Už týden promýšlím svůj další profesní život. Nijak usilovně, tak trochu po kouskách, ale myslím, že přišel čas, jít zas o dům dál. Připravit si řádně projekt, který se mi začíná rýsovat v hlavě.
Už týden promýšlím svůj další profesní život. Nijak usilovně, tak trochu po kouskách, ale myslím, že přišel čas, jít zas o dům dál. Připravit si řádně projekt, který se mi začíná rýsovat v hlavě. Lidé které jsem oslovil, se zdá, že nejen oslovil, ale i zaujal s tím, že by byli ochotni po troškách se přidat. Nechystám nic světoborného, až přijde čas, budu ho inzerovat, kde budu moci, ale zdá se mi, že si mohu dovolit, postupně začít, nemít pocit, že když hned nebude zářivé výdělečný, že budu mít hlad a bude mi zima.
Když Pán Bůh mi dá čas a zdraví, tělesné i duševní, mohl bych být pár let bez šéfa, bez chytráků, co vědí, co je dobrého a co dobrého není. Míru kvality nebude určovat nějaký nadřízený, ale klient, který buď přijde, zaplatí a bude mít pocit, že se mu vyplatí se vrátit. Tomu se asi říká trh. Nechám pak své místo ve státní instituci těm, kteří potřebují získat zkušenosti s terapií jako takovou. Tam když mají zájem, je naberou, pokud tedy nechtějí být „spasiteli zachránci.” . Což je vždy to nejhorší, co se klientovi může přihodit, pokud narazí na vševěda, co chce být zachráncem pro všechny a nakonec se ukáže, že nadělá víc škody než užitku.
Takovým lidem se pokud možno zásadně mnoho let vyhýbám. Pravda, ve státních institucích na takové lze narazit snadno. Tam se léta udržují lidé, kteří by se většinou nikde jinde neuživili. Ti opravdu schopní odejdou a jsou na svém. Jsem docela rád, že si mohu o sobě myslet, že patřím mezi ty, co nepotřebují moudrého úředníka a nebo moudrého nadřízeného, co řídí každý můj krok a kontroluje každé mé slovo. Daleko důležitější jsou moji klienti, neb ti mi poskytují zpětnou vazbu, tím, že mnozí dlouhá léta navštěvují mé skupiny. Někteří mají zkušenost i odjinud, přesto se mne drží.
Jedinec, který chce obstát ve světě, musí znát svoje možnosti i svoje limity. Myslím, že jsem schopen odhadnout a určit poměrně přesně, nakolik mám na které riziko. Co asi zvládnu, do čeho se nepustím. Pochopitelně jsou věci, které člověk neví. Jsou události, které neovlivní. Takový je život. Plný nástrah a pokušení, jež učí člověka pozornosti. Svět je džungle, kterou se množí pokoušejí změnit v anglický park, ale nakonec ti jedinci zjistí, že přes veškeré úsilí se jim místo parku objeví nehostinná pustina, kde se nedá žít, neb tam nic není.
V džungli se dá žít, jestliže se dodržují pravidla džungle. Vybírají se pokud možno bezpečné cesty a do nebezpečí se člověk pouští jen tehdy, když není jiná volba. Džungli s jejím bohatstvím není radno měnit. Bohatství džungle se ztrácí změnou. Tedy neměnit dřungli, ale využít všeho, co džungle nabízí. A vyhnout se pokud možno nástrahám, kterých je v džungli přehršel.
Jistě, jsou lidé, co jdou do nebezpečí, do rizik, která slibují veliké výnosy, ale také v případě neúspěchu velikou pohromu. Přiměřené riziko může způsobit neúspěch, ale většinou ten neúspěch není fatální. Občasný neúspěch dává možnost poučení. Lidé usilující o dokonalost, s neúspěchem neumí žít. Drtí je, vyvolává v nich pocit viny a vlastní neschopnosti.
Pro ty, co o dokonalost neusilují, ale usilují aby pracovali podle svých možností, tak nejlépe jak je jim dáno, je neúspěch možností jak odstranit překážky v rozvoji, k poučení. A úspěch jim dává naději, že najdou v případě snahy řešení pro budoucí situace. Zkusit, co jde, a nedržet se usilovně toho co nejde, jen z toho důvodu, že nehodlám ztratit tvář tím, že připustím neúspěch.
Povídali jsme si na skupině o sloganu: „Čelit potížím.” Potížím, které přináší život v abstinenci, neboli v životě člověka, který se rozhodne jít touto cestou. Použil jsem příměr, který mě napadl v souvislosti s cestováním pěšky. Řekl jsem ho ráno na komunitě, pak jsem ho na skupině rozvinul.
„Za roky, co chodím pěšky po světě, jsem jen jednou jedenkrát zažil měsíc v Evropě, kdy jsem cestou do Itálie v roce 1991 měl po celou dobu slunečné počasí. Pochopitelně byl jsem připravený tehdy v rámci svých možnosti i na počasí, které nebude tak příjemné. Víckrát se mi tohle za těch 47 let, co provozuji pěší cestování nic takového nepřihodilo. Ale kdybych vyvozoval z té cesty závěr, že každá další má cesta bude za takovýchto podmínek, pak bych se nepochybně dopustil krutého omylu. ”
Tedy slogan: „Být připraven čelit potížím,” znamená být připraven vykonat konkrétní věci. Konkrétně na cestě pěšky mít pláštěnku. Nepromokavý ruksak, kde mohu mít suché věci na převlečení, až se dostanu tam, kde se mohu převléci do suchého, abych třeba přes noc zůstal suchý a v klidu se vyspal. V životě v abstinenci je tohle podobné. V té džungli, kterou mnozí terapeuti straší a apelují na své pacienty, je potřeba jen mít oči otevřené, umět odmítnout, umět říci co potřebuji, umět se vyhnout a nezdržovat tím, co nepotřebuji.
Pochopit, že ne každému má abstinence imponuje, že každý je v tu chvíli můj přítel, který ocení mou změnu. Že není ničí povinností mě v čemkoliv podporovat, jen proto že abstinuji. Svět nebude pořád hezký a nebude ke mě vlídný. Jen proto, že jsem přišel k rozumu díky okolnostem, jež mě bolestivě poučily, že nežiji v souladu s potřebami, které nastoluje život ve společenství lidí.
Jako musím vzít v úvahu počasí, musím vzít v úvahu zájmy druhých lidí, nedomnívat se že mé zájmy, nutně jsou totožné se zájmy druhých a to dokonce ani těch nejbližších. Lidé mají svoje zájmy, já mám svoje zájmy, někdy se naše zájmy protknou, někdy neprotknou. Není nutné vyvozovat z toho závěr, že pokud se mé zájmy liší, pak že jsem vadný nebo handicapovaný. Nic z toho nutně nemusí platit. Pokud jsem si vědom toho, že mám na své zájmy právo, že je klidně mohu hájit, že hájit své zájmy vůbec nemusí znamenat sobectví, jak se někteří rádoby intelektuálové domnívají.
Shrnuto: Slogany jsou dobré, ale pozor na ty, co hlásají slogany a a neřeknou, že každý slogan má určitý obsah činností, které je potřeba udělat, aby člověk uměl čelit potížím života v džungli, která je krásná, štědrá jak na obživu, tak na nebezpečí. Co si vzít d džungle, co do pouště, co na hory. Ne všechno vybavení se hodí všude. Ale mnohé kdekoliv je funkční. Být pozorný a umět rozlišovat. Jo jo.