Dorazil jsem z procházky a návštěvy domů, snědl pelmeně, které jsem od hostitelů dostal, najedl se, zalehl s tím, že si budu číst, jenže vypadla mi knížka z rukou a zdravě jsem usnul.
Dorazil jsem z procházky a návštěvy domů, snědl pelmeně, které jsem od hostitelů dostal, najedl se, zalehl s tím, že si budu číst, jenže vypadla mi knížka z rukou a zdravě jsem usnul. Probudil se v jedenáct. V kuse jsem spal pět hodin, což je má obvyklá dávka spánku. Průměrná, občas šest a někdy, jen skutečně výjimečně o něco více. Mám tedy naspáno.
Na návštěvě bylo príma, hostitele jsou oba z oboru, takže jsme klábosili o zcela obyčejných věcech, nikdo neměl potřebu se dožadovat něčí pomoci. Jen tak jsme si povídali o životě. Rozvíjel jsem své teorie o vztazích, v něčem souhlasili, v něčem nesouhlasili. Takový ten nesouhlas, který nikoho nepopuzuje. A souhlas, co potěší.
V Prokopském údolí bylo minimum lidí, což je vždy známka zhoršujícího se počasí, jenže mě tenhle stav před deštěm, syrový vzduch a mírný vítr náramně vyhovuje. Navíc, je takové počasí zárukou podstatně čistšího vzduchu, než obvykle bývá. Obešel jsem si svou obvyklou trasu, kterou si vždy na každém místě, kde bydlím najdu. Tady je to Prokopské údolí, když jsem bydlel v Břevnově, byla to trasa Nerudovkou a zpět nahoru podle Hradu z druhé strany, nebo kolem Strahova, přes Ladronku na Bílou horu a zpět.
Vždy, tak něco kolem hodiny a půl ostrým pochodem. Tady je to o malinko kratší, někdy, když mě nebolí kolena si trasu protáhnu. Už jsou dávno pryč ty časy, kdy jsem míval denní dávku kolem patnácti kilometrů. Teď tak osm a zdá se mi, že je to akorát. A už ani ne denně. Bohu díky, ale i za to, že jsem pořád ještě schopný se takhle pohybovat.
Pod minulým blogem se rozvinula diskuse o mamáncích a vůbec o rodině jako takové. Myslím, že nemusím vzít nic zpátky ze svého komentáře:
V každé době odcházely děti z domova, aby dospěly, nabraly zkušeností, naučily se jiným věcem než doma, ale také aby našly partnera, porozuměly jiným mravům. Proto ti kteří neodešli, nikde nebyli, nebyli ani v takové vážnosti. I o tom je ta dospělost. Protože si tohle skutečně myslím.
Ano, je dobré, když rodina drží pohromadě, podporuje se, ale také je dobré, když děti odejdou, naučí se jiným věcem než doma, zkusí si jaké je žít sám, naučí se hospodařit s penězi, vycházet s cizími lidmi, kteří jim prominou podstatně méně než rodiče a vyžadují na nich mnohem více ohleduplnosti než třeba rodiče. A nebo, jim ukážou jiný druh chování než rodiče, ukáží jim jiný způsob života, protože ne všechno co se doma děti naučí je dobré pro život. Ne všichni rodiče jdou svým dětem dobrým příkladem. A nemusí se jednat ani o závislé.
Nechce se mi totiž věřit, že lidé, kteří nevytáhnou paty z domova, sedí celoživotně na jednom místě, mohou opravdu plně dospět. Nemají na spoustu věcí náhled a někdy ona „láska” k rodičům, bývá jen neochota, obava z toho neznáma, co je čeká za hranicemi domova. Člověk se osamostatní, ale ta samostatnost vůbec neznamená, že přestal mít rád rodiče. Jen na ně přestal být upoutaný, přestal je potřebovat, co se sociálního zajištění týče.
Docela se mi líbí ona praxe, kdy mladí lidé si pronajmou byt dohromady a učí se tam každý sám za sebe hospodařit, vycházet se spolubydlícími, jít občas do zdravého konfliktu s těmi, kteří s nimi bydlí. Pak se mohou naučit vlastně důležité věci pro vlastní partnerský vztah. Pochopit odlišnost druhých, naučit se s ní žít a respektovat ji.
Po čtyři a čtyřiceti letech samostatného života si mohu dovolit taková tvrzení. Musel jsem tímhle vším projít. Na ubytovnách, na lodi, i v třeba v terapii. Odešel jsem z naprosto neharmonické rodiny a spoustu věcí jsem neuměl. Díky lidem kolem sebe jsem se je naučil. Naučil jsem se spoléhat na sebe a zároveň jsem pochopil, že někdy je nutné a dobré umět požádat o pomoc druhé lidi. Že ne všechno je černobílé a to že jsem měl dětství jaké jsem měl, mě nezbavuje odpovědnosti z a svůj život. Odvolávat se na traumatické zážitky z dětství, pořád psychologizovat a operovat s psychoanalytickou teorií, která nám vysvětluje naše selhání v dospělosti, chybami našich rodičů, znamená v jistém případě odmítnout v dospělosti odpovědnost za svůj život a své chování.
Život se nás neptá, co neuměli naši rodiče. Život na nás chce, abychom se uměli o sebe postarat, uměli vzít odpovědnost za sebe, za své nedospělé děti a být připraveni prospět svým rodičům, pokud se ocitnou díky stáří v situaci, kdy se nemohou starat o sebe. Tohle je ve zkratce, co na nás náš život chce. Buď umíme těm požadavkům dostát, nebo ne. A jsme stavěni do stále stejné lekce, dokud tu lekci nezvládneme a nepostoupíme dál. Jestliže ji zvládneme, můžeme klidně odmítnout odkaz na naši špatnou minulost jako manipulaci druhých lidí, která nás má dostat do pocitu viny.
Tím, že jsme zažili nepříjemné události, dopustili jsme se chyb, tím jsme zároveň nesli důsledky svých chyb. Jen my a nikdo jiný. Pokud jsme někoho poškodili, neseme důsledky v tom, že jsme ztratili přátele, nebo možnost být s těmi lidmi ve vztahu. Za všechno se v životě platí. A máme-li zaplaceno, nemáme-li už dluh, pak se můžeme klidně starat o svůj život a nejsme nikomu odpovědní jako dospělí, než jen sami sobě.
Pochopitelně, když se odvolávám na své zkušenosti, a jedním dechem mluvím o svých minulých chybách, může to vyvolávat v nezralých jedincích, kterých je víc než dost, už tu zmíněnou potřebu manipulace připomínání minulosti. Připomínky jsou na místě, pokud člověk nezvládá a o připomínky stojí. Třeba, že jde do terapie, kde se dozvídá o sobě dost nelichotivé věci, například v terapeutické skupině a nebo je veden v individuální terapii k tomu aby pohlédl na své chování a své působení mezi lidmi.
Absolvuje tohle zcela dobrovolně, dobrovolně se vystaví dost nepříjemnému sebepoznání, bolestivému zjištění, že není až tak dokonalý, jak by sám sebe rád viděl, odžije si svoje trauma, pochopí, že dětinské chování, které mu bylo dost dobrou obranou v dětství, už není obranou, ale potíží, která mu komplikuje život v dospělosti. A on se jen vymlouvá na rodiče, na okolnosti, na druhé lidi, kteří mu „hází” klacky pod nohy.
Jo, nechám filozofie, jdu si zacvičit, vlastně už dnes mě zas čeká práce, mám toho tento týden nachystáno docela dost. Takže nudit se zřejmě nebudu. A opravdový podzim je tady. Což není vůbec špatně.