Prožil jsem dva emočně náročné dny a jakmile jsem dorazil domu, zalehl a vstal až o půl čtvrté ráno. Inu, někdy se dějí věci. I v blázinci bývá občas dost „veselo.” Naštěstí jsem se z toho vyspal.
Prožil jsem dva emočně náročné dny a jakmile jsem dorazil domu, zalehl a vstal až o půl čtvrté ráno. Inu, někdy se dějí věci. I v blázinci bývá občas dost „veselo.” Naštěstí jsem se z toho vyspal. Má vzdálená milá, jménem Katka, se obávala, že jsem zkolaboval. Jo jo, zkolaboval. Usnul jsem na zádech a vypadla mi přitom čtečka z rukou. Pak jsem se na chvíli probudil, odložil brýle na čtení a pokračoval ve spánku. Ještě předtím jsem zval dvě své známé na výstavu šperků. Na sobotu bylo to pozvání. Byl jsem z díky odmítnut. Jejich škoda. Určitě šperky budou krásné. Pozvala mě jedna z mých známých, co se zbývá výrobou šperků. Tak se tam dnes, nebo zítra vypravím.
Celá ta emoční zátěž se na mě podepsala jen díky tomu, že se pořád ukazuje, že práce terapeuta vyžaduje nejen vzdělání, přijetí klienta,vcítění ke klientovi, pravdivost terapeuta, aby nebyl rozpor mezi jeho slovy a skutky, ale především dospělost terapeuta. Některé mé kolegyně tuhle pravdu nepochopily a dělají věci, které s dospělostí nemají nic co do činění. Bohužel, pak nesou trpké plody své nezralosti. To byl právě ten emoční nápor. Ono, když se něco děje mimo, dá se s tím mnohem snadněji žít, než když se odehrává něco nepříjemného tam, kde zrovna člověk je přítomen.
Dohodli jsme se s Tomášem Kargerem, že zdramatizujeme jeden můj blog. Pro divadlo. Trochu ho rozvineme, vylepšíme postavy a Thalia nás nemine. A potom s tím na Broadway. Tenhle můj plán Tomáš ještě nezná, ale jak ho znám, zcela určitě se s nadšením přidá. Budeme muset trochu vylepšit intonaci americké angličtiny, aby nás nepovažovali za burany a nedej Bože ještě k tomu burany z Evropy. Musíme získat newyorský přízvuk, aby nám naši Newyorčané rozuměli. Tedy Tomáš bude muset, já jen budu hledat někoho, kdo mu dá informaci zda správně akcentuje. Požádal bych svou dceru, aby kontrolovala, jenže ta má britský přízvuk. Tak holt budu muset požádat někoho ze svých přátel v Americe. Je to sice takový malý žertík v blogu, nebo pokus o odlehčení, ale co by, občas se dějí i zázraky.
Jo, to se to žertuje. Vánoce se blíží jako tradičně si nedělám s Vánocemi žádnou starost, neb vánoční modlitby ovládám a to ostatní se už nějak obstará. Prošel jsem včera k večeru Tesco, podíval se co všechno nepotřebuji k životu a co mít nemusím, tím se vždy uklidním. Ujistím se, že se nemusím namáhat se sháněním a nervováním. Jen lidí houfně všude přibývá. Dělám si takovou antimanipulativní proti komerční přípravu, abych se nedal zmámit tou komercí. Koledy si zpívám až na Vánoce a nenechávám se nachytat na slogany, co mě přesvědčují, že dětem se rozzáří oči, když budou mít tohle a nebo tamto. Dám maminkám svých vnuků peníze, aby koupily, co vnuci potřebují, jen Vojtěchovi koupím pár knížek. Elenka a Dominik jsou ještě na knížky malí.
Tak ten život plyne. Mrzne, mnozí lidé jsou překvapeni, že v zimě mrzne. Tváří se že je to nějaká neobvyklá novinka. Vůbec, lidé dnes mají pocit, tedy někteří, že je změna počasí něco extrémního, něco nestálého. Což mají pravdu, emoce a počasí je něco, co je zde stabilně přítomno, je to nestále a věčně se měnící, nelze aby nebylo nějaké počasí, stejně jako není možné aby člověk neměl emoce. Tohle rád pozoruji u svých klientů. Jak se mění jejich emoce, jak se mění jejich postoje a oni se stále tváří, že vše je stejné, nic se neděje, nic se nemění. Jenže mění. Sleduji tohle i sám na sobě.
Než jsem dopsal blog, bylo odpoledne, skoro večer, celý den sem se zabýval něčím jiným než psaním blogu, dorazil Martin a šli jsme na squosh. Sportu zdar, si říkám. Sice toho moc nenaběhám, ale spíše trénuji koordinaci obou rukou. Ona když se trénuje koordinace a zároveň rovnováha, trénuje se i psychická koordinace a i psychická rovnováha. Jak mám za ty roky vypozorováno. Oběma rukama třískám do balonu, to by mi šlo, jen ty kolena nevylepším. Start na míč mi chybí. Martin mě sice chválí, že se lepším, jenže soutěžit bych s ním nemohl. Snažím se hrát oběma rukama. Jsem takzvaný: „krchňák.” Umím spoustů věcí oběma rukama. Jak jsem se kdysi dozvěděl na Moravě, kde jsem nějaký čas žil.
Na svůj život na Moravě rád vzpomínám. Dokonce se mi zdál dnes v noci sen, že jsem se tam vrátil, do té vesnice Blatnice, kde jsem žil po dva roky. Byl to příjemný návrat, dokonce mě v tom snu i hezky přivítali. Možná bych se tam měl zase vypravit pěšky jako jsem se vypravil před osmnácti lety. Bože můj, to to letí. Tehdy mě ještě někteří poznali. A to bylo devatenáct let, co jsem odtamtud odešel. Teď už je tomu třicet sedm let. Už bych asi nikoho nepoznal. Ani ty děvčata z okolí, kde jsem chodil po zábavách a občas s nějakou šel domu, občas se popral, protože místní frajeři neměli rádi cizí, natož „Čížka” jak mi říkali.
Třeba by se dnes už ze starým pánem, staří pánové kvůli děvčatům prát nechtěli. Ale jeden nikdy neví, tedy vyrazím dnes večer na trénink sebeobrany. Trochu se jinak zapohybovat, než doma, nemuset se starat, jak cvičit. Jsem občas rád, když někdo řekne jak, stejně jako mi říká instruktor z videa, když cvičím podle videa doma na balonu. Je to pohodlné. Oni za mě myslí, já cvičím. A tak to má být.