Měl jsem rozlítaný týden a ještě rozlítanější víkend. Stihl jsem navštívit Elenku a Vojtěcha, plus svou dceru Katku a jejího chlapa Romana.
Měl jsem rozlítaný týden a ještě rozlítanější víkend. Stihl jsem navštívit Elenku a Vojtěcha, plus svou dceru Katku a jejího chlapa Romana. V neděli jsem zase navštívil Janu a Martina a kmotřenky Báru a Dorotku.. Moc jsem doma nepobyl. Ale zase jsem se dozvěděl spoustu nových věcí. Užil jsem vnuků i kmotřenek. Byla legrace.
Večer v neděli jsem byl cvičit, tedy trénovat sebeobranu, přidal se k nám Petr, který, má zkušenosti odjinud. Byla to dobrá hodina. Vyvrcholila tím, že jsem slíbil Petrovi, že napíši fantasy román, který bude i s prvky sci-fi, kde bude spousta mrtvých, sexu a jiných podobných „příjemných” záležitostí. Dal jsem se do díla při návratu domu a spáchal první kapitolu. Budu to psát na pokračování, dám do formátu PDF a nechám to ke stažení z webu, za malý poplatek. Martin už tvoří e-shop, takže tyhle stránky dojdou trochu změny.
V pátek jsem měl návštěvu, předtím jsem měl schůzku s Ivanou, která se točila kolem mé možné spolupráce v televizi. Zatím to nevypadá nijak skvěle. Bohužel. Zájemců je hodně, zájmu méně. Jinak to bylo příjemné setkání. Přeci jen jsme spolupracovali skoro pět let, něco jsme s Ivanou udělali.
Trochu jsem se zabýval tím, z jakého důvodu si píši blog. Došlo mi při zpětném čtení některých těch blogů, že vlastně ani tak nejde o deník, jako spíš o tom, že napsat si jak mi v ten čas je, na co myslí, udrží člověka v jisté pokoře, protože píše o věcech, které se dějí, neznám vlastně žádnou budoucnost, nemohu tvrdit, „vždycky jsem věděl, co bude dál.” Nikdy v životě jsem nebyl nějakým prorokem. Naučil jsem se čekat, a starat se o to, abych v přítomnosti byl připraven na věci budoucí. Hlavně na ty, co neznám.
Ono vycházet z minulosti, dělat odhad a předpověď na základě minulosti, je dost ošidné. V tom je asi nejdůležitější poselství knihy „Černá labuť” od Nassima Taleba. Dlouho to vypadalo, že budu mít v televizi dost otevřené dveře, stačilo aby se změnil ředitel, s ředitelem poptávka po jiných druzích pořadů a už je vše jinak. Takže si píši jen tak, doufám, že zaujmu, pokud vydám nějakou knihu, ale asi na nich nezbohatnu a budu se muset i nadále živit terapii. Která mě baví, ale mám rád změnu.
Nikdo z nás neví, co bude. Pouze se dohadujeme. Přestože všichni možní politologové, věštci, ekonomové, psychologové se snaží uhádnout jaká bude, někteří dokonce i tvrdit, že budoucnost bude taková nebo maková, nakonec budoucnost je zcela jiná. Má vlastní chod. Jedinec může být připraven na nejistou budoucnost, ale nemůže vědět, jaká bude.
Na čtení těch starších blogů je zajímavě pro mne to, jak třeba jsou napsány, jak jsem tehdy přemýšlel, jaké jsem měl zájmy, kteří lidé byli pro mne důležití. Vlastně si uvědomit, co jsem si myslel o své budoucnosti, pokud jsem si o ní něco myslel a jaká byla tím zpětným pohledem. S některými lidmi jsem dodnes v kontaktu, s některými lidmi se moje vztahy změnily. Především z mými dětmi. Uvědomuji si, že co je dnes zcela běžné, jako třeba kontakt s mou nejmladší dcerou, tehdy před několika málo lety, byl jen jakýmsi snem, o kterém jsem nevěděl jestli se naplní a pokud ano, jakým způsobem.
Stejně tak v roce 2006 mě vůbec, ale zcela vůbec nenapadlo, že bych mohl napsat knihu. Tahle možnost tu sice byla, jenže byla velmi hypotetická. Nakonec jsem svou první knihu, nikoliv výběr z blogů začal psát jako internetovou záležitost, která nakonec po celkem nijak mém zvláštním úsilí přerostla v mou dosud nejzásadnější knihu. Začal jsem ji psát v ovzduší plném napětí, těsně před rozchodem z Justýnou. Dopsal jsem ji po rozchodu s ní. Tenkrát jsem hodně stál o to, abych ji mohl dát tu knihu do ruky a říci ji: „Napsal jsem ji pro tebe Justy.” Ta má dnes svátek, takže pokud čte tenhle blog, že ji přeji všechno nejlepší.
Zažil jsem dva zásadní rozchody ve svém životě a nikdy mě nenapadlo, jakým způsobem mě ty rozchody ovlivní v mém životním směřování. Jak s Petrou, tak s Justýnou. Dnes, kdy vím, jakým směrem šel můj život, mi ty události přijdou samozřejmé, ale tehdy tak vůbec samozřejmé nevypadaly. Ani mé vztahy s dětmi, vůbec jsem si neuměl sebe sama představit jako dědečka, a když jsem se v sobotu fotil dohromady s Elenkou a Vojtou, bylo to dědečkovství takové nějak samozřejmé. Stejně jako jsem si ve svém mládí neuměl představit, že budu mít čtyři dcery s třemi ženami.
Nic z toho, co se v mém životě stalo jsem si vlastně neuměl představit. Setkání s některými lidmi a životem plným událostí, které jsme nepředpokládal, které nikdo nepředpokládal. Kdyby je někdo předpovídal, měl bych ho, a nejen já asi za blázna. Ta nepředpokládanost života mě udivuje, plní nadšením, občas mě děsí, ale asi je na tom životě to nejkrásnější. Tedy pro mne. Kniha, kterou jsem nečetl, film, který jsem neviděl, žena se kterou jsem se nemiloval, jídlo, které jsme nejedl, skrývá naději a očekávání, po konzumaci, chuť. Už není neznámá. Něco toužím opakovat, něčemu se toužím vyhnout.