Našel jsem si zajímavý OS, jménem PCBSD. Jednoduchá instalace na bázi FreeBSD. Všechno funguje, zatím, tak uvidím. Mám toho v poslední době víc a víc, tak musím hodně relaxovat.
Našel jsem si zajímavý OS, jménem PCBSD. Jednoduchá instalace na bázi FreeBSD. Všechno funguje, zatím, tak uvidím. Mám toho v poslední době víc a víc, tak musím hodně relaxovat. Chodím kam můžu pěšky, stahuji si po sérii westernů, slavné gangsterské filmy třicátých let. Očarovala mě ta černobílá éra drsných mužů, krásných žen a skřípění pneumatik, rachot kulometů. Pochopitelně dost se jich později natočilo jako remake, ovšem remaky mě moc nebaví. Originály jsou originály. Prostě si užívám.
Ještě se vrátím k relaxování. Povídala krásná paní, že asi musím být na tom dobře, podle blogů, co čte. Jo jo, přitakal sem ji. Nestěžuji si, práce dost, ale také kvalitní odpočinek. Žil jsem si v životě už hůř, než dnes. Jenže, ono je tohle vše právě o tom snažit se udržet v rovnováze. Stravu, práci, cvičení. Pak se dá říci, že se žije naplno. Poslouchal jsem dnes na skupinách dvakrát, jak na odpolední tak na večerní, zajímavou debatu. Bavili se dva o práci. O hledání práce. Dali si říct a byli malinko aktivní, kašlou na pracák a místo toho si hledají práci aktivně.
Ten jeden, údržbář zjistil, že by mohl pracovat asi u pěti firem a dvacet čtyři hodin denně. Ten druhý má asi tři nabídky, přímo nabídky, kdy mu z tří firem volali zda by tedy se přišel představit a domluvit v případě dohody, kdy by nastoupil. Také vlastně řemeslník. Dělá servis telefonů. Dokonce měl vlastní firmu. Ale tu profetoval, takže zatím se živí jako zaměstnanec. Pořád mu ještě chodí nabídky na práci. Jasně, když někdo vystuduje různé humanitní vědy, jako je genderový výzkum, pak zřejmě nesklízí takový zájem.
Jo, v téhle zemi „zlatých ručiček” se rozmohlo pohrdání řemeslem. A zlaté ručičky ubývají. Všichni rodiče by chtěli aby jejich děti měly vysokou školu a tím páem lepší příležitosti, jak se ukazuje, tak pro ty co nejsou líní si umazat ruce a přitom si klidně zpívat: Ručičky nebojte se, vy dělat nebudete… pak asi dlouho hlady nebudou a nebudou ani chudí.
Jak se ukazuje, pokud se člověk řídí podle pracovního úřadu a své lenosti, pak práci nachází těžko, peníz moc nemá. Ale pokud se zajímá osobně, aktivně práci najde. Chápu, že že je asi 450 000 nezaměstnaných, ale skutečně by mě zajímalo, kolik těch nezaměstnaných dělá načerno, kolik jich práci opravdu půl roku hledá a nenachází a jen z toho důvodu bere podporu. Zřejmě práce bude, když je v zemi tisíce zahraničních dělníků. Vždycky mě pobaví ty bolševické apely socanů, když hovoří o chudobě nižších vrstev. Mě by vážně zajímalo, co je v téhle zemi považováno za chudobu. Kdo je tu opravdu ten chudý, mimo bezdomovců?
Zatím v těch sedmi skupinách, které vedu, čas od času někdo práci hledá, přijde o ni a během relativně krátké doby všichni práci najdou nebo ji našli. Všichni poměrně slušně placenou. Tedy na nějaké vyskakování to nebude, ale žít se z toho zřejmě dá. On mimo několika vyloženě opravdových boháčů, zas až tak moc na veliké vyskakování nikdo nemá. Ale nevím, jestli někdo někomu sliboval, že se budeme mít všichni bez jakýchkoliv starostí. Během měsíce vím o čtyřech, co práci hledali a všichni čtyři práci našli.
