Noblesse oblige

Změnil jsem tak trochu životní režim. Chodím spát brzo, brzy se probouzím a víc cvičím a víc přemýšlím, než píši.

Změnil jsem tak trochu životní režim. Chodím spát brzo, brzy se probouzím a víc cvičím a víc přemýšlím, než píši. Zřejmě si potřebuji promyslet některé věci a nechce se mi ty myšlenky hned dávat na monitor. Více jsem unavený a lépe se mi spí díky tomu, že jsem se zapojil do dalších aktivity, jako je psaní divadelní hry, kterou vlastně s Tomášem nepíšeme, leč rovnou hrajeme, zaznamenáváme a opravujeme, díky záznamu. Takový první pokus jsem s Tomášem absolvoval v neděli. Náramně jsme se u toho bavili, když jsme si zkoušeli přehrát scénu, jak se „slušný” alkoholik snaží vysvětlit terapeutovi, že pije zcela normálně a jestli někdo potřebuje léčení, pak jeho hysterická žena. Jak vše dopadne, nechám si zatím pro sebe.

Mám na iMacu zařízení, které díky zabudované kameře a mikrofonu zaznamená zvuk i obraz, takže stačí jen šikovně natočit směrem k účinkujícím a už je vystaráno. Můžeme si pak s tím pohrát, zkouknout, jak se kdo chová, jak se tváří a pak už jen záznam pouze nechat přepsat a máme skoro hru. Tedy spíš skeč. Pouštěl jsem ten záznam několika lidem, nejen Tomášovi a všichni se bavili. Takže vypadá to, že nezůstaneme jen u planých slibů. Napřed to zřejmě předvedeme na půdě nejpovolanější, na silvestrovském klubu. Tam bychom mohli dojít k plnému pochopení.

Volal jsem Tomášovi a on s tímhle nápadem souhlasil. Takže na silvestrovském klubu s největší pravděpodobností předvedeme skeč s názvem: „Pane Jílku, jsem zcela normální chlap.” Tak uvidíme, jak se k tomu zatváří zcela kompetentní a znalá společnost „pravých” mužů na pavilonu 35. Má přítelkyně Katka se u toho záznamu velmi bavila. Přišla mě navštívit a strávili jsme spolu příjemné odpoledne. Idylu nám zkazil fakt, že já musel na skupinu a ona pokračovala ve služební cestě. Inu, není vždy vše zcela dokonalé a bezchybné. Ale stěžovat si zase není důvod. Ovšem, jestli se něčeho trochu bojím, tak že tahle civilizace zajde na neustálé stížnosti.

Ale zas na druhou stranu, díky svým aktivitám jsem se zapojil do uměleckého proudu, těch, co nemají nic jisté, všechno co chtějí ukázat světu musí vyrobit bez nějaké extra objednávky libovolné instituce. Přijde mi to zábavné. Pochopitelně doufám, že si toho někdo všimne a někdo nějakou korunu přihodí na oltář realizace mých snah. Jenže pro jistotu se živím něčím jiným.

Píši ve svém volném čase, sháním příznivce ve svém volném čase, dumám jestli vůbec bude o to co napíši někdo stát. Pravdou je, že neobcházím nakladatele, nevnucuji jim svůj výtvor v domnění, že vyjitím se svět změní. Landa si stěžoval, že napsal kolik písniček a svět se nezlepšil. Jestli psal písničky aby změnil svět, pak nazdar. Já píši jen z toho důvodu, že chci něco napsat, něco říct, především sobě samému, což není terapie, jak se mnozí domnívají, protože se necítím nemocný, neléčím duši, chandru mám jen občas, nijak zvlášť často. Jen si chci něco uvědomit, vlastně být jen o něco chytřejší.

Jakmile si někdo chce jen něco uvědomit, být o něco chytřejší, může se zlobit třeba na kolegyni, která točí porno, ano i takové jsou mezi námi. Jenže díky té zlobě si také uvědomí své priority. Třeba, že se příliš vše relativizuje. Jakobychom museli vše chápat, všemu rozumět a vše odpustit. Jistě, Kristus odpouští, ale zároveň dodává, nehřeš více. Zároveň k tomu odpuštění vyžaduje pokání. A tohle pokání se velmi a velmi relativizuje.

Pochopitelně, může někdo mít za to, že točit jako psychoterapeutka porno je něco zcela normálního a necítit se nijak vinna. Nakonec pravda je, že žádný zákon nepřekročí. Ovšem říkám na rovinu, pokud chce být vnímaná z mé strany jako ta, či ten bezúhonný/á, neboť porno točí nejen ženy, ale i muži, pak je ono učinkování v tom pornu jaksi na překážku mému vnímání její bezúhonnosti, či dokonce nejsem takového člověka schopný vnímat jako toho nejkompetentnějšího průvodce po lidském životě, těch, kteří momentálně životem bloudí. Je každého věc, co činí, dokonce mě svým konáním ani nemusí ohrožovat, leč přesto ve mě vyvolává jeho konání nechuť.

François Villon napsal v jedné své baladě. …chudoba z lidí lotry činí a vlky žene z lesů hlad. Ukazuje se, že ne vždy tomu tak je. Lidé, kteří jsou vzdělaní, vědomí, s jistým nadhledem, žijí si dobře, tak mnozí z těch, kterým nic nechybí, přesto kradou, podvádějí, prodávají se. Činí skutky, o kterých by moje babičky a nejen ony řekly: Tohle se nedělá. Mám závazek. Odepřu třeba jen proto, že i když na na to mohu mít chuť, zjišťuji, že být matkou, být terapeutkou, soudkyní, úředníkem na ministerstvu, jednoduše zavazuje. „Noblesse noblige” Urozenost zavazuje, říkali kdysi šlechtici.

Zavazuje k chování, kterým se dobrovolně omezuji a odpírám si i to na co mám chuť, co mě láká. Chápu, že jsou ženy, které občas sní o tom, že pracují v bordelu, ale odepřou si tu rozkoš práce v bordelu, protože v ten čas pracují třeba na psychiatrii. Jsou si vědomi, že mezi prací v bordelu, nebo filmováním porna a prací na psychiatrii je rozpor. Sám za sebe vnímám, že mám závazek vůči svým klientům. Zrovna tak si odpírám soulouž s klientkami, které jsou mladé krásné a leckterá obdivovatelka, kterými se občas klientky stávají by si dala říci. Odepřu si to potěšení, protože jsem se zavázal, že ji poskytnu něco jiného. Začnou-li se relativizovat tyhle hodnoty, pak máme jen civilizaci, politiky a intelektuály jaké si zasloužíme.