Seděl jsem v bazilice sv.Petra a Pavla na Vyšehradě, tiše se modlil a sledoval zároveň co se kolem mne děje.
Seděl jsem v bazilice sv.Petra a Pavla na Vyšehradě, tiše se modlil a sledoval zároveň co se kolem mne děje. V tom kostele jsem se ocitl díky oznámení Viktora Tauše, že zemřel jeho otec, kterého jsem dobře znal. Slíbil jsem Viktorovi, že přijdu. Nakonec Gustav byl člověk, kterého bylo dobré znát. Měl toho za sebou v životě dost a většinou dobrého. Dožil se požehnaného věku přes osmdesát let. Přišlo lidí hodně, ale většina jich nevěděla jak se obléct na pohřeb a co mají dělat a říkat. Taková je doba a tak to je. Musím ses tím smířit.
Věděl jsem na rozdíl od většiny lidí, kteří byli účastni bohoslužby, co bude. Ale kněz měl už zkušenost s takovou sortou lidí, tak jim říkal co mají dělat. Dopadlo to dobře. Přišla i má láska. Po mši jsme šli na kafe. Měl jsem ještě dvě skupiny odpoledne, takže jsem poklábosili, pak šli do Luxoru nakouknout, co mají nového. Měli toho nového mraky. Koupil jsem si od jednoho židovského učence jménem „Izák ben Abraham Troki.” knihu pod názvem „Posílení víry” s podtitulem „Znáte základní omyly křesťanské víry.” Docela mě zajímá, jak Židé se dívají na křesťanství. Pochopitelně nijak dobře. Považují nás křesťany za modláře. Inu, nějak nás vidět musí. Ale myslím si, že je dobré vědět něco o lidech s nimiž sdílíme Bibli, víru v jednoho Boha. Akorát ten Mesiáš jim nevoní.
Jedno se jim musí uznat. Toru skutečně znají, studuji a probírají ji a hledají smysl v každém jejím písmenu i slově. Takže rád si čtu o jejich víře, o jejich zvycích, náhledu na Zákon. Mnoho o nich nevím, přestože se jim v posledním roce věnuji, ale je to skutečně velmi široká oblast. Myslím, že by mi jejich styl života nevyhovoval. Tedy ten ortodoxní. Ve vztahu k ženám jsou na tom asi jako muslimové. Jen je tak nezahalují. Ale nesedět vedle ženy není nic pro mne. Křesťanství je k ženám daleko rovnoprávnější. Nakonec, narodil jsem se jako katolík, tak jako katolík i umřu. Sice se v katolické církvi někdy těžko žije, ale jak říkal Pater Prokop dominikán, dobře se v ní umírá.
Spal jsem dnes dlouho, vlastně víc jak půl dne. Jsem z toho všeho za celý týden hodně unavený. Byly poměrně těžké skupiny, tak jsem se těšil, že si dám voraz během těch tří volných dnů, ale vzbudila mne ráno klientka, která se zdála dost v koncích. Tak jsem ji slíbil, že zítra může přijít. Jo i tohle je součást terapeutického života. Líbil se mi jeden výsměšný komentář na abíčku, kde se pokoušel interpretovat jeden člověk mé poslední dva blogy, jako že už se našel někdo stejně tak dobrý jako já a já teď řeším, že jsem v blázinci zbytečný a nevím co se mnou bude. Inu, nechám ho interpretovat. Nakonec, odejít chci a pokud někdo odchod vnímá jako vyhazov, má na to právo. Dokonce prý nadávám svým nadřízeným. Tak by mne zajímalo kde v kterém blogu tak činím.
Lidé, co někoho nemají rádi, vždy najdou něco negativního v tom, co člověk řekne, nebo napíše. Nijak mne tenhle způsob manipulace nepřekvapuje. Kdybych psal o tom, že jsem něco dobrého udělal, dozvím se, že to dělám proto abych si zlepšil svou pověst, že mi nejde o to, být dobrý, ale jsem ta svině, co se přetvařuje. Stejně tak, když napíši, že přišel někdo, kdo by mě mohl nahradit, tak se napsané dá vyložit, že mě vyhazují. 🙂 A já teď řeším, co se mnou bude.
Ovšemže řeším, co dál, když chci odejít z blázince. Po dva a dvaceti letech. Mohu jít do důchodu, dělat si trochu terapii, nebo si zařídit privátní pracoviště, kde se budu zabývat terapii závislostí, plus výukou asertivity, k tomu třeba ještě socioterapeutický klub. Možností je docela dost a jediné, co je potřeba jsou lidé, kteří budou chtít se mnou spolupracovat. Myslím, že jich několik takových je a tak jen nastavit a vyladit ten projekt aby měl ty parametry, které budou pro klienty i nás výhodné.
Takže i skoro v šedesáti pěti letech má člověk šanci dělat, co ho baví, vydělat peníze, nebýt nikomu na obtíž a čekat na to, co mu kdo dá. Nemám zatím zapotřebí nadávat na život starce. Jistě, tohle se může změnit kdykoliv, ale to se mohlo změnit i v mládí. Přijde něco, co nikdo nečeká a všechno je jinak. Ale dokud to není jinak, pak si myslím, že i lidé po šedesátce klidně mohou plánovat nějakou budoucnost. Sice asi už nečeká tak dlouhá jako když je mu dvacet, ale zítřek je také budoucnost. Doufat se má dokud člověk dýchá, říkají latiníci. „Dum spiro spero.” Dokud dýchám, doufám.
Zítra si asi uděláme pouť na Svatou Horu do Příbrami k Panně Marii. Jezdím tam čas od času rád. Vždy to na mne dýchne klidem, které to místo má. Poutní místo, není tam třeba tak plno jako v Lurdech, nebo Fatimě. Jen takové lokální poutní místo, ale vždy mám pocit, že tam ten Pán Bůh skutečně přebývá. Tohle je vždy hodně očistné pro duši a potažmo i tělo očistné. Když je duše v pořádku, bývá v pořádku i tělo.
Cestou nakoupíme nějaké květináče a kytky, abych měl trochu zeleno doma. Musím pouze nějaké vytrvalé, co se nemusejí tolik zalévat. Občas na ně zapomenu. Ale zase zatím jsem žádnou neutrápil zcela, Trénuji je v zátěži. Třeba se mi podaří vypěstovat odolné druhy, co skoro se nebudou muset zalévat. Jo jo.