Tak, prožil jsem hezké narozeniny. Napřed včera večer dorazila Katka, přivezla krásnou knížku, s názvem „Jíst, meditovat, milovat,” kterou jsem začal číst.
Tak, prožil jsem hezké narozeniny. Napřed včera večer dorazila Katka, přivezla krásnou knížku, s názvem „Jíst, meditovat, milovat,” kterou jsem začal číst. Včera jsem si opatřil stejnojmenný film a když odešla večer rodinná horda. Což znamená má setra Alena, neteř Iveta, dcery Babeta a Katka a zeť Roman plus dva vnuci Vojta a Elenka, která byla naprosto ze všech nejhodnější, protože jsou ji tři měsíce a celé to zdravě, bez brečení prospala, jsem si ten film po odchodu všech zhlédl. Knihu jsem dočetl zatím do poloviny.
Má sestra přivezla silně zdravou a ještě chutnější, pečenou kachnu, k tomu bramborové knedlíky. Protože, co by to bylo za rodinné setkání bez pečené kachny? Tedy co se mě týče. Vrátím se ke knize i filmu. Oboje je značně romantické, ale romantika neškodí. Má i film dobrý konec, u knihy jsem si zatím konec nepřečetl. Ale doufám, že bude mít taky dobrý konec. Jednou za rok si takový film i knihu mohu klidně dovolit. Julia Roberts sice oproti „Pretty Vomen”poměrně zestárla, ale pořád vypadá dobře. Dá říci, že se mi Katka trefila do nálady. Ostatní dárky byly také krásné, ale víc než dárky bylo bezva, že se u mě všichni sešli a moje sestra vlastně u mě, co bydlím na Barrandově, byla poprvé.
Tak jsme se sešli, poklábosili, Vojta a fenka Viktorka byli jasně nejčipernější. Vojtovi je tři a půl roku a Viktorce čtyři měsíce, takže si rozuměli. Jen se muselo dávat pozor na oba, aby na sebe něco neshodili. Jo mládata. Ruch to byl značný, ale takový ten celkem příjemný ruch, kdy děti i štěňata řádí a vědí, že vyhrůžky moc neplatí. Zavzpomínali jsme na mrtvé i na živé. Prostě rodinná sešlost jak má být.
Vánoce se blíží, to nejvíc poznám podle toho, že mi začínají příbuzné ženského pohlaví nosit cukroví. A taky podle kraválu ve všech krámech. Koledy, jekot dětí, nervózní rodiče, hyperaktivní důchodci a mezi nimi se pohybují typy jako jsem já. Žádný velký starosti. Vánoce jsou k tomu aby člověk rozjímal, radoval se, nikoliv aby si dělal starosti. V poště mám denně milion výhodných nabídek, které bohužel nevyužiji, protože jsem rozdal volné peníze na dárky a kdo má nějakou potřebu, tak si dárek koupí. Nenechám se vmanipulovat do toho, že budu zpocený obcházet s vyplazeným jazykem a dumat jakou neobvyklou volovinu mám komu koupit. Tolik času nemám.
Ale jak jsem psal, nějak mi vyhládlo, tedy jsem šel do ledničky na průzkum, objevil jsem knedlík, který tam zanechala má sestra a tři vajíčka. Knedlík jsem rozkrájel a osmahl na oleji, vajíčka rozmíchal v hrníčku a na ty knedlíky nalil. Joj, to byla dobrota. Normálně k tomu nepřijdu, protože si nevařím, knedlíky si nekupuji, ale čas od času na nějakou takovouhle pochoutku dostanu chuť. Takže jsem měl báječný nedělní oběd.
Musím mít sílu na čtvrtek, protože přijde tým, který se koukne na možnost natáčení seriálu, jehož pilotní díl s Adélou smolíme. Doufám, že se nám s Adélou podaří zbytek týmu přesvědčit, že pilotní díl není deprese a zmar v kostce, ale úplně normální postalkoholicaká lehká depka, ze které se průměrný kořala při troše dobrý vůle během několika dnů dostane a potom začne dělat plány jak si užít života. A můj hrdina Jindřich takový průměrným hochem je. Takže žádná deprese a zmar, ale naděje a víra. Občas i slunce svítí.
Když se tak ohlédnu za tím včerejškem, tak mohu říci, že zas tolik nekecám. Vlastně ve svém případě nekecám vůbec. A jak tak sleduji tok života kolem sebe, sice jsem nedosáhl asi Satori, ale to mě tak netrápí, jako by mě trápilo, kdybych si nemohl pochovat svou vnučku, nebo nechat skákat svého vnuka po balonu a držet ho aby si nenamlátil. A tohle se mi splnilo. Neuniklo mi to. Snad to neunikne ani Jindřichovi.
Když jsem tak četl ten román „Eat, Prayer, Love, a sledoval ten film, tak jsem si říkal, že hrdinka prrožívala trauma z rozvodu, kde opustila muže, pak byla sama více méně opuštěná jiným mužem, aby se vydala do světa, hledala osvícení, Boha a tak dále. Nakonec našla chlapa. A lásku k němu.
Myslím, že úplně nejsilnější scény z filmu i románu, jsou ty, kdy se vlastně štěstí těch lidí ukazuje na tom být se svými dětmi, rodinou. Ano, zcela určitě jsou potřební lidé jako byla sv. Tereza Avillská, nebo třeba guruové, kteří vedou žáka k Bohu, ale pokud tam chybí ta prostá láska, k druhému člověku, ke svým dětem, chybí asi všechno.
Prošel jsem skoro celý svět. Byl jsem v horách, které byly víc jak šest tisíc metrů vysoké, šel jsem stovky kilometrů podél oceánu, šel jsem pouští, i velkoměsty jako je Londýn, nebo Vancouver, či Aucklend. Ale ten včerejšek se tomu minimálně vyrovnal. Potřeboval jsem ten svět projít, vidět ho a vrátit se. Abych mohl Elenku pochovat v náručí, s Vojtou kopat do balonu a sníst ty knedlíky s vajíčkem k obědu. Jojo.