Dorazila ke mě onehdy jedna dívka s maminkou. Dívka krásná, maminka těžce vypitá. Říká se, že když muž chce vědět, jak bude jeho milá vypadat za dvacet, třicet let, má se podívat na její matku.
Dorazila ke mě onehdy jedna dívka s maminkou. Dívka krásná, maminka těžce vypitá. Říká se, že když muž chce vědět, jak bude jeho milá vypadat za dvacet, třicet let, má se podívat na její matku. Rozhodně bych oné dívce nepřál aby za třicet let, vypadala v 55 letech jako její matka. Nota bene, když jsem předtím měl na návštěvě dva manžele, oba přes padesát a ta dáma, vypadala minimálně o dvacet let mladší, než ona maminka, ačkoliv obě stejný ročník. Inu, chlast je prý slast, ale ty konce.
Maminka s dcerou přišly včas, maminka možná byla i střízlivá, a když jsem se ji zeptal, co ode mne potřebuje, pravila, že ona nic, přišla kvůli dceři. Takže jsem se ji zeptal na důvod doprovodu, maminka pravila, že ona sama má problém s pitím. V takovém případě se klidně zeptám jestli je dehydrovaná, nebo pije přes míru, že trpí vodnatostí. Prý ani jedno z toho, že prý má problém s alkoholem,. Tedy se ptám dál, jestli s výrobou nebo prodejem? Dáma zvýšila hlas v údivu nad mou ignorací a vysvětlila mi, že je závislá, má s pitím alkoholu potíže, dochází k jedné lékařce a bojuje se svou závislostí. Chápu ji, že se rozčiluje, jenže tohle je moje oblíbená metoda, jak dát šanci tomu druhému, aby přesně popsal své potíže a neobvinil mě, že mu cpu nějaké své představy o jeho životě, když ho vůbec neznám.
Takže debata pokračovala, mou otázkou: Co že pro ni mohu udělat, případně, co ode mne potřebuje, když terapeuta má? Rozčílila se nad mou nechápavostí, že mi přišla dát najevo dobrou vůli a bojovat s alkoholem. Uklidnil jsem ji tím, že je mi jedno, že pije, nijak mě její pití netrápí. Odsekla mi, že její pití trápí ji a její dceru a na mou otázku, jaký má tedy problém, mi odpověděla, že má problémy jako každý. Debata pokračovala mou poznámkou, že já nemám problémy jako ona. Tím jsem ji rozzuřil a chtěla se bavit o mých problémech. Zastavil jsem ji s tím, že jsem si ji nevybral jako vrbu, které bych se svěřoval. To ji nadzvedlo, ona přeci je zvyklá, že se ji žáci svěřuji. „Jo jo, máte u nich důvěru” pochválil sem ji. „Jenže, nejsem váš žák.”
Dcera se ji pokoušela vysvětlit, že ji požádala, aby ji ke mě doprovodila, proto, že si myslí, že potřebuje intenzivní terapii a že já jsem ten pravý. Dceru jsem zastavil, neboť kolegyni ke které maminka dochází znám a myslím, že je dobrá dost abych ji musel suplovat. Maminka se cítila uražená a chtěla se bavit o pravdě. Já se o pravdě bavit nechtěl, neb jsem neslyšel, žádnou žádost a nabídku ke spolupráci, ze strany maminky. Zastavil jsem tu postupně více a více vzrušující debatu. Vysvětlil jsem mamince, že pokud ona ode mne nic nechce, nic nepotřebuje, což respektuji, není žádný důvod k tomu abychom pokračovali v rozhovoru. Já ji nic prodat nepotřebuji.
Takže se zvedla a odešla. S dcerou jsem probral její obavy, pochválil ji za to, že se, když ji maminka v opilosti vyhodila z domu, že se dokázala o sebe postarat, počkat si až ji maminka sama osloví, což trvalo tři měsíce, mezitím si našla bydlení a chlapa, ta dcera a sice se bojí o matku, trápí se jejím osudem, ale jinak žije v mnohem větším klidu než předtím. Konečně s požadavky přišla dcera, tedy jsem ji řekl, že pro mne je klientkou ona, nikoliv její matka, vysvětlil jsem ji způsob a důvody svého jednání s matkou. Pochopila.
