Četl jsem si ráno zprávy o tom, že se EU dohodla, tedy spíše eurozona, dohodla, že Řecku odpustí polovinu dluhu.
Četl jsem si ráno zprávy o tom, že se EU dohodla, tedy spíše eurozona, dohodla, že Řecku odpustí polovinu dluhu. Napadlo mě, že to je podobné tomu, jako když příbuzní hazardního hráče zaplatí všechny dluhy, které nadělal, jen proto, jak obvykle argumentují: aby měl už klid a mohl se věnovat pořádné práci. Hrozně se diví, když jim řeknu, že je to nejhorší co mohli pro toho hráče udělat. A pouštějí se mnohdy se mnou do dlouhé diskuse, která je dost často dokola, jak neslyší, nevidí a jak si v následujícím textu ukážeme, mi dá až za pravdu až výsledek jejich konání. Že mnohdy nakonec jsou v totálním debaklu, tedy bez peněz a oni i samotný hráč a exekutor klepe na dveře, (pokud exekutor ty dveře rovnou nevyráží) všem. Jim i hráčovi.
Velmi neradi připouští, že z toho zaplaceni mají svůj zisk i oni. Malý a jistý. Díky onomu zaplacení dokonce získají několik zisků.Jsou sice vzteklí, ale zároveň mají převahu nad tím hráčem. Protože zaplacením toho dluhu přišli sice o peníze, ale sami získali sami o sobě představu těch chytrých a schopných. Berneovská hra funguje nejen v životě jednotlivců, ale i v životech států. Nakonec, ty státy vedou jednotlivci, kteří mají daleko do dokonalých, neomylných bytostí, i když si možná tak na těch svých setkáních mezi sebou připadají.
Bohužel mezi sebou mohou mít ten pocit, jenže jejich osobní životy jsou daleko od ideálu, řekl bych že jejich mravnost obvykle bývá, jak tak sleduji jejich skandály, hluboko pod běžnou úrovní. Demokracie má tu nevýhodu, že ministry, nebo hlavami státu se stávají lidé, kteří nemají na vedení státu. Na rozdíl od panovnických rodů se staletou tradicí, kteří jsou vychovávaní k tomu že: Noblesse oblige. Tedy, urozenost zavazuje. Přesto takto vychovaní lidé a systematicky vedeni k takovému vědomí, dost často selhávají.
Vrátím se k těm hráčům, příbuzným a státům a k tomu, v čem, že je to takový průser, (lepší a vhodnější slovo mě nenapadá,) že opravdu zaplatit za hráče, nebo člověka, který si žije na vysoké noze, a na ten způsob života, nemá ani jedinec, ani stát. Jednoduše dáte takovému jednotlivci i státu jasnou informaci, i přes veškeré výhružné řeči, že je to prvně a naposledy a příště tedy nic, že nějaké příště prostě zase bude.
Hráč seká chvíli dobrotu, stát ani chvíli, a potom už se jede zase ve starých kolejích. Není důvod něco měnit. Hráč neměl hlad, nevyhodili ho z bytu, nemusel moc shánět na obživu. Táta z mámou, (to bývá nejčastěji) dluh zacvakli, v případě Řecka a dalších podobných států, to je máma EU, a můžou se dělat dluhy další. Řekové údajně padnou řízeným pádem. Jak pravila paní Radovičová. No to jsem tedy zvědavý, jak ten pád budou řídit. Rozdíl asi jako když skočíte do výtahové šachty a nebo ze střechy domu na ulici.
Jo, kdyby si ty rodiče peníze nechali a počkali až tomu hošánkovi exekutor nesebere jen ty trenky, co má na sobě, potom mu koupili jedny náhradní a k tmu třeba kalhoty v sekáči a případně mu přidali na stan, aby nemusel spát v parku pod kaštanem, ale mohl si užít intimity stanu, táboříce za městem a denně mu dali polívku a chleba, než si najde práci a vydělá si, tak by hošíkovi náramně prospěli, zbyly jim peníze a ještě by skutečně udělali něco užitečného, výchovného a nebojím se říci terapeutického. Sice nejsou jen rodiče, ale i manželky třeba a ty se chovají podobně, občas i díky rodičům.
