Mám dnes spací den. Tedy. V noci jsem si četl zacvičil jsem a usnul pozdě. Ráno se probudil, udělal dva individuální pohovory a zase jsem se natáhl a usnul.
Mám dnes spací den. Tedy. V noci jsem si četl zacvičil jsem a usnul pozdě. Ráno se probudil, udělal dva individuální pohovory a zase jsem se natáhl a usnul. Spal jsem do půl třetí, dokonce jsem dnes nevypil ani jedno kafe. Takhle nějak někdy funguji. Tělo si samo řekne, co chce a vyhovím mu. Dávám na pocit, nijak se nepřemáhám a ono mi to takhle funguje léta. K mé spokojenosti. Navyklé tělo se řídí podle potřeby. Vždy přesně vím, kdy mám cvičit, kdy cvičení nejvíc potřebuji a kdy mám třeba se pohybovat. Stačí vstát jen od počítače, protáhnout se na pár minut a je mi dobře. Tohle chování má svoje výhody. Nemusím nijak složitě si plánovat den.
Povídal jsem si dnes jedním klientem, mimo jiné o byznysu. On sám podniká a rozhoduje se, zda bude ještě rozšiřovat firmu a zda si využije nabídky, kterou mu jeden jeho známý udělal, že do jeho podnikání vloží nějaké peníze. Ptal se mě, co bych udělal na jeho místě. Na tyhle otázky nerad odpovídám, protože byznys je něco, co si jeden každý musí hlídat sám. Jako ostatně více méně další položky života. Osobně si neumím představit, že budu podnikat v něčem, kde někdo bude mít zisk jen z toho důvodu, že vložil peníze a jinak pro další chod nedělá nic. Sám za sebe považuji bezpečnější si peníze půjčit, mít na investici, úvěr splatit, ale jinak mi do toho nikdo jiný nebude mluvit.
Udělal jsem kdysi chybu, která mě sice nestála peníze, ale způsobila mi nepříjemné chvíle, když jsem nechal za cizí peníze vydat jednu svoji knihu textů, které jsem napsal a uveřejnil na Seznamu jako blogy. Vznikly problémy, naštěstí nijak fatální a poučil jsem se. Už nikdo jiný nemá možnost manipulovat s mými texty mimo mě. Nechávám si rozhodování o svých textech jen pro sebe. Bez ohledu na jejich kvalitu. Nakonec, svoje čtenáře si najdou a pokud jsem je vydal jako knihy, pak se i prodaly. Všechno v mé režii. Financuji si je a mám z nich zisk. Malý, leč přesto zisk.
Pokud si představím, že někdo jiný by mi měl určovat, co bude vhodné psát, pro koho psát, pak bych asi byl mírně nervózní. Stejně tak, pokud by mi někdo chtěl určovat jak budu provozovat svoje aktivity kolem závislosti, spoluzávislosti, prevence, výuky asertivity. Ono stačí, že spolupracuji-li na scénáři do televize, už má možnost do toho scénáře mluvit dost lidí. Do určité míry jsem schopný akceptovat připomínky, od určité chvíle, prostě řeknu: „NE” Nakonec, nejsem na televizi odkázaný. Uživil jsem se bez televize do 58 lety, není žádný důvod propadat panice, že to samé nesvedu v 61 letech. Tedy až k tomu dojde, zatím k tomu nedošlo.
Od určité chvíle jsem si uvědomil, že pokud se budu starat o sebe, pokud skutečně budu si hlídat svoji svobodu, pak svobodný budu. Nepotřebuji, žádnou politickou stranu, nebo poslance abych se měl dobře. Politická strana, poslanci potřebují mě, aby se mohli mít dobře. V tom je malý, leč zásadně rozdílný úhel pohledu od pohledu těch „mocných.” Nebo těch bezmocně nadávajících, co si pořád stěžují na národ, že nikdo nic neudělá a pokud se jich zeptám, co udělali oni sami, tak se odpověď nedozvím.
Bez nás to nejde. Tohle je zkušenost, bez nás nevydělají. Obešel jsem se bez odborových předáků, ale oni se beze mne neobejdou. Na tohle málokdo myslí. Domnívám a jsem rád, že máme stejný názor doktorem Hnízdilem, že nejefektivnější způsob jak něco změnit, je změnit sebe. Tím vytvořit skupinu občanů, kteří svým pozvolným tlakem jednoduše změní stav světa, nebo země. Nakonec, to už vím, asi 27 let. Díval jsem se na jeden pořad s ním a musím říci, že mne velmi zaujal. Trval asi tři hodiny, sice z toho dost času zabral Dušek, který ho moderoval, ale byl jsem ochotný poslouchat „moudra” Duška, abych si poslech zajímavé názory člověka, který ví, co říká.
Na jedné skupině lidé naříkali na poměry, nechal jsem je naříkat a pak jsem se zeptal, co tedy udělali, aby dostali třeba lepší zboží než dosud v obchodních řetězcích? Jedna z ekonomických pravd je ta pravda, že pokud o zboží není zájem, neprodá se. I co se potravin týče, stejně jiného zboží, nebo i léků. Pokud se snažím udržet se v kondici, pak zřejmě budu muset udělat něco, co mě v té kondici udrží. Třeba změnit stravu, způsob jídla, způsob života. Pochopit, že méně je více, a že se musí obchodník snažit, aby mi za přijatelnou cenu prodal co nejvíce nejkvalitnějšího zboží. Pokud se ovšem najdou lidé, kteří si jeho hnůj koupí v libovolném množství, nemá důvod měnit.
Lidé naříkají na skutečnost, že jim obchodní řetězce prodávají nekvalitní zboží. Prý na dražší nemají. Pokud bych věřil jejich řečem, pravděpodobně bych dokonce uvěřil že strádají hlady. Strádání si představuji jinak, rozhodně ne tak, že sním denně tolik jídla, jako mnozí, co si v akci nakoupí do zásoby, přestože jasně vědí, že kupují zboží s prošlou lhůtou. Tohle moudrý člověk neudělá, moudrý člověk se chová tak, že si koupí kvalitní, méně , protože ví, že hlady stejně strádat nebude, jen se jednoduše nebude přežírat. Obejde hory nekvalitního zboží, nechá ho „milovanému” supermarketu, ať si sním supermarket udělá co chce. Dnes není skutečně nutné kupovat hory zboží, které mám doma na zlé časy. Klidně si nakoupím poloviční horu a hlady zcela určitě nestrádám.
Zcela klidně si nekoupím ovoce, které se mi nelíbí, ovoce, co není kvalitní. Mám ovoce rád, tedy si ráno cestou do práce koupím dvě jablka, dva banány, případně zeleninu, jeden dva kousky, pečlivě si vyberu a zbytek nechám pro jiné koupěchtivé. Ať si klidně užijí. Jestli se chcete chovat jinak, mate na to právo, jestli chcete podporovat zloděje, pak nic proti tomu, jestli si chcete půjčovat na dovolenou, kterou horko těžko splácíte a díky tomu si kupujete místo jídla chemický hnůj, směle do toho,” jim řeknu. Já to nedělám, dělat nehodlám, nenechám se přesvědčit, že dvacet pudinků vydávaných za jogurt v lednic je projev mé vysoké životní úrovně. Nebo, že jí je dokonce dovolená v Egyptě či Turecku. Případně mizerná šunka s prošlou lhůtou. K tomu se přesvědčit nedám.
Chci-li kvalitní maso, pak jistě najdu třeba na internetu doporučení, kde a u koho se dá opatřit. Navíc, stačí porovnat ceny aby bylo jasno, že obchodní řetězce mě tak rádi nemají, aby mi něco laciněji prodaly. Oni mi draho prodají něco, co kvalitní není. Skutečně stačí aby dvakrát třikrát musely něco vyhodit, protože do nekonečna nelze prodávat zeleninu nebo ovoce, zabalené do igelitu, jen z toho důvodu, že zkažené. Jen hlupák si ho koupí. Chytrý se mu vyhne. „Nechcete dát na pulty čerstvé ovoce a zeleninu, nebo maso? Nedávejte, počkáme, až vám shnije. Pak se třeba poučíte.” Je drahé, pak si místo kila koupím dvacet deka, a zbytek vám nechám.
Schválně, kdo to déle vydrží? Obchodní řetězce, nebo my zákazníci? Začnou-li jednotlivci myslet, najednou se z jednotlivců stane dav. Dav, který má peníze. Peníze, o které ty řetězce velmi stojí. „Nechcete mít malé ztráty? Nevadí, počkáme, až budete mít velké ztráty, až zkrachujete. Budeme-li u vás málo nakupovat, pak zkrachujete zcela určitě. Jste na nás odkázáni, tak se podle toho chovejte.” Žádný zákon na tohle nepotřebujeme, ani obchodní inspekci, jen ochotu neutratit tolik, kolik potřebují abychom utratili. My hlady neumřeme, oni se poučí.
Takhle to funguje v běžném životě. Zkusit si vy nadávající uvědomit, kdo koho potřebuje. Žili jsme bez obchodních řetězců, tedy zřejmě budeme bez nich žít i nadále. Nebo se obchodní řetězce poučí a pak zase bude dobře pro ně i pro nás. Že zlikvidovaly malé prodejce a výrobce. Tak je my zákazníci můžeme oživit a postavit na nohy. Jsme totiž páni a můžeme si vybrat u koho budem nakupovat. Třeba u toho řezníka za rohem. Nebo o dvě stanice tramvaje dál. Že to nejde? Jde, jen nebýt líní.