Konečně jsem se dovolal jak Ivaně Sovišové, tak paní Mülerové, které se obě vrátily z dovolené.
Konečně jsem se dovolal jak Ivaně Sovišové, tak paní Mülerové, které se obě vrátily z dovolené. Oznámil jsem jim, o co jsem byl požádán a ony na oplátku mě pochválily za mou účast na webu ČT a dostal jsem informaci o sledovanosti. Prý má pořad „Ze závislosti do nezávislosti” pětiprocentní sledovanost, což je na takový pořad velmi dobré. To znamená, že každý díl vidí kolem 500 000 diváků. No kdo by řekl, že takhle specifický pořad vyvolá takovou pozornost.
Tak jsem také měl po měsíci zase skupinu na Palmovce. Sešli se všichni a v pořádku. Z toho mám taky radost. Nikdo nezrecidivoval. Co mě trápí, je mé koleno. Nelepší se. Zítra jdu navštívit doktora. Jsem zvědavý, co mi řekne. Zda je to léčitelné, nebo už se s tím moc nedá dělat. Přeci jen nepočítal jsem, že to bude takhle dlouho trvat. Doufal jsem, že se to zklidní a bude dobře. Nezklidnilo.
Jinak začaly skupiny dobře. Sice včera byly obě takové hodně o životních traumatech, nemocní rodiče, pak jedna taková poznámka, která mě zaujala. Povídal jeden mládenec, že mu partnerka vyčítá, že stále mě cituje, snaží se chovát jako já, vysvětluje jí, co jsem řekl a jak jsem to myslel. A ji to nadzvedává. Tak jsem mu položil otázku, jak jejímu chování rozumí. Nerozuměl, nerozuměla ani skupina, které jsem položil tutéž otázku. Musel jsem mu nakonec vysvětlit, že jí ani nevadí, že mě napodobuje, ale vlastně ji vadí, že mi věnuje víc pozornosti než jí. Místo zájmu o ni, jak se má, tak vlastně se zajímá většinou skrze zájmu o mou osobu jen o sebe.
Bylo to pro něj i pro skupinu takové malé překvapení. Problém závislosti je v sobectví. Samozřejmě pokud ti lidí abstinují rok dva, ještě se nezbavili jistého druhu sebestřednosti, která je zpočátku nutná. Starám se jak mi je, starám se co prožívám, přemýšlím, jestli mi nehrozí nějaké nebezpečí. Tenhle stav začínajícího abstinenta mnohdy dost dlouho omezuje v pozornosti pro druhé lidi. Vyprávějí svým blízkým o svých úspěších, citují terapeuty, mnohdy ty terapeuty napodobují. Ze začátku je tohle chování pro partnery zajímavé. Jenže každý partner má také svou potřebu zájmu. A pokud se mu ji nedostane, propukají konflikty a spory. Samotná abstinence partnera/partnerky už pro pocit spokojenosti nestačí, mnohdy nastupují výtky typu, „co jsme všechno mohli mít, kdyby si nebyl takový sobec a nemyslel si jen na sebe.”
Bohužel, častá reakce toho druhého bývá, že vyvolává pocit viny. Partner/partnerka jsou nespokojení a začne být dusno. Zaznívají slova, jako: „já jsem v pořádku, ale ty jsi ten, co měl a má problém, já jsem fungoval/fungovala normálně, ty jsi se musel léčit, ted mi tu vykládáš samé chytrosti, které si nabral ve skupině, nebo kdo ví kde. To tě tam učej hezký věci. Nejsem už na tvé věčné poučování zvědavý/á. (Informace se už neberou jako informace, ale jako poučování.)
Tohle vyvolávání pocitu viny, je smrtelně nebezpečné pro vztah. Na začátku bývá ujišťování o zájmu udržet vztah,ale tím, že některé partnerky, většinou to bývají partnerky, se pustí do výtek, výčitek, kdykoliv nastane konflikt. Vlastně dávají tímhle chováním dvojí informaci, která je velmi nesrozumitelná, matoucí a negativní emoce vyvolávající. . Ta informace zní. „Stojím o to s tebou být, ale nebudeš to mít lehký a svoje si odpykáš. Kdykoliv něco „provedeš,” dozvíš se jak si neschopný.
