Tak rychlé uzdravení ze závislosti se hned tak nevidí. Navštívila mě starší dáma. Má prý mírné potíže s alkoholem. Nedávno za mnou byla jiná dáma, krásná, téměř mladá.
Tak rychlé uzdravení ze závislosti se hned tak nevidí. Navštívila mě starší dáma. Má prý mírné potíže s alkoholem. Nedávno za mnou byla jiná dáma, krásná, téměř mladá. Musím říci, že tak krásnou čtyřicetiletou ženu každý den člověk nepotká a povídali jsme si právě o té dáme, její matce, která mě navštívila včera. Krásná dcera má maminky naprosto plné zuby. Tedy má plné zuby jejího chlastu. Maminka zahájila zcela nezajímavě, s tím, že tak moc zase nepije, pít nehodlá, teď abstinuje, ale zdá se jí ta abstinence velmi nezajímavá. Nu což, vypadá to na „Lurdy Palmovka,” za devět minut zdravá. Holt ty pravidla se jí nelíbily. Pak zjistila, že je to daleko od metra a zřejmě by se cestou bála. Inu, nehledala způsob jak, ale důvod proč?
Nepřemlouval jsem ji. Nakonec je skutečně už dlouho dospělá a pokud ji život s pitím vyhovuje, jen směle do toho. Nejsem na světě proto, abych lámal do abstinence starší dámy, které sice mají potíže s pitím i okolím, ale jsou svém pití ochotny obětovat zbylé roky života. Dcery je mi líto, ta má svých problémů víc než dost a matka ji rozhodně s nimi nepomůže a nepolituje ji jinak než verbálně. Skutky tedy rozhodně ne. Vůbec nepochybuji, že se dozvím jak jsem hrozný a jak vlastně jsem ji neřekl, co ji čeká. Jenže jsem ji už na pravidla upozorňoval ráno. Bohužel nebyla ani schopná si zapamatovat, kde přesně má na mě na Metru počkat. Inu, chlast je sice slast, podle mnohých, ale dělá občas s pamětí divy. A nejen s pamětí.
Jo, nejen rodiče, ale i děti mají někdy velké potíže s rodiči. Tenhle týden jsem měl právě ještě jedno děvče na konzultaci. Poslala mi ji maminka, co byla u mne nedávno. Tak jsem poslouchal ten mě velmi dobře známý příběh dítěte alkoholika, které svého otce, matku miluje a zároveň se raduje z toho, že se tatík/mamina delší čas neukáží doma, chlastají si někde zcela jinde a neruší rodinný klid. Proplakala mi skoro všechny kapesníky, co sem měl připravené pro tento účel na stole. Takže si musím zapsat za uši, abych dnes, až si půjdu koupit nové trenky, co potřebuji a nějakou pěknou knížku, neb jsem byl celý týden hodný, abych k tomu koupil krabici kapesníků. Klienti v poslední době nějak často pláčou. Mají důvod.
Jó, děti alkoholiků. To je zcela speciální sorta dětí. Většinou jakoby hodně dospělé, a zároveň hodně dětské. Tluče se v nich ta nutnost se vyrovnávat se zátěží s jakou se většina dětí vůbec vyrovnávat nikdy v životě nebude,a zároveň obrovská potřeba lásky. Mnohem větší než u jiných dětí. Jsou tvrdí jako křemen a křehcí jako sklo. Většinu z nich utáhne člověk na vařené nudli, a stačí k tomu jen pár vlídných slov a trochu porozumění. Okamžitě přilnou k člověku a zároveň je strašně snadné je zranit. Těžko tu „zradu a odmítnutí„ které je někdy v uvozovkách a někdy naprosto reálné, odpouštěly.
Nechat na sebe navázat dítě alkoholika je velmi snadné, ale unést ho, zvládnout, umět najít tu správnou míru tvrdosti ve směru pravidel a dostatku, nikoliv přebytku lásky. Což je mnohdy velký problém na kterém shoří mnohá dobrá vůle pomoci a zůstane jen hořkost zklamání. Potkal jsem pár takto vyhořelých lidí. Z počátku velmi nadšených na konci velmi vyčerpaných. Nedivím se jim, nemám jim za zlé, že tohle nezvládli. Pracovat se závislými a spoluzávislými není skutečně pro každého. Mnozí se to pokoušejí, někteří dokonce nějaký čas vydrží, ale jen málokteří tomu zasvětí celý život, nebo velkou část života a nevyhoří a nepropadnou se do naprosté propasti zklamání.
Udělám si dnes nákupní odpoledne. Zajdu napřed na dobré jídlo do italského bufetu, pokud už nebude otevřená „Panda” v Tescu na Smíchově, podívám se po nějaké pěkné košili a vestičce, a plus ty trenky. Že půjdu do knihkupectví je jasná věc. I když, včera jak jsem hledal jednu knížku o Latexu, sázecím programu, protože jsem si pro sebe začal psát fantasy román a chci si ho napsat právě v TeXu, knížku, jsem dlouho nemohl najít a díky tomu hledání, jsem objevil pár knížek ve své knihovně, které si v ]nejbližší době zase rád přečtu. Ale nějaká nová knížka do zásoby nemůže škodit. Filmy teď nějaký čas nebudu kupovat, protože ty co mě zajímají, tady neseženu a z Ameriky si je nechat posílat a platit clo, se mi nechce.
