Nějak jsem se dal na uměleckou činnost. Začal jsem psát romány, pokouším se dělat do divadla, dokonce už jsem dal dohromady umělecký ansámble, herce,herečku,scénáristku a výtvarnici.
Nějak jsem se dal na uměleckou činnost. Začal jsem psát romány, pokouším se dělat do divadla, dokonce už jsem dal dohromady umělecký ansámble, herce,herečku,scénáristku a výtvarnici. S tím už se člověk může pustit směle do uměleckých výbojů, chodníkového divadla o tématech života závislosti. Prkna, co znamenají svět. Budeme hrát skoro na chodníku, Výtvarnice nám namaluje kulisu, třeba budeme vybírat budeme do klobouku. Jiný honorář za to nebude.
Už se na to těším. Chtěl jsem být kdysi žebravým dominikánem, tedy bych si mohl zkusit kariéru pouličního umělce. Dámy a pánové, uvidíte neviděné a uslyšíte neslyšené. S televizí jsem se nedohodl. Reality show se mi dělat nechce, a to byla zatím ta celá nabídka ČT,místo pokračování v už natočeném pilotním dílu „Vyvolávač emocí.” Měl jsem založit skupinu a vystupovat s lidmi, kteří jsou závislí. Dokonce jsem si je mohl i vybrat. Jenže nějak se mi nechce překračovat všechny etická pravidla terapeutické práce. Jedna pornoherečka v terapeutické obci stačí. Vystupovat v reality show, měl bych pocit, že hraji v pornu.
Takže se budu muset dát na umění, kde není nic jisté, ani sláva, ani peníze ani diváci. Buď budeme tak dobří, že někoho zaujmeme, nebo zjistíme, že zájem není a skuteční umělci, co tam jsou, budou dělat, co divák žádá a chce. Já budu pak dělat dál terapii, což budu i tak a všichni budou spokojení. Herci, scénáristka i výtvarnice. Nakonec i já. Ačkoliv mi jedna má kolegyně terapeutka pravila, že když dočetla první kapitolu Jolany, tak slzela. No, pokud dojímám terapeutky literárním zpracování terapie, to je tedy co říci.
Zatím mám rozepsanou třetí kapitolu. Ale chvilku nechám čtenáře napínat, protože moc často, znamená menší zájem. Jsem zrovna vysvětloval na jedné skupině, když se člověk dává něco pravidelně druhým lidem vznikne u nich pocit, že vlastně mají nárok a dokonce považují ono dávání za naprostou samozřejmost. Což pochopitelně není samozřejmost. Budu čtenáře napínat. 🙂 Zavolal jsem dokonce své známé Janě, která je skutečnou dětskou doktorkou aby mi pomohla s pasážemi, které se budou týkat pediatrie. Abych tam nepsal blbosti. Dětské choroby nejsou mou nejsilnější stránkou.
Jsou lidé, kteří pohrdají pouličními umělci, nebo prodejci. Ano, někdy jsou skutečně ti či oni otravní, hluční vlezlí. Chtějí zaujmout a nemají mnohdy čím. Ovšem je nutné říci, že jsou to lidé těžce pracující, kteří si ztuha vydělávají na chléb svůj vezdejší. Nechtějí dotace, spoléhají se na svůj um na své schopnosti. Umělci na volné noze, hlavně herci, jak tak sleduji, rozhodně neoplývají nadbytkem. Spíše nedostatkem času, jak shánějí a shánějí. Ale většina z nich jak jsme poznal jsou lidé smíření s tím, že se neválí na rozdíl od několika přeplácených hvězd ve zlatě.
