Není nic „zábavnějšího” v oblasti závislosti a spoluzávislosti, než když jeden z partnerů udělá „závěrečné vyúčtování” a najde si okamžitě dalšího partnera/partnerku.
Není nic „zábavnějšího” v oblasti závislosti a spoluzávislosti, než když jeden z partnerů udělá „závěrečné vyúčtování” a najde si okamžitě dalšího partnera/partnerku. Skoro s jistou lze říci, že si najde buď zcela protipól, to je méně časté a nebo si najde dalšího závislého, závislou. Mluvím o situaci, kdy je pacient/pacientka v léčbě, stále hovoří o svém partnerovi, jakou v něm má podporu a jistotu, aby s údivem po čase zjistil, že jeho partnerka/partner už jednoduše potkal toho pravého/pravou aby vítězoslavně oznámil, že už má toho všeho dost a odchází za štěstím. S jiným s jinou. Pokud se někdo takhle v léčbě chová, skoro si lze vsadit na jeho hořké zklamání.
Reakce opuštěných pacientů bývají různé, ale nikdy to není nic moc hezkého. Pacient se zabývá pokusy o záchranu, velmi často dává revers, aby zkusil něco zachránit, má pocit podvedeného, protože „přeci mi slibovala, že bude za mnou stát a teď najednou ji nestojím ani z a to aby mi donesla doklady, které potřebuji a říká mi, že mi služku dělala dost dlouho a nehodlá se zabývat jakýmikoliv mými potřebami.” To všechno je pochopitelné, lidské, ale většinou kontraproduktivní a málo pro něj prospěšné.
Zúčtováno, podškrtnuto a sečteno. Někdy má i pacient, pacientka sbaleno. Sny o podpoře, zázemí jsou v rozvalinách a zdá se že je konec světa. V takových případech se snažím ty lidi udržet v léčbě. Nejen já, ale celý tým. Prostě udržet ho tam, kde najde podporu, najde útěchu a někdy i radu. Taková skoro univerzální rada z mé strany bývá, aby počkali, nikam nechvátali, mlčeli a nic nechtěli.
Tedy nemám na mysli, že se nemají domáhat vstupu do bytu, rozdělení majetku, styk s dětmi, vydání osobních věcí a další. To nechtění spočívá v jedné prosté věci. Mlčím, nehledám, nezajímám se o další život. Starám se abych měl střechu nad hlavou, co jíst, práci. Jednoduše abych měl zajištěny základní věci. V tomhle případě rady psycholožek o začátku od nuly jsou zcela na místě. Tedy já bych řekl, i vztahovém začátku od nuly.
Teď se vrátím k těm odcházejícím, co si najdou jako další lásku závislého. Bez přehánění se dá říci, že je tohle skoro pravidlo. A nebo je to člověk, který jak už jsem řekl je protipólem předchozího opuštěného partnera. Pokud ty vztahy naváže spoluzávislý s dalším závislým, zcela spolehlivě lze odhadnout výsledek. Dřív nebo později se spoluzávislý dostane do podobných potíží, co měl předtím a podaří-li se mu zdrhnout včas, pak mnohdy je vyléčen z navazování dalších vztahů, Někdy na velmi dlouhý čas.
Nebo ten protipól, co je tak střízlivý, až je strašně nudný, je opuštěný tím spoluzávislým, protože ten potřebuje vzruch. Závislý a spoluzávislý jsou v okamžiku zahájení terapie v podstatě v debaklu. Každý v trochu jiném, ale jsou. Všichni jsou unaveni a jeden končí v léčebně, druhý objevuje svět, který už moc nezná, nebo si nepamatuje. Oba se učí a oba potřebují čas a odstup od toho debaklu.
Potřebují odstup, ale jen málokdy si ho dopřejí. Oba chvátají za štěstím, oba chtějí všechno hned teď a nehodlají na nic čekat. Oba mají pocit promarněných let a příležitostí. Každý jinak, ale většinou v těchto případech, o kterých mluvím také, jako o „nebezpečném vyúčtování” protože konce těch náhradních vztahů bývají hořké. Tím nechci říci, že kdyby neopustili toho partnera, že by jejich osud byl lepší. Tohle bych si netroufl v žádném případě říci, ale protože jsou nezralí, tak mají tendenci si nacházet stejně nezralé jedince s chováním, které dobře znají a tím paradoxně jim pro tu chvíli ona znalost vyhovuje.
