Umění a psychoterapie

Stál jsem ve frontě a poslouchal debatu tří dam před sebou. Probíraly světa běh a probíraly ho po svém. Jedna z nich hodnotila herecké umění, hereček, které nemají potíže se svléknout ve filmu. Nezjistil jsem zrovna, kterou měla na mysli, ale pochopil jsem, že ony svlékající dámy nedojdou jejího ocenění. Zřejmě asi i z toho důvodu, že ji by zřejmě žádný režisér o tu „laskavost”” vůči divákům nepožádal. Tedy pokud by netočil horor. Ta její kolegyně, spolubydlící, nebo kamarádka, se k danému tématu nevyjadřovala. Zřejmě asi proto, že ji by asi kterýkoliv režisér o tu službu požádal. Diváky by zřejmě potěšila. Tak už to bývá. Rozhořčují se jen ty, které nikdo nepožádá.

Navíc nejen nepožádá, ale nehodlá jim za svléknutí na rozdíl od zmiňovaných neumětelských hereček ani platit. Ty nepožádané jsou evidentně nejctnostnější. Byl pátek, fronta byla dlouhá, tedy jsem se alespoň nenudil. Třetí dáma k probíranému tématu jen přikyvovala, byla starší, zřejmě už věděla svoje. Třeba, že peníze se těžko vydělávají. Že to není žádný med se svlékat někde, kde třeba zrovna ní ani nějaké teplo, kolem všichni čumí a ona herečka se ještě musí tvářit třeba roztouženě. Chudák.

Stejně, když jsem tak trochu nakouknul do onoho filmového života, tak jsem pochopil, že skutečně co ve filmu vypadá úžasně, v reálu při točení je zcela jinak. Vzpomínám v jakých prostorách se točil třeba Kanárek. Tedy některé jeho části. Zima, vybydlený dům, kde se markýrovala léčebna, prach atd. Celý den jsem tam seděl, čekal až na mě přijde řada. Pak jsem pětkrát zopakoval sekvenci, řekl svých pět vět stejně, fakt, že jsem neviděl rozdíl, ale až ta pátá verze bylo to ono.

Herečky klepaly kosu a rozhodně jim nebylo do smíchu, tam nebylo celkem do smíchu nikomu. Času jsem tam strávil dost a dost, halíř za to nedostal. Viktor Tauš celý film točil na dluh a já jsem to bral jako zkušenost a chtěl jsem si vyzkoušet, jestli bych se mohl živit jako herec štěků. Přišel jsem na to, že mohl, ale nechtěl. I kdyby mi platili.

Zrovna tak při točení „Ze závislosti do nezávislosti.” Točilo se kde se dalo, improvizovalo se, herci herečky přišli, domluvili jsme scénu a průběh terapeutických sekvencí, vysvětlil jsem jim co od nich očekávám, kupodivu, většinou jsme nemuseli dvakrát, vystřihli jsme individuální pohovor a nakonec to při promítání vypadá, jako ze skutečnými klienty a pacienti v blázinci při asertivitě dostávají z některých scén kopřivku, jak jsou ty scény realistické.

A přitom, herec, herečka přiběhli, odehráli svůj part a zase mazali za dalším výdělkem. Jo, dělat do umění není jen tak, ony ty peníze i za to svlékání nejsou zadarmo a protože si ona si umí představit zcela lepší místo pro svlékání, než je ateliér, nebo nějaký plný byt krámů, kde kolem čumí osvětlovač, zvukař, režisér atd. Já osobně bych si tímhle peníze nechtěl vydělávat i kdybych byl krásnou ženskou. Ne ze studu, ale protože je to asi otrava. Navíc, peníze za to také zase nejsou nějak extra. Co znám herce, tak většinou nijakým bohatstvím neoplývají. Možná je pár hvězd, ale ten zbytek se má co ohánět, aby se uživili. Stejně tak se jeden dost těžko živí psaním scénářů.

Být umělec, není zas až taková sranda. Pravda je, že se sice dost často při psaní bavím, ale spíš tím, jak vzpomínám na různé životní příběhy a jak si na nich uvědomuji právě absurditu některých životních situací. Nikoliv ovšem tím, že bych počítal peníze a nemohl je ani pro jejich množství spočítat.Nemít své povolání, pak nevím nevím, jestli bych chtěl snášet tu uměleckou nejistotu. Přeci jen psát scénáře a čekat na jejich umístění není zas tak jednoduché.

Ale zase pravda je, že když nejsem tolik na ty scénáře odkázaný, zábava je psát je někdy značná. Jako třeba, když jsem onehdy s Ivanou probíral konec scénáře, který jsme v neděli měli dodělat s Kristýnou, abych ji vyprávěl historku, jak přišla jedna favoritka, rozhlédla se po koupelně, sklidila mé potřeby na holení a dala si tam svoje šminky se slovy „Aby ty tvoje jezinky, co si je sem taháš, když tu nejsem, věděly, že jsem číslo jedna.” Zíral jsem tehdy na to prohlášení.