Samozřejmě pod pojmem „provést” se rozumí ledacos.” Tohle chování vyvolává zmatek. Je nesrozumitelné. Žena dochází za pacientem do léčebny, tím mu dává najevo zájem o spolužití, ale zároveň se pouští na válečnou stezku trestáním, a tím jej znejistuje. Je to z její strany pro muže nesrozumitelné chování.
Někdy říkají: To mu mám všechno odpustit, zapomenout na to jaký byl, jak se choval? Navrhuji jim, že nic nemusejí zapomenout, pouze se musejí rozhodnout, co mu budou tolerovat, co ne a jednoduše mu oznámit, co od něj čekají. Stejně tak muži, klidně mohou říci těm ženám. Mám tě rád, stojím o tebe, vážím si toho, že si mě neopustila, ale skutečně nehodlám žít zbytek života ve věčném strachu z toho, že se mi něco nepovede a dozvím se jaký jsem byl darebák, jaký jsem darebák a jakým darebákem zůstanu podle tvého mínění.
Sám za sebe mohu říci, že kdyby mi žena při rodinné terapii tímhle způsobem začala vyčítat, hanit mě, ponižovat, zeptal bych se jí jestli mi přišla udělat scénu, nebo se domluvit? Protože při rodinné terapii se mimo jiné, máme domluvit, jak budeme, nebo nebudeme spolu žít. Z toho důvodu bych ji požádal o změnu chování, tónu i řeči. Pokud by pokračovala v podobném tónu a duchu, klidně bych se zvedl a odešel. A nechal bych ji s psycholožkou, lékařem dumat, jestli s ní budu nebo ne. Jen bych ji řekl: „Než změníš způsob řeči a tón, do té doby se nemáme o čem bavit.”
Ono tohle vyjádření zní velmi drsně, ale většinou, pokud tohle řekne, nebo podobný výrok pacient pronese, partnerka/partner se zamyslí. Dostane informaci, že ač jsem závislý, s máslem na hlavě, přesto mám svoje hranice, které si nenechám překračovat. Pak se ona může rozhodnout, jestli chce se mnou žít, nebo ne. Ale ponižovat bych se nedal.
Počáteční soužití, většinou bývá dost náročné. Chápu ženu alkoholika, hráče, feťáka, která si uvědomí o co přišla během jeho pití, co všechno musela snášet, ale pokud chce pokračovat ve vztahu, musí se jednoduše smířit s tím, že minulost nezmění, žádné výtky ji nevrátí roky mládí, ani peníze a nic a nikdo ji nedá náhradou hezké časy, které nezažila.
Chápu její strach z možné recidivy, chápu její nejistotu, chápu, že se chce mít dobře. Ale závislost a spoluzávislost jsou si podobné právě v nemístných očekáváních, ve víře ve snadnost řešení. Mnohdy, když se „provinilý” partner ohradí, požádá aby nebyl ponižován slyší: „Kolikrát si ponižoval ty mě. Tak teď ti jen vracím.” Chápu i to, že druhá strana chce dosáhnout vyrovnání účtů, dokonce to chápou i ti co si s nimi ty účty vyřizují, ale většinou, jsou ochotni tolerovat tohle vyřizování jen jednou. Víckrát ne.
Jednou to projde jako srovnání účtů, podruhé se mnohdy stane, že ten co si s ním vyřizují účty, řekne. „Tohle opravdu už poslouchat nemusím, vložil jsem dost úsilí do toho aby to mezi námi fungovalo, ale, zdá se že tobě jde o všechno jiného než o funkční vztah.” A zabalí své úsilí o zlepšení situace, změnu a vůbec nemusí recidivovat, ale zjistí, že ona partnerka, partner jednoduše nejsou jedinými na světě a kupodivu v následujícím vztahu bývá přijat podstatně přínivěji tomu, co chtěl trestat, zbyde jen zášť, hořkost plus zklamání.
Asi na tohle téma ještě napíši nějaké pokračování.