Povídali jsme s Adélou ve čtvrtek na téma „Jolana.” Dal jsem ji přečíst kapitolu XXIII, byla udivena jejím průběhem a říkala, něco podobného, co jsem si myslel sám, když jsem ji dopsal.
Povídali jsme s Adélou ve čtvrtek na téma „Jolana.” Dal jsem ji přečíst kapitolu XXIII, byla udivena jejím průběhem a říkala, něco podobného, co jsem si myslel sám, když jsem ji dopsal. Jak vlastně budu pokračovat, když ta kapitola má takový děj. Nakonec mě pokračování napadlo zcela přirozeně. Vzpomněl jsem si na jednu ne tak dávnou příhodu, kterou jsem prožil v souvislost s jedním děvčetem, které přišlo za mnou do léčebny, tedy dnes psychiatrické nemocnice, i když blázinec je pro mne nejpřijatelnější označení.
Znala mě ta dívka na základě mých televizních pořadů. Chtěla se mnou mluvit, měla velké osobní potíže, když mě zde nenašla, protože jsem byl v Anglii, po dvou dnech, kdy spala v parku, mi zavolala celá zoufalá, že už má dost věčně nalité a zfetované matky, která na ni svaluje odpovědnost za svůj život a záchranu. A že se hodlá zabít.
Takže jsem tehdy zorganizoval záchrannou akci, děvčata od nás z pavilonu se ji ujaly, zařídily lékaře i přijetí na pavilon, pro tyhle lidi. Byla to fuška a dala mi zabrat. Tedy jsem Jolaně hned v další kapitole dokázal, že není na tom tak skvěle, jak si myslela, ale zase, osvědčila se. Včetně Jindřicha i Pavly. Tak jsem zvědavý, co na to Adéla poví. Jo, psát romány je zábava. Člověk si sem tam na něco vzpomene, nechá to udělat fiktivní osobu, ta to patřičně prožije, udělá to mnohem lépe, než dotyčný ve skutečnosti a je happy.
Adéla také bude ráda, protože jsem našel způsob, jak ti knihu neukončit uprostřed děje. Šťastná, klidná, bez potíží. Ale ne, teď si z toho dělám legraci, jenže tehdy mi bylo ouzko. Ono po telefonu se někomu snažit rozmluvit ukončení života,není zas až taková perla, kterou by jeden chtěl z moře lovit každý den. Má láska, opět, když ten příběh četla, plakala a můj známý novinář pravil, že ho to okamžitě vtáhlo do děje.
Na jednu stranu, není o co stát, takové akce fakt nemusím, už jsem takhle po telefonu komunikoval několikrát, zatím to mělo vždy dobrý konec, ovšem bojím se toho okamžiku, kdy to neklapne. A pokud by to neklaplo u patnáctiletý holky, asi bych se sám sebe ptal, co jsem mohl udělat jinak a lépe.Jestli jsem se dobře ptal Boha avého Anděla strážného, co dělat?
Dáváním číst, ty kapitoly různým lidem, tím si ověřuji, jestli ty emoce, které jsem tedy prožíval a přifařil jsem je fiktivní postavě působí i na ty druhé. I když Jolana, už tak moc fiktivní postava není. Někdy s ní v duchu mluvím. Přijde mi, že je to ženská, kterou jsem někdy už viděl. Dokonce se orientuji i v jejím bytě i prádelníku. Vím jaké má ráda šaty, co ráda jí, co nemá ráda.
Stejně jako tohle vím s jinými postavami. Budu se muset zeptat na poradě, jestli už nejsem na hospitalizaci. Ale je pravdou, že s lidmi, kteří třeba dávno zemřeli, mluvím také, stejně tak se svým andělem strážným občas dám řeč. Ptám se jak dál, co dál a tak. Vždycky mi odpoví, vždy mi dá správnou radu.
Psycholog by mi v rámci teorie vysvětlil, že to ve mě mluví podvědomí, kolektivní nevědomí, pokud by to byl třeba jungiánský psychoanalytik, ale mě víc vyhovuje ten anděl. Přeci jen, bavit se se svým nevědomím, mi přijde ujetý, bavit se se s energií,docela jako hovadina, asi bych měl v ten moment pocit, že sem na prášky. Ale bavit se s andělem, to je jiná. Bavím se se živým tvorem, nikoliv s energií. Stejně tak mi přijde ujetý, takové to vysvětlování těch frajerů z New Age, že Bůh je něco jako energie, podobně jako andělé, nebo Satan.
Ještě se vrátím k té dívce. Já nemám moc rád, když nějaký „znalec” psychologie, psychoterapie a psychiatrie dohromady, a že takových znalců znám, začne povykovat něco o demonstrativních pokusech o sebevraždu. Pokud se člověk dostane do situace, kdy tím jen začne vydírat, je skutečně už v hraniční situaci. Viděl jsem na lidech, kterým zabránili v sebevraždě a oni dokonce nelitovali, toho, že se jim ten pokus nepovedl, ale zbláznili se, protože co žili, bylo pro ně nesnesitelné. A zbláznit se bylo pro ně přijatelnější.
Ono totiž ne každý má schopnost unést, co všichni považují za snesitelné.Už třeba jen proto, že ty „drobnosti” ho systematický ničí a on nevidí naději, nevidí smysl. Nemají cíl. Je snadné říkat někomu: „Najdi si koníčka, najdi si cíl, choď mezi lidi, zkus se radovat.
Jenže, když si vzpomenu na ono děvče, na kterou ta máma dlouhodobě nakládala vinu a odpovědnost za svůj život, nutila ji do akcí,které mámě měly pomoc vyváznout z té pasti závislosti, tak ta evidentně nemohla vidět východisko. K k východisku potřebovala někoho, kdo se ji ujme a pomůže ji vyjít do prostoru, kde nebude vinna, nebude svázaná výtkami, za to, že mamince se něco zase nepovedlo.
Nakonec ta záležitost měla přeci jen skoro dobrý konec. Ujala se ji její teta, sestřenice jejího otce. Ten už nežil, nikdy ji neviděl. Aspoň něco. Asi chtěla být jinde a s někým jiným, být cenná pro mámu, ale pro tu cenu neměla ani za mák. Tak už to bývá. Tátu neměla, tedy měla, ale máma ji nikdy neřekla ani jak se jmenuje. Natož aby ji ho ukázala. Holt jedna z těch „milujících” matek.
Není jich moc, takových, ale ty co jsou, stačí napáchat takových škod. Ani nemusí chlastat a fetovat, stačí jen, když zapomene na skutečnost, že je smrtelná, zranitelná a její dítě se pak v takových situacích ocitne v děcáku, místo toho, aby byla třeba s tátou, nebo jeho rodiči, či jinými příbuznými. Tady to dopadlo dobře. Našel se někdo, kdo měl zájem soucit a pamatoval si. „Krev mé krve a kost mých kostí.”