Domníval jsem se, že budu spát dlouho, ale nespal jsem. Probudil jsem se
Domníval jsem se, že budu spát dlouho, ale nespal jsem. Probudil jsem se
ráno brzo, psal jsem svou novou knihu o terapii závislosti. Docela mne baví
psaní. Mám opět možnost si napsat, co chci, co si myslím, nemusím se
vzhledem k tomu, že si ji vydám sám, nijak omezovat v rozvíjení svých
teorii. Nakonec, teorii, rozvíjím na základě praxe, nikoliv jak mnohdy se
děje, napřed se vytvoří teorie, potom se pokouší tvůrci teorie, přizpůsobit
praxi svým teoriím. V posledních letech, jak tak sleduji je tahle praxe
přizpůsobování normou. Viz genderismus, multikulturalismus a jiné.
Najedli jsem se, má láska si dělal nějaké své věci, došel jsem nakoupit a
poté jsme vyrazili na Svatou Horu do Příbrami. Měli jsme štěstí, protože tam
byla zrovna pouť a Kardinál Duka celebroval mši svatou. Měl kázání, líbilo se mi. Je znát, že byl kdysi provinciálem řádu sv.Dominika, neboli: Řád Bratří
Kazatelů. Kněžský řád, členové tohoto řádu dbají na vzdělání, většinou umí dobře
kázat, umí mluvit.
Poslouchal jsem, hlavou mi táhlo ledacos. Mše se účastnilo skutečně dost
lidí, v poslední době mám štěstí na zpěv, že opravdu na kůru zpívají lidé,
co zpívat skutečně umí. Rád poslouchám tuhle hudbu, včera večer jsem si
pouštěl třeba s Luciánem Pavarottim Panis Angelicus
neboli „Andělský chléb.
Pochopitelně jsem si neodpustil pustit „Ave
Maria,” kterou zpívá skutečně krásně. Mám rád tohoto zpěváka. Když jsem ho
poprvé slyšel byl jsem jak u zjevení. Jsou i jiní, co zpívají tyhle zbožné
písně krásně, ale Luciano je Luciano. Naštěstí YouTube je takových krásných
věcí plný a je-li nálada, pak si pouštím rokenrol, gregoriánské chorály,
nebo třeba Pavarottiho.
Tak ještě zítra je volno, sice jsem měl dnes klientku, ale tak nějak jsme
si jen povídali. Spíš jsem poslouchal, potřebovala se vypovídat. Vypovídání
je mnohdy lepší než deset dobrých rad. Chtěla mi sice ještě posunout čas,
protože prý zaspala, ale ujistil jsem ji, že když sebou hne, jistojistě to
stihne. Stihla. Inu není nad povzbudivé slovo. Ale řekl jsem ji na rovinu,
že nemám chuť si nechat obsadit celé odpoledne čekáním, až se vyspí a
probere.
Ne že bych neměl možnost posunout čas, jenže myslím, pokud někomu udělám
laskavost a v tomhle případě to laskavost byla, nemám žádnou povinnost být k
dispozici a čekat, až si dáma udělá na mou laskavost čas. Někteří lidé jsou
bez hranic. Pokud jsou ovšem bez hranic, je mojí povinností vůči sobě
samému, jim hranice nastavit. Leckdo si takové jednání vykládá jako
vychovávaní. Jenže nemám v úmyslu kohokoliv vychovávat. Jen nehodlám být k
dispozici vždy, když si někdo myslí, že bych měl a že když mi zavolá, že se
zpozdí, že má vystaráno. Nemá.
Už jsem se párkrát ohradil v situaci, kdy mi někdo zavolá, že se zpozdí
protože má ještě deset jiných záležitostí, které musí řešit. Nejsem-li z
jeho hlediska tak důležitý, pak klidně ono setkání odložíme na dobu, kdy
budu natolik důležitý, že přijde v dohodnutý termín. Dokonce může být se
mnou i nespokojený.
Chovám se tak u klientů v terapii a chovám se tak i v běžném životě.
Párkrát jsem zažil, že dáma si dala na čas, a dost často se dostavila a já
už byl daleko. V dobách kdy nebyly mobilní telefony, tohle mé chování je
zaskočilo. Většinou ani neměly možnost mi vynadat. Dnes mají, ale jen
omezenou. Protože nevedu debatu na téma: „Mohl jsi tam tu chvilku
počkat.” „Mohl, ale nechtěl,” vždy zní moje odpověď. Pak
obvykle bývá konec debaty.
Úzkostní jedinci vždy začnou operovat, že se to takhle nedá dělat, jenže
já se takhle prostě chovám. Klidně tu dámu oželím. Potřebuje-li si dodávat
sebevědomí tímhle způsobem, dokazovat si svou cenu, nic proti tomu, ale s
někým jiným. S někým, komu to vyhovuje a raduje se, že má zrovna tuhle. Já
nemusím mít vždy všechno.
Občas sleduji, jak se gentlemani vždy přikrčí, když jim dáma dá
najevo, že jestli se jim něco nelíbí, tak mohou jít. Ale ten údiv z jejich
strany, když se gentleman nepřikrčí a klidně odejde středem. Dokonce si
dovolí jen říci. „Měj se a užij si to.”
Pak se začne dáma zlobit, nebo plakat, případně oboje, ale to je asi tak
všechno, co může. Tedy může ještě dát najevo, že se o ni někdo postará,
jenže ten pocit hořkosti, že ji galán zmizel beze strachu co s ním bude bez
ní. Ten hořký pocit přetrvá dost dlouho. Vím, že mne za tyhle řeči nemají
mnohé dámy rádi, mnozí gentlemani si netroufnu a pokoušejí se mi vysvětlit,
že jsem neomalený hulvát, co se neumí chovat k ženám. Inu, neberu jim jejich
mínění, a klidně je nechám se chovat jako ty, co se bez té dámy neobejdou.
Ať si ten pocit „gentlemanství” užijí.
Samozřejmě jsou události, které jsou mimo naše možnosti, ale jestliže se
mimořádných událostí stává pravidlo, pak se vždy zamyslím, nad tím, jestli
chci setrvat v takhle pro sebe nevýhodném vztahu. Kde mám jen povinnosti a
žádná práva. Nebo jen z hlediska toho druhého, práva minimální. Jo, zase
jsem se dostal na své oblíbené téma. Vlastní cena a sebedůvěra a sebevědomí.
Bohužel, stále se mi potvrzuje, že lidé, kteří neumí říci: „Ne,
tohle nechci!” Většinou zjistí, že pro druhé žádnou cenu nemají a
jsou vždy na okraji zájmu. No a já nehodlám být na okraji zájmu. Jo jo.