Existuje mezi některými odborníky naivní víra, že pokud se budeme chovat mírně ke zločincům, budeme jim dávat malé tresty bude jejich ochota k nápravě vyšší.
Existuje mezi některými odborníky naivní víra, že pokud se budeme chovat mírně ke zločincům, budeme jim dávat malé tresty bude jejich ochota k nápravě vyšší. Existuje víra mezi odborníky na závislost, že budeme-li mírní k závislým a necháme je nahlédnout, polepší se. Obě tyto víry mají něco do sebe. Pouze bych doplnil, že potřebují lehké poopravení. K té vlídnosti musí být vědomí že pravidla platí a budou a jejich dodržování bude neochvějně vyžadováno a sankce za vadné chování nebude prominuta.
V minulých blozích jsem se zcela bez nějakých zvláštních citací studíí zaobíral napřed ženami, které díky tomu, že nenechají zapsat otce svého dítěte do rodného listu, získají vyšší příspěvek od státu. Myslím, že docela jasně zaznělo, že tím vlastně zbavují ty otce jakékoliv povinnosti vůči svým dětem, nejen že je zbavují práv. Jak jsem tak přemýšlel, napadlo mě při mých zkušenostech a znalostech lidí, že je snadné v takové situaci získat ty matky pro myšlenku respektování práv a povinností otců. Snadné tím způsobem, že se udělá malé administrativní opatření, které by matku zbavilo možností získat jakýkoliv státní příspěvek v tom případě, že si nemůže vzpomenout, kdo byl otcem a na kterém rohu, či v kterém tmavém koutě k tomu dítěti přišla.
Je několik málo matek, které si od otců svých dětí nic nevezmou. Jsou hrdé a tím rozhodnutím dávají najevo otcům svých dětí, že sice jako ploditelé byli dobří, jako otci jsou nuly, se kterými není třeba se zabývat. Mají na tento názor právo, z hlediska lidského se proti tomu nedá nic namítat, chápu je, rozumím jim, jen bych jim řekl. Zlato chceš-li být hrdá, nic proti tomu. Za svoje. Myslím, že ženy, které žijí ve spořádaném manželství, vychovávají děti, jsou plátci vysokých daní, stejně jako muži, by proti tomu ani nic mít nemohly.
Nižší daně, které by platily, by jim zůstaly pro jejich děti. Konečně, z jakého důvodu mají matky mých dětí, na které jsem řádně platil, doplácet na sousedovic děti, které si sousedka pořídila se třemi muži a neví se kterými? Nebo třeba jen jedno a nechce, nebo si nemůže vzpomenout, kdo byl autorem. A jen díky tomu pobírá vyšší příspěvek, než jiné matky, které své partnery do rodného listu jako otce uvedly.
Zcela nepochybně by se chovaly jinak. Jinak právě pod tlakem takové sankce, která by v konečném dlouhodobém důsledku byla ve prospěch dětí a nakonec i matek a o otcích ani nemluvě. Ze zkušenosti vím, že ti nejméně spolehliví ve společnosti, pod tlakem neodvratné sankce, se stávají spolehlivými. Ta sankce se jmenuje:
Vyhodím tě neochvějně a bez zábran, kdykoliv přijdeš pozdě. A budeš-li v
tom pokračovat, nespolupracuji s tebou a své peníze, co mi platíš si můžeš
klidně prochlastat.
Pro mnohé to bude znít nevěřitelně, tato jednoduchá sankce, která navíc ještě umožňuje ušetřit onomu závislému a díky tomu prochlastat navíc měsíčně pětikilo,je zcela funkční. Je založená na jedné věci. Onen závislý, který se té sankci vyhne plněním pravidel, se mnou spolupracovat chce. Takhle je to jednoduché. A ona matka, která si pořídila díte s chlapem, jehož si přestala vážit, se bude snažit rychle onoho chlapa najít, osvěží se jí paměť a umožní státní instituci tlačit na onoho chlápka aby plnil své povinnosti. Ona bude chtít své peníze. Peníze jsou většinou lepší než pomsta. Nevím jestli je dlužné na výživném promlčitelné, budu se muset zeptat Kryštofa. Ale stát má v takovém případě, že není promlčitelné, jednu výhodu. Má čas a může po onom hochovi, co se vyhýbá povinnostem pátrat do doby dokud ho nenajde. Pak mu všechno sčítne.
Někteří se dokážou schovat, ale většina ne. A stejně, jako ono několik málo hrdých matek, co nikdy neřeknou kdo to byl v tom rohu, co jim dělal dobře při plození dítěte a zbytek tedy, když se nedá nic dělat bude si hledět toho aby si pamatovali tvář a jméno, tak bude jen několik málo obratných hochů, co je nikdy nedoženou, ostatní budou platit, „rádi a neodkladně. Že se ta „buzerace” nebude líbit, jak těm matkám, tak oněm otcům je zcela jisté.
