám taky skončit, zjistila jsem že ne, ale nějak mám pocit, že se nikam nehýbu, jako by mě něco drželo na místě.” Honza se zamyslel. „Tomu co tě drží, dej jméno!” Navrhl ji. Jolana, hledala jméno a nemohla ho najít. „Dobře, nemáš jméno, tak řekni, jakou má ten držák tvar a barvu.” Jolana zavřela oči a cítila najednou na levém kotníku pouto. Od pouta vedl vedl v její představě narezlý dlouhý řetěz. Cítila tíhu a strach, že ji ten řetěz omotá. Omotá a stáhne na zem a ona se nebude moci hnout.
Řekla vše nahlas. „Kam vede, nebo ke komu ten řetěz?” Ptal se Honza. Podívala se někam za něj, začala se třást vzteky. „Ten ksindl, ten hajzl, co se sebral a utekl jak malej kluk, když sem ho nejvíc potřebovala.” Šeptala. Honza mlčel, pak promluvil a měla pocit, že jeho slova se do ní zarývají jako skoby do hliněné zdi. „Jsi zhrzená a nemůžeš mu odpustit, že to nevydržel. On asi ze všech těch chlapů vydržel nejvíc a byl ten, jak už jsem ti kdysi řekl, co měl dlouho z toho tvého nefungování malý zisk. Jenže tebe nevydrží žádný. Ty chodíš s kosou a zkoušíš jestli jim tu hlavu usekneš. A vždycky jim ji usekneš, vždycky vyhraješ. Jenže oni tě nechtějí porazit, oni tě chtějí milovat. To je ti málo.”
Jolana vstala ze židle a vypadala jako že Honzu uhodí. Honza bez jakéhokoliv váhání pokračoval. „Nemůžeš mít všechno, lásku, vítězství nad chlapem a nezdolného hrdinu. Ty mu vždy dokážeš, že je nula. Jediný Jindřich se ti uměl postavit a toho si nikdy nedostala. Stejně tak toho mužskýho, co ti utek. Ten tě odvez na záchytku a pak zmizel. Podle hesla: Kdo uteče, vyhraje. Tohle si mu nikdy neodpustila. Užij si to!”
Jolana seděla, pak položila řečnickou otázku. „Proč já tohle celý ty roky snáším?” Dostala jasnou odpověď. Od Petra. „Protože ti to prospívá a ty víš, jestli chceš skončit, skonči, vyhraješ a budeš žít s pocitem, že jsi nejlepší.” Jolana svěsila hlavu. „Já chci jen chlapa, co je chlap a bude mě mít rád.” Z ničeho nic ji řekla Elen, která přišla do skupiny nedávno. „Jak tě má mít rád, když ho mentálně zabiješ? Když ho ponížíš a zesměšníš?”
Jolana se ní podívala, tragickým hlasem pronesla. „Do smrti budu sama, protože já se do smrti nezměním. Sem chodím tolik let a nic.” Honza se na ni usmál. „Ty přeci víš, že co se na skupině otevře, to se dá nakonec do pohybu. Tak vydrž. A odpusť tomu, jak se jmenuje?” Zeptal se. „Láďa.” Uslyšel Jolanu vyslovit jméno, které šest let nevyslovila. „Odpusť Láďovi, pohřbi ten vztah, zakopej ho, oplakej ho a nech ten vztah už mrtvý a neoživuj ho.” Jolana si prohrábla vlasy. „jasně, teď jdu na hřbitov, půjčím si krumpáč a toho hajzla tam zakopu.”
Dostala pobavenou odpověď: „Tohle není špatný nápad a u toho kopání zpívej!” Všichni se rozesmáli, včetně Jolany. „Kde vzít krumpáč a místo na hřbitově?” Zasmála se. Skupina skončila. Jolana šla domů, podívala se na svou levou ruku, kde se třpytil náramek. Cestou přes most se zastavila, stáhla z ruky stříbrný náramek, co měla od Ládi, nechala si ho, vlastně nikdy ji jakoby nedošlo, že je to dárek od něj. Hodila ho do rozmachem vody po proudu, se slovy: „Pluj kam chceš a v pokoji Láďo.” Chvíli stála, necítila nic zvláštního.
Za mostem na podmokelské straně, se zastavila, vytáhla mobil a zavolala Honzovi. „Nepohřbila sem ho, ale nechala jsem ho odplout po vodě.” Honza si nechal vysvětlit rituál, pochválil ji za kreativitu a slyšel už jen. „Děkuji a dobrou noc.” Jolana šla, dívala se na jasné nebe, kde byl úplněk, a napadlo ji, že by vůbec, ale vůbec neškodil chlap do postele. Napadl ji jeden starší kolega, který ji občas nadbíhal. Zavolala mu a projevila zájem o společnost na kafe. Řekla, kde na něj počká. Kolega nadšeně souhlasil.
© Jan Jílek 2013