Ujistil jsem ji, že to bych si skutečně nedovolil v její nepřítomnosti tam tahat kteroukoliv jinou. Sice mi mé ujištění nevěřila ani na chvíli, ale kdybych ji ho neposkytl, bylo by zle dvojnásob. V tom spočívá absurdita. Nevěří a přesto potřebuje ujištění o tom, že je jediná. Tak jsem ji ho dal. Podobně jako ona dáma, co přišla ve čtvrtek. Žije s chlapem několik let, všechno co říká on, se ukazuje jen jako pára nad vodou a přesto ona potřebuje ujištění, že co on říká, může myslet vážně a ona z toho důvodu má povinnost mu pomoci. Jak často slýchám.

Byla to tak krásná dáma, až jsem se málem divil, co tak schopná, chytrá ženská vlastně nevidí. Ale jen málem, život mě už naučil se nedivit. Jednoduše, některé ženy se zaberou do svých rolích zachránkyň a pečujících matek, svých „nedospělých” partnerů, že si nevšimnou právě té absurdity. Ty které nemusejí vůbec nic a nikoho hledat, o nic se neprosit, většinou bývají muži prošeny, jsou mnohdy v rolích prosebnic, které zůstanou oslyšeny.

Vypadala asi tři čtvrtě hodiny, že mne vůbec neslyší, že vůbec není schopná vnímat vše, co ji říkám. Pak jako když proutkem mávne. Najednou jsem řekl něco, co ji zaujalo. Otočila a byla s ní řeč. Tohle je na té práci někdy záhadné. Říkáte věci, které u každého zaberou a pak se najde jeden a on neslyší, aby uslyšel zcela něco jiného. Něco, z vašeho hlediska zcela nedůležitého. Jenže, co je nedůležité pro vás, je důležité pro toho druhého. V tom se ta terapie někdy skutečně podobá magii.

Kouzlíte a kouzlo se povede. A vy ani nevíte proč, tak jsem se zeptal. Ona odpověděla: „Když jste dal najevo, že jsem nepoučitelná. Vzpomněla jsem si na mámu, která mi říkala to samé. A vždycky se ukázalo, že měla pravdu.Tak mě napadlo, že asi máte pravdu,když říkáte, že vlastně jen dělám něco, co vůbec nemá žádný výsledek, tedy má, jediný. Jen k horšímu.”

Takhle člověk občas dojde k k částečnému úspěchu. Uvidíme, jestli ta krásná dáma dojde podobného poznání jako ona žena, co mi poslala SMS z Kuby z pláže na Varaderu, kde je s manželem, se kterým nehodlala už vůbec se bavit. Zjistil jsem, že udělala, co vůbec udělat jak mi tvrdila není důvod z toho co jsem ji navrhoval dělat. Měla „svůj rozum” a nekonečné pochybnosti. Skončila docházku s tím, že nehodlá poslouchat, že se má změnit ona a ten mizera, si bude dělat co chce.

Už jsem ji odepsal jako svůj neúspěch. Abych zjistil, že teď je s manželem, kterého tolik toužila změnit, on se nedal, takže ho vystěhovala, on se přes vyhazov stále nedal změnit. Najednou jsou spolu na dovolené, když to vypadalo, že celá terapie skončila naprostým fiaskem. A ono ne, po dvou měsících, zřejmě ji docházelo, že problém nebude v něm, ale v ní.

Pochopitelně, kdybych se řídil představami laiků a pomáhal hledat chyby a vinu obou, jak se obvykle v představách laiků děje. A jak ona chtěla a spravedlnosti se dovolávala, tak se nesetkají. Tlačil jsem ji do sebepoznání. Do sebepoznání, že věčná kontrola, věčné výtky zřejmě nikoho nezmění. Pokud ano, jen k horšímu. Což ji bolelo.

Jenže, když se v takovém případě nehledá vina, ale možnost jak se domluvit, možnost, jak změnit svůj přístup k tomu druhému, což je věc nejtěžší, neb ve svých představách většinou býváme mnohem lepší než skutečně jsme, nebo také mnohem horší, než skutečně jsme, pak je šance na změnu stavu. Na začátku zlepšení vztahu nejsou nutné nějaké hlubokomyslné úvahy, ale malé skutky. Pak se třeba jede na Varadero, nebo gentleman mi zavolá a řekne: „Dostal jsem na vás kontakt od mé ženy. Kdy mohu přijít?” A já mu nabídnu termín a nebavím se s ním o vině, ale o tom, co se dá udělat, aby si polepšil.