Naivita hraničící s lehkomyslností.

Dopsal jsem knížku. Román. Po půl roce. Dával jsem si na čas. Je to můj první román. Jsem zvědavý, jak ho veřejnost přijme. Nebude dlouhý.

Dopsal jsem knížku. Román. Po půl roce. Dával jsem si na čas. Je to můj první román. Jsem zvědavý, jak ho veřejnost přijme. Nebude dlouhý. Ale jsem rád, že jsem napsal něco, co je fiktivní a dokonce i má super-kritická dcera ho čte se zájmem. Konec konců, dělá jeho korekturu. Jak říká jeden můj známý. „Pokud dcera něco pochválí, pak je to dobré.” Jo dcery ty se moc nemažou. Ale tak to má být, pokud se nebojí říci, co si myslí, pochopitelně přiměřenou formou, pak je vše v pořádku.

Dal mi zabrat ten román. Ani ne tak časově, jako emočně. Přeci jen. Mnohé z toho, jako většina závislých jsem zažil na vlastní kůži, tedy jsem si znovu některé věci z dávné minulosti připomněl. Na jednu stranu se píše v tomto směru lehce, na druhou se vracejí vzpomínky. Které sice nejsou už bolestivé, té bolesti se člověk zbaví v terapii, nebo ve výcviku, ale tak nutí přemýšlet,což zase při psaní někdy ruší. Někdy přemýšlení vede. Nesmí ho být moc.

Na druhou stranu, zase jsem se mnohdy usmíval, když se mi vybavovaly obrazy z minulosti. Třeba, když jsem přijel v roce 1988 na socioterapeutický sjezd, kde byla literární soutěž, soutěž ve cvičení a obě jsem v obrovské konkurenci vyhrál. Ještě dnes vidím, jak se kolegové z terapie tvářili, hlavně takoví ti, co si hráli na intelektuály, chtěli mi můj příspěvek upravovat, stylizovat a já vyhrál právě pro tu syrovost, která z něj dýchala. A dodnes nechápu ty důvody výhry ve cvičení. Párkrát jsem si říkal, že jsem se musel asi líbit té slečně, co tu soutěž vedla. Kdo ví. Zřejmě to pro mne zůstane zahaleno tajemstvím. Byli tam fakt tehdy borci.

Jen málokdy si dám ve směru stylu psaní říct. Asi to tak má být. Každý vidí ty chyby, nebo přednosti v něčem jiném. Ti blízcí, jako dcery, nebo přátele by zdůraznili jiné události, ukončili by příběh jinak, prostě, oni by napsali ten příběh lépe, s méně chybami, logičtěji. Já ho napíši jak umím, jak jsem si ho vysnil, postavám dodám vlastnosti, které jsem nikdy neměl, nebo jsem si je nikdy nepřál mít. I o takových lidech píši. Do románu se vejde ledacos. Naštěstí jsem potkal i lidi, kteří měli vlastnosti, které jsem si přál mít a neměl a mohl jsem se od nich učit.

Ty lidi v tom románu mám, stejně jako tam jsou lidé, kteří nejsou a nebudou vzorem společnosti. Ale těch tam moc není, vlastně jen v náznaku. Přeci jen, píši-li o člověku, který se během let postupně prokousal potížemi, které život přináší, třeba i díky abstinenci, protože on život v abstinenci občas nějaké potíže přináší, pak většina textu je v pozitivní rovině. Nakonec, samotnou skutečnost, že jsem se dožil šedesáti dvou let, považuji za pozitivní záležitost. Nemám zatím potřebu zas tolik naříkat na špatné časy.

Onehdy jsem o málo mladší dámě, než jsem já, na skupině řekl názor, který se ji nelíbil, ale za kterým si stojím. Lidé, kteří sami o sobě neprožívají žádné existenční starosti a přesto pořád pěstují katastrofické scénáře, mají problém se svým závislostním myšlením. Sice třeba několik let abstinují, ale pořád se nevymanili z toho pohledu: „Svět musí být správný, abych i já mohl myslet správně.” Sám za sebe si špatné časy představuji jinak. Pravda, asi jsem pár let špatných časů musel zažít, abych věděl, co špatné časy jsou.

Lidé, kteří opakují jako zaklínadlo věty o špatných časech, si zřejmě neumí představit, co znamená být třeba dítě alkoholika. Není nic snadnějšího, než se zhroutit lítostí nad vlastním osudem. Případně cizím. Ano jsou lidé, kteří trpí depresí takového rozměru, že potřebují péči, ale mnohdy se mi zdá, že si ty depresivní pouze vyrábíme, tím, že neustále zdůrazňují média a mnozí jedinci kolem nás, jak vše je špatné, lidé chudí. Téměř by jeden věřil že až hladoví, bez jakýchkoliv jistot.

Naštěstí zatím tomu tak není. O budoucnosti se můžeme jen dohadovat, ale má životní zkušenost mi říká, že budoucnost si budujeme v přítomnosti svým chováním a jednáním. Katastrofy přicházejí někdy bez lidského přičinění, ale takové ty malé, běžné, nemám na mysli tajfun v Atlantiku, ty si budujeme a připravujeme často dlouhá léta. Dlouhá léta máme za to, že nic se neděje a najednou je tu katastrofa. Rodinná, finanční. Nebo vztahová.

Třeba tím, že donekonečna promíjíme, nežádáme nápravu a neuděláme opatření. Sankce jsou nutné k tomu, aby bylo jasno, že pravidla se dodržují a pokud ne, pak přichází ta sankce a s ní ona nutně životní korektivní zkušenost. Pokud nejsou sankce,většinou nebývá ani ochota dodržovat pravidla. Spoléhat na něčí uvědomělost je zhůvěřilost a spoléhat na ni při opakovaném vadném chování je naivita. Naivita, která hraničí s lehkomyslností.