Leda, že by mi skutečně nějaký úřad zaručil písemně, že to skutečně clem neprochází a nebudu muset obíhat úřady, jak jsem si přečetl v blogu pana Macha o jeho trápení s úřady, když si nechal poslat knížku a dostal ústní ujištění, že skutečně, ale skutečně nebude platit clo, jen mu zapomněli říct o těch celních formalitách. Jo úřad ten vždy ví, proč a nač? A nikdy se nenamáhá občanovi život ulehčit, protože by se ukázalo, že je vlastně, ten úřad zbytečný a jde vše zcela bez něj, protože lidé se většinou na nutných a potřebných věcech dohodnou.
Takže filmy, hlavně ty starší z let třicátých a čtyřicátých stahuji. Kochám se reáliemi v nich, neb mi připomínají dětství, Jak už jsem psal, třeba mandl, který jsme měli v domě a kde se scházely zákaznice, co si dokázaly počkat na vymandlování prádla. Já tam rád seděl v kutě, poslouchal řeči těch úžasně chytrých paní a protože jsem byl hezké dítě, leckterá ta strašně dospělá paní si mě všimla, což mi dělalo dobře. Jako právě to dítě alkoholika jsem byl vděčný za dobré slovo a uměl jsem se motat tam, kde se mi dostalo.
Co jsem miloval, byli koně. Tažné koně. Ty se ještě do konce padesátých let na ulcích Děčína vyskytovali. Vozívali jsme se jako kluci, zavěšeni na valnících, kočí na nás řvali ať slezeme, protože chudáci koně se strhají, my jejich starost nechápali, povykovali, většinou nám přitom nic nehrozilo, protože aut jezdilo minimálně. Idylická doba padesátých let a začátky šedesátých let. Tedy pro kluky. Kluci Telingrovi, kluci Svobodovi, Vašek a Tonda Nygrýnových, cikán Turťák, co byl jedem z těch českých nekočovných cikánů, co Hitler nestačil vybít. Jirka Turťák byl kámoš a uměl hrát bezvadně fotbal.
Rozhodně pro nás nebyl taková špína, jako ti špinavý cikáni z Lípovky, co jim sebrali maringotky, nastěhovali je do domu, který pak byl postrachem okolí, nikoliv ovšem nás ne. Protože nás všech, se až do našeho odchodu na vojnu, cikáni báli. My se totiž od mala prali s cikáňaty, kamením po nich házeli. Lípovka nebyla vydlážděná, což byla náramná zábava pro tuhle partu z Kamenický, kam jsem patřil ještě já, kluci Hulbachovi, Vičan a ještě další, které si už moc nepamatuji.
Tohle byla parta, co se formovala nikoliv podle školních tříd, ale podle „volání krve.” Samý „slušný” chlapec. Maminky na nás jistě byly pyšné, leč nesměly vidět, co všechno se dělo, když nás neměly v dohledu. A že nás měly v dohledu jen málokdy. Matky chodily do práce, a my jsme se potulovali, tam kam maminky nechodily.
Jako na Slovanku, do Malého údoli, nebo na Kvádrberk. Do Březin ke splavu, na Chlum a tam se potkávali s „pitomci” ze Starého města. Matky sice chodily na tyhle místa, ale v jiný čas a s námi jen málokdy. Doma jsem se o takových věcech moc nebavil. Pouze mi ošetřovala matka tržné rány, které jsem utržil v pouličních bitvách.
Nikdy jsem si nestěžoval, protože bych měl u kámošů utrum. Byl bych za citlivku, co doma nepoví, jen co neví. Mohl bych tak kamarádit s těmi „frajery,” co i na koupaliště chodili s rodiči a měli sebou deku a chleba s máslem a salámem. Moje sestra, ta na koupaliště deku nosila, já nikdy. Ještě dnes, po padesáti letech cítím tu „hrůzu” z toho opovržení, kdybych s nějakým takovým nápadem přišel. Ale holky směly nosit deku a zásoby pro hladové bojovníky.
Později jsme se sice naučili chodit si lehnout na deku k cizím holkám, ne k sestrám, to jo, to se smělo, ale že by Áda Šelesta, nebo já, případně někdo z výše jmenovaných něco takového někdy měl, si nevzpomínám. Tričko, trenky, plátěnky, plavky a hotovo. Nic nenosit, co nejvíc nalehko. Vždyť i stan jsem si koupil až v šest a čtyřiceti letech, po víc jak třicetiletém vandrování po světě a spánku pod širým nebem, autobusových čekárnách a nebo spánku pod nataženým igelitem.
Jo, kam sem se to zase dostal? Inu romantika mládí. A pak jsme se rozešli, abychom se občas potkali v hospodě, na ulici, v cizím městě, nebo na zábavě, s některými už nikde. Jo jo, tak už to bývá.