Vždycky, když čtu některé ty nářky o chudnoucích širokých vrstvách, tak zatím jsem si nevšiml, že by někdo extra chudl. Mám klienty ze všech společenských vrstev, a poslouchám dost důvěrné věci, existenční otázky se také často dostanou na přetřes a nakonec se ukáže, že kdybych měl dát na slova socanů a nářky některých diskutujících pod blogy, třeba na aktualne.cz musel bych zřejmě skočit bud z Nuseláku, nebo do Macochy. Případně si vzít flintu a jít se oběsit do rybníka.
Ano, hrozí nám nepříjemné věci, díky EU a politice vůdců. Takže bude asi dobré jim trochu zatnout tipec a každý za sebe se pokusit si polepšit seč může. Naštěstí jsem byl párkrát v životě v potížích a docela vím jak se žije i málo penězi, ale nikdy se nejednalo a nejedná o chudobu ohrožující život.
Čtu v mnohých komentářích, jak si někteří lidé si stěžují, že není rozdíl mezi totáčem a dneškem. Protože třeba za totáče nebyly ty filmy a nebo knihy, co dnes, komunisti je nedovolili vydat, nebo koupit a dnes ona by si slinta pro ně jela s furikom neboli vozíkem, ale může si jen občas koupit jen nějakou, tak se ani nerozčílím a jen bych ji doporučil aby přestala kouřit a pít kořalku a zcela určitě ji na pár knížek zbude. Pokud někdo prokouří 2 500Kč měsíčně a k tomu ještě něco propije, pak nemá na ty pro ni tak „cenné a potřebné” knihy. To dá rozum. Když má průměrný plat kolem 20 000Kč.
A takhle si stěžují lidé, kteří se chlubí svým vzděláním a rozumem. Možná vzdělání mají, ale rozumu moc nepobrali, když se nenaučili to vzdělání použít k tak prostinké věci jako jsou základní početní úkony, jako sčítání, odečítání, násobení a dělení. Řvou, chtějí mít všechno na co si ukáží a nakonec se stačí jen zamyslet a pak zjistí, že si nevidí do huby, jak říkala paní Tvrdíková, co bydlela na Kamenický přes ulici a u nás v domě mandlovala prádlo, neb tam byl mandl a já tam, co by malý a mladý hoch chodil poslouchat dámské řeči. Probralo se tam mnohé a tohle to úsloví jsem tam slyšel, co si pamatuji poprvé. Takže ho mám spojené s paní Tvrdíkovou.
Byly doby, kdy jsem se pracně rozhodoval, jestli si koupím košili, nebo odbornou knížku, protože jsem pracoval za komický plat v blázinci, platil jsem výživné na čtyři malé děti, a nakonec jsem to během drsných pěti let zvládl. Prostě jsem se musel otáčet a dumat, kde a jak poctivě vydělat peníze, abych měl na živobytí,alimenty, nájem a privátní školu plus psychoterapeutický výcvik. Knížky jsem si půjčoval v knihovně, rozhodně jsem si je nekupoval v takovém množství v jakém bych si tehdy přál. A to nekouřím, nepiji a o dovolené v zahraničí jsem si pár let mohl nechat jen zdát.
Takže mě ty všechny kydy o všech možných budoucích katastrofách, všho možného katastrofického druhu neberou. Katastrofu zažila moje matka, když přes jejich vesnici šla čtyřikrát fronta, shořelo všechno a jim zbylo jen, co měli na sobě. Hlad, bída a strach o život. O který skutečně šlo. Katastrofu zažil můj táta, když kopal zákopy na západní frontě jako nasazený a zažíval pár let v Berlíně spojenecké bombardování a pak ke konci války šel o hladu pěšky domu. A ještě se zapojil doma do květnového povstání.
Jak jsem se po jeho smrti dozvěděl. Strejda Míla s tetou Lídou mi líčili, jak sebral německému oficírovi pistoli a vylezl na německé auto plné vojáků a vyzval je aby se vzdali. Měl kliku, že ti hoši už měli taky války dost a ty flinty hodili na zem. Jinak by to bylo asi drsný. Tomu bych tak říkal problémy. Jinak já zažil maximálně potíže, nikoliv problémy. Pokud nejde o život, nejde o nic. Jo jo.