Lidstvo zřejmě Stars potřebuje. Hvězdy dávají naději. Naději, divákům, že je možné žít v luxusu a obdivu, natočí,napíší, namalují, nazpívají díla, které se lidem líbí. Naději umělcům, že i umělec na jevišti deklamující Shakespeara za pár korun, musí žít v jisté představě, že i on si lízne něco málo té smetany. Mě vždycky fascinovala a fascinuje ta možnost. Málokomu se podaří dosáhnout na něco většího, je spousta těch, co nikdy nebudou oceněni širokou veřejností, ne ani tak, že by byli špatní, nebo, že by při troše reklamy nebyl o ně zájem, ale protože nejsou známí, a nemají tu reklamu, pak se jen málokteří dostanou na výsluní. Přitom jsou skutečně dobří. Dobří a hrají v reklamě. Paradox. Jenže jak už jsem řekl. Vždy je tu ona možnost, že se tak může stát.
Socialismus skoro všem platil stejně, pouze zasloužilí umělci a národní, ti měli víc. V literatuře se chytali jen ti souhlasící. Případně ti, co měli dobré známé a ochranu na úrovni OV KSČ. I tehdy ale byli lidé, kteří jako dnes mnozí jiní preferovali svobodné povolání, volnou nohu, aby mohli hrát co chtějí, psát co chtějí, tedy s jistými omezeními, a především, myslet si co chtějí. Pochopitelně zastánci sociálních jistot namítnou, někdy jsou to zdánlivě i chytří lidé, k čemu že je člověku svoboda, když má hluboko do kapsy?
Sám pro sebe si říkám, že svoboda je i pro lidi, co mají hluboko do kapsy, že mohou zkusit štěstí i jinde a v jiném oboru. Nakonec, když jsem odmítl práci v televizi, mohu zkusit jinou televizi, nebo zkusit z toho co jsem napsal, udělat film, nebo divadlo. Mohu zkusit všechno. Mám klienta, který chodí po různých kursech bojových umění, které vedou více či méně zasloužilí mistři v oboru. Zřejmě se díky takovým, jako je můj klient alespoň trochu uživí. Ti mistři, si věří, vědí, že život není o luxusu, už od pradávných dob, že jistoty neexistují, nebo jen malé, že někdy je hodně střecha nad hlavou a miska rýže. Mají své umění, misku na rýži a tu svobodu, se kterou jdou kam chtějí.
Jo, ti co nám slibují to štěstí bez hranic, nám zapomenou říci, že je vždy něco za něco. S jistotami přichází omezování svobody. Jakmile mi televize platí, tak s tím, že přijdou „jisté” peníze, skončí má svoboda napsat, co chci. Napsat něco o Jolaně, Jindřichovi, napsat to jak chci, jak si myslím, že bych to napsat měl, nebo jak to je, ale musí to být divácké. Jak říkala vždycky Ivana. Musí to být pro lidi srozumitelné, aby nám to schválili. Občas sem si říkal, že na základě zkušeností ze svých blogů, píši docela srozumitelně a psát ještě srozumitelněji, tak mám pocit, že píši pro tlupu nemytých idiotů. Ale naštěstí si v televizi většinou dali říci.
Tak teď píši jak chci, a protože si knížky vydávám za své peníze, mohu si v nich myslet dokonce i co chci, stejně tak na svém blogu, který si podobně jako knížky platím ze svého. To je výhoda té svobody. Jestli těžce vydělané peníze investuji do dovolené v Chorvatsku, nebo do knížek, které prodám, případně mi zůstanou ležet. Hlady nejsem a snad ani nebudu. Tedy, dokud budu moci se o sebe postarat. Zřejmě až nebudu, asi umřu. Tak to na světě chodí. Beztak, nikdo nejsme nesmrtelný a i ti, co umřou v plném zdraví, bohatí a slavní tuhle zkušenost udělají. Jo jo.
PS: zítra dám další kapitolu Paradox abstinence – Jolana. Psala mi Ivana, že mám zálibu v netradičních ženských jménech, ale mě se Jolana líbí. Stejně jako Judita, nebo Rita. Konečně asi ty jména v tom textu použiju.