Jenže zákon není k tomuh aby se někomu líbil, ale aby byl prospěšný a sloužil. Občanům. Zákon, jehož dodržování se vyžaduje, poskytuje občanovi jistotu. Jistotu v tom, že jeho plnění třeba matkám umožní plánovat jaké botky koupí dceři do tanečních, protože bude vědět, že má na ně tolik a tolik. A otcům umožní, že v případě, že matka odmítá plnit dohody o spoluvýchově, bude jí ona částka krácena. S tím, že v případě svého nezralého chování, prostě bude muset životní úroveň jak svoji, tak dítěte zajistit ze svého.
Jestli chce někdo namítat, že je to příliš jednoduché než aby to mohlo fungovat, tomu klidně prozradím další zkušenost z dobrovolné terapie, těch velmi málo společensky přizpůsobivých. To že se nám nám tam neservou, nezraní, nezpijí, je dáno tím, že jsou důsledně uplatňovány sankce za alkohol, drogy nebo násilí. Tou jedinou sankcí je ukončení terapie z kázeňských důvodů. Nic víc. Přesto tato sankce až na výjimky, které potvrzují pravidlo funguje. I lidé, kteří mají velmi blízko k násilí jsou schopni nenásilného chování a lidé, kteří do terapie přišli z důvodu nezvládání svých chutí na drogy, jsou schopni z tohoto důvodu relativně dlouho od oněch drog abstinovat. Jen díky onomu pravidlu, jehož nedodržení je neúprosně sankcionováno. Ty pravidla tedy fungují. Především tam, kde by nezasvěcený předpokládal, že nebude fungovat nic. Stejnou zkušenost, ale založenou na poskytnutí, nebo odmítnutí různých výhod mám i u sexuálních agresorů.
Jak je vidět, stačí několik málo pravidel, bez zvlášť extrémních sankcí a lidé jsou schopni zvládat své jednání, potlačit touhu po odvetě, zastavit se před neuváženým jednáním. Jak jsem se dočetl v TOMHLE CLANKU exekutoři zachránili kapitalistický systém. Líbil se mi ten článek. Lidé jsou pod tlakem schopni dlouhodobě změnit svoje chování. To je neoddiskutovatelný fakt.
Fakta někdy tvoří pravdu, ne každá pravda, ale obsahuje fakta.
Tyhle svoje slova jsem použil jako úvod k jedné kapitole ve své knize „Ze závislosti do nezávislosti.” Fakta říkají: Lidé jsou schopni změnit své chování pokud se jedná o jejich prospěch. V léčebně, kde se léčí ze závislosti, stejně jako u soudu, kde se rozhoduje jestli dostanou peníze, či nikoliv.
A jestliže je fakt, že ženy jsou více než muži, těmi, které používají rozvod, jako páku největšího kalibru, tak otázkou je je jestli je výhodné se takto chovat a zda je pravdou to, že je to vždy nutné pouužívat, tento druh nátlaku z jejich strany.
Takže Marcela, která hledá pravdu, by musela zjistit, zda každý ten rozvod iniciovaný třeba z toho důvodu oné „pravdy,” zda je zralé chování, když žena má pocit, že se musí rozvést, protože ji muž málo hladí. I když podle jejích slov, on je jinak v pořádku. Nebije ji, nepije, o děti se stará, peníze nosí. Ale jak ona říkala. Když on mě hladí mnohem méně než ty.
A nebyla jediná taková, co se chtěla rozvádět z tohoto důvodu. Několik takových jsem poznal. Ale je zvláštní, že v případě,že tyto ženy zjistily, že sankce, která jim hrozí v důsledku rozvodu sankce založená na snížení životní úrovně, tyto ženy v jejich rozhodnutí ona sankce zastavila.
Pak se ta „pravda” o nedostatku hlazení ukázala jako nedostatečnou. Totiž když zjistily, že tam kde jsou hodně hlazeny, jim jinak vyšší životní úroveň nehrozí. Protože třeba není ochota jí poskytovat. Většina tohle zjistí až dost pozdě, když už není cesta zpátky. Mnoho mužů totiž na sankci za pomoci rozvodu, odpoví ještě silnější sankcí. Sankcí nezájmu o osud oné ženy.
Bohužel, někdy i o osud vlastních dětí. Akce vyvolává reakci a trest plodí jen trest, ale z opačné strany. To jsou fakta. Pak se spor zastaví a nebo se ti lidé vzájemně zničí. Ti nejvytrvalejší zcela spolehlivě.