Vstal jsem časně z rána v 8:45 a po krátkém váhání jsem se rozhodl, že tedy do blázince půjdu. Velkoryse jsem se naznal, že je tady samotný v tom nenechám.
Vstal jsem časně z rána v 8:45 a po krátkém váhání jsem se rozhodl, že tedy do blázince půjdu. Velkoryse jsem se naznal, že je tady samotný v tom nenechám. Autobus, který normálně staví u domu, u domu nestavěl protože se v ulici kope a musel jsem daleko, předaleko se svou bolavou nohou na autobus. Nakonec jsem i nakoupil a do práce včas dorazil. Byl jsem uvítán s nadšením, protože tým je oslaben o dovolenkáře a přišel někdo na práci. Sestry mi sdělily, že mě hledal několik lidí, kteří mě viděli v televizi a chtěli se mnou mluvit. Pořad mi byl jednomyslně schválen a dokonce jsem byl vedoucí týmu požádán, zda bych jednotlivé díly něměl na DVD jako instruktážní materiál pro rodinné příslušníky a pacienty. Podivil jsem se, zaradoval, a slíbil, že dodám. Má ješitnost kvete.
Psala mi Adéla, a i když jsem ji napřed tvrdil, že nemám její maily, pak jsem je objevil ve spamu. Přečetl a musím říct, že jsem toho už slyšel v životě dost, tohle co jsem četl je i na mě docela dost. No někteří rodiče, si skutečně umí vybrat způsob život. A ona se ještě chudák omlouvá, že mě obtěžuje. Tak si říkám, že ji sice moc na dálku nepomohu, ale aspoň si měla komu postěžovat. Pokud mi zavolá, pak s ní promluvím a zkusíme najít nějaké alespoň trochu uspokojivé řešení. Jo jo.
Je to zvláštní, člověk ukáže pár obyčejných příběhů ze života a stane se skoro slavným. I když fakt je že pocit prospěšnosti, který mám, při těch mailech a voláních je poměrně hodně uspokojivý. Skoro tolik, jako když se mi něco povede na PC, iPhonu, nebo mojich Macích. Včera se mi povedlo reinstalovat zpátky na iPhone system 3.1.3 místo modernějšího softwaru 4.0.1Zjistil jsem, že nejsem sám, komu se ztrácí signál, seká se iPhone a další potíže.
Sice Apple tvrdil, že upgrade všechny potíže odstraní, jenže neodstranil. Zapátral jsem na netu, našel, reinstaloval, nastavil, stáhnul aplikaci na sdílené připojení, a huž to všechno funguje jak má. Ano potvrdilo se staré poznání, že studnu, která dává dost vody není nutné prohlubovat. A já tak nadával operátorům v Anglii, a on byl na vině iPhone.
Včera odpoledne jsem s Ritou zajel do města pro nový klobouk. Na Václavák do Tonaku. Zajel, objevil, zaplatil a odnesl domů. Původně jsem uvažoval o jiném, ale pak jsem si všiml jednoho šedého, povzdychl, že mít tak černý, prodavač se zamyslel, pravil, že se podívá do PC. Podíval, našel, vyndal, já na hlavu vložil a byl můj. Rita fotila. ta také musí tahat sebou foťák a všechno dokumentovat. Večer dorazil Kryštof, se kterým jsme spřádali mazané plány do budoucna. Kryštof je bývalý soudce, advokát a očas se mnou bývá v televizi. Bývá někdy i beze mne.
Mysleli jsme a vymysleli. Mohlo by to něco málo dát jak říkám „na cigára.” I když nekouřím. Tohle mám z dob, kdy jsem ještě kouřil a dělal melouchy. Vydělával jsem si tak na jistý luxus, mezi které patřily občas drahá cigára. Kubánské doutníky a jiné. Třeba „cigarilos” Či jak se to jmenovalo. Ty se prodávali v krabičkách z balzy, byly síly a velikosti cigaret, ale měli doutníkový tabák a vypadaly děsně nóbl.Ty jsem si kupoval při každé cestě v Hamburku a občas je měli i v Tuzexu. .
Jo džíny, kovbojský botky, cigáro v ústech a tak jsem chodil po světě. Lidi občas zírali. Klobouk jsem tehdy nenosil.Ovšem jsem se naprosto nevyrovnal Jirkovi Veselému, kormideníkovi, kterému se říkalo obecně „kovboj.” Ten k výše uvedené výstroji ještě nosil stabilně stetson, černý, padoušský. Těžký frajer. Protože v dávných westernech, padouši nosili černý klobouky a hodní hoši bílý klobouky. Aby divák nebyl zmatený a věděl kdo je kdo. Do kina se podle mne nechodí zhluboka přemýšlet, ale bavit se, odpočívat a musí být jasno.
Taky jsem zjistil, že ač jsem dal 35 liber za dvanáct filmů, tak jsem koupil opravdový poklad. Hned včera odpoledne, jsem si pustil jeden s názvem „Battle of the River Plate.” Film,co je natočený podle skutečné události. Takže jsem znovu sledoval křižníky Achilles, Ajax a Exeter jak válčí proti kapesní bitevní lodi Graf Spee. Jo romantika, samozřejmě patřičný britský vlastenecký pathos, ale ty skutečné křižníky, co tam ukazovaly, to zastínilo i ten pathos. Už je jen jeden jediný a všechny ostatní jen na fotkách nebo filmech.
Hrdinní námořníci, válčící proti lépe vyzbrojené lodi s většími děly, Dokonce Britové opravdu ukázali německého kapitána Langsdorffa jako člověka. I když bojoval na blbé straně. Jeho heslo: „S civilisty neválčím„ mu hodně