Ti rodiče, ty manželky nabádají ke stejným hovadinám, které dělají oni sami. Naštěstí občas některá ta manželka dostane rozum a bere ohled na děti a vzdálí se do bezpečné vzdálenosti od hazardního hráče. Třeba rozdělí včas majetek, nemá společné jmění atd. Tyhle záležitosti jsou pro právníka, ale lze je doporučit.
Takže pokud si odpustíme už ty zmiňované berneovské hry, na zisk z pocitu, že jsme ti lepší, schopnější a proto zaplatíme všechno co si kdo kde naděla dluhy a necháme jejich řešení na samotné dlužníky, zjistíme jednu zajímavou věc. Pokud jsou dlužníci nuceni se vyhrabat z toho maléru sami, tak sice zchudnou, mají problémy, ale přežijí a nakonec je ona zkušenost naučí hospodařit, dávat s pozor na peníze a žít podle toho na co mám, tedy v žádném případě na dluh. Jenže pýcha a strach z následků, co má velké oči, udělá svoje.
Strach a pých jdou v takovémhle případě ruku v ruce. A ještě se oboje zabalí do „ušlechtilého názvu” zvoucího se „SOLIDARITA.” Začínám být alergický na dvě slova. „Solidarita a tolerance.” za tyhle dvě slova s e schovávají všechny průšvihy posledních dvaceti let. Rádoby vzdělanci, co si říkají slovem dalším slovem na který jsem alergický „intelektuálové.”, Tyhle tři slova úplně zpotvořili. Chtějí na mě abych byl solidární, tedy solidární podle nich s lidmi, kteří bez okolků žijí na dluh, podvádějí, kradou, nepracují a toleroval jim jejich způsob života, chápal ho a podporoval. a ještě jim věřil, těm intelektuálům, že oni jsou skutečně ti, co vědí jak na to. Jenže v takovém případě bych musel zapomenout všechny své zkušenosti, které mám.
Všechny moje zkušenosti mi říkají. Je nutné přijít čas nouze a utrpení, aby mohly přijít dobré časy, kdy se lidi nebudou zabývat, kolik si půjčit, ale kolik vydělat? A s vydělaným řádně hospodařit. Jedinci a státy. Jestli se to nenaučí, musí žít v bídě a nouzi. Nedá se nic dělat. Zatím všechny ty pokusy, řešit to jinak, než velí selský rozum totálně selhaly. I když je vyslovují lidé, kteří mají pocit, že jsou chytřejší než ti sedláci. Pocit klidně mít můžou, ale výsledky nemají. Nikde. Nic, zatím, co začali hlásat a co se začalo dělat, nově a hlavně podle jejich přesvědčení lépe, k lepším výsledkům nevedou.
Lidé nejsou mravnější ani svobodnější, mají zdánlivě více práv, ale jen zdánlivě. Jsou neurotičtější, prožívají více nejistoty. Protože ona tolerance a solidarita, co tihle intelektuálové hlásají a silou prosazují, obec, rodinu neupevňuje, děti toho nevědí víc a nejsou vzdělanější, ani ti přistěhovalci nejsou více integrovaní. Kultura upadá, ne že by se obohacovala. Jednoduše jdeme dolu, protože v technické oblasti lze vymyslet nové postupy, ale v té lidské asi těžko. Ty jsou totiž tisíciletími prověřené a všechny pokusy je změnit směrem k jakémusi novému člověku vedou jen k tomu, k čemu vedl bolševismus a nacismus. K totální katastrofě obce a kultury vůbec. Pýcha, hazard s hodnotami a život na dluh. To je výsledek, který vydávají za svobodu jednotlivce. Jo jo