Ovšem dostane se jim zklamání, protože dávají do vztahu mnohé a očekávají mnohé, ale nedostanou co si přejí. Nezralí lidé jednoduše nejsou schopni dávat i požadovat přiměřeně. Z toho důvodu je pro ně ono konečné vyúčtování tak rizikové. Pokud by dokázali, počkat, nehledat okamžitě další vztah, někdy už mají paralelní, utajovaný a v okamžik zahájení terapie považují za vhodný čas jej odtajnit. Jenže milenecký, tajný vztah má jednoduše jiné parametry. Takže co bylo krásné jako tajná láska, se najednou stává potíží při skutečných problémech.
Tak a to je ten důvod, proč většinou v těhle případech dávám tu „univerzální radu” počkat, mlčet, nic nežádat. Protože v tu chvíli se velmi často ukazuje pravá tvář těch náhradních vztahů. Dokonce i v situaci, kdy pacient, pacientka má milenku, milence a rozhodne se v průběhu terapie opustit stávajícího partnera. I tam klidně řeknu. Vydržte, mlčte, neproste, nevytýkejte a sledujte co se bude dít. Ono se děje. Sám jsem tyhle situace i když ne přémo v terapii zažil a vím, že kdo počká, ten se dočká. Sice to později vypadá jako škodolibé sledování děje, který se odehrává, ale mlčení jako takové má obrovskou sílu. Konečně to jsem popsal ve své knize „Svobodní v bolesti” ve třech kapitolách pod názvem, „Strategie mlčení.”
Když mlčíte, nežádáte, neprosíte, nesledujete, vyvoláváte jistou míru nejistoty u toho, co vás opustil. Jste skrytí a neviditelní. I přes na odiv sdělované opovržení zjistíte, že protistrana s vámi stejně nakonec musí nějakým způsobem komunikovat a pokud musí, pak se dostáváte do výhodné pozice. Jste ti, kteří mohou, ale nemusí. Nejste ti potřební. Lidé v obtížné situaci mají mnohdy spousty námitek proti tomu, co jim říkám a navrhuji v takových případech. Jenže ve značně převažujících případech se nakonec ukáže, že ti co si to s námi vyřídili, co nám to spočítali, se občas dost značně přepočítali a vyřídili si to s námi tak, že je ono vyúčtování v mnohém v jejich neprospěch. A vy pro to nemusíte udělat vůbec nic. Jen počkat, jak se vykoupou.
Pokud se ale, někdo dokáže s vámi nebo vy s ním rozejít, protože on nebo vy opravdu jste dospěli k názoru, že se žít s tím druhým nedá, dokáže si počkat, změnit se, pak se nedočkáte, zadostučinění, ale také se ničeho zlého nedopustíte. Zastavíte zlo a zastavení zla, je přesně ten počátek změny. Jistě, někdy odchod toho druhého může být jen vzdálením se do bezpečí, pokusem si odpočinout a rozhodnout se co dál. Pokud jej nepronásledujete, pak zjistíte, že většinou se ten vzdálený, docela rád přiblíží. Většinou se cítí bezpečně. Pak je čas k vyjednávání. Třeba o návratu a spolužití. Nebo aspoň k nějakému smířlivému narovnání. Oboustranně prospěšnému.
Ne vždy je vše, tak ideální, ale je to šance. Šance, jak se nedostat do spirály křivd a vyrovnávání účtů. Několikrát v životě jsem tohle dodržel a nikdy jsem nelitoval. Znám dost těch, kteří tyhle pravidla také v různě modifikované verzi dodrželi a neprodělali. Mohou se znovu setkat s partnerem, který se potrestal bez našeho přičinění. Nebo si mohou říci aspoň právě jedno.
Od jisté chvíle, kdy jsi mě opustila/opustil jsem už nic neudělal aby se ti vedlo špatně. Nedržel/a jsi slovo o podpoře, zázemí a tohle je výsledek. Tvůj výsledek. A já mám také svůj výsledek. Stačilo mi počkat, věnovat se svým věcem, tak jak je třeba a jsem úplně v jiné pozici, než jsi očekával/a a než si prorokoval/a. Pak přijde čas na zralý vztah, protože lidé se opravdu setkávají podle své zralosti.