Objevila během těch tří měsíců, co žije mimo domov že skutečně je matka samostatná, svéprávná a schopná žena, která se o sebe umí postarat, umí změnit své chování, když je pod tlakem obav ze ztráty dcery. Dcera se jen divila, že jsem mamince neskočil na její manipulace. Vysvětlil jsem
ji, že to by bylo smutné, kdybych na ně skočil, protože maminka se chovala jen jako obyčejná alkoholička, jakých jsem viděl tisíce. Nic nechce, dává najevo, že mě odměňuje svou přítomností a ochotou se bavit o svých potížích, Ovšem já se v takovém případě odměněný zas tolik necítím. A pokud ona dcera bude umět dát najevo, že maminka ji neodměňuje svou ochotou něco změnit, maximálně tak sebe, možná mamince velmi prospěje.
Mnohdy si lidé myslí, že když přinutí toho druhého, aby někam s ním šel, že se stane zázrak, většinou se mýlí. Pravda, OBČAS se stane, že ten závislý pochopí, že už těm druhým už jde na nervy a dá si říci. To je málokdy. Většinou k tomu donucení k návštěvě musí prožít třeba i odloučení, jako ho prožila a prožívá ona výše zmíněná matka a bude asi mít ještě větší pocit osamění, než dosud. Protože se dcera nezávisle na mě rozhodla, že místo toho aby trávila s matkou pro sebe rizikové Vánoce, pojede se svým přítelem na Vánoce na dovolenou.
Takže pro matku korektivní zkušenost jako hrom. Dcera postupně dospívá, chápe, že matka má svůj život, stejně jako dcera má svůj život a pokud matka chce aby ji děti navštěvovaly, musí tomu přizpůsobit své chování. Jinak má smůlu. V tomhle případě ji má. Jedna dcera s ní přestala komunikovat, aby si zachránila manželství, druhá se dala vyhnat a zařídila se po svém. Matka je v situaci, kdy bude muset buď něco změnit, nebo se sice její děti budou trápit, ale ono trápení je podstatně menší, než, když jsou s ní ve styku.
Tak tak, někdy se povede alespoň něco. V tomhle případě se podařilo dceru přesvědčit, že se má od maminky držet dál, pokud pije, komunikovat s ní jen, když je střízlivá, nezkoumat, jestli je hodně nebo málo napitá, prostě trvat na tom, že s ní bude mluvit jen tehdy, když je střízlivá a nebude se zabývat tím, jestli má maminka dobrého terapeuta, spíš se spokojí s tím, že chová k ní tak, aby se ona sama necítila manipulovaná a ponižovaná. A počkat jestli si to maminka nebude chtít se mnou vyřídit, což se někdy v takových případech stává, že se cítí odmítnutí, vyhozeni a přijdou jen proto, aby zjistili, co je to za chlapa, který si dovolí s nimi takhle jednat. Udělal jsem ji to „nejhorší,” co člověk druhému může udělat.
Nechtěl jsem na ni nic a nechtěl jsem ji změnit. Nechal jsem ji v klidu jejímu pití, což je pro ni naprosto odlišná zkušenost, po všech těch záchranářský akcích jejího okolí. První člověk, který ji klidně řekl. „nevadí mi, že pijete a nemám s vaším pitím, ani způsobem života žádný problém. Jestli ode mě nic nechcete, můžete klidně jít.” Jo jo. Třeba ještě přijde, třeba ne. Kdo ví? Ale vím jedno, nechtěl jsem ji zachraňovat jen proto, že je schopná se zachránit sama. Tomu opravdu věřím. Otázkou ovšem je, jestli se bude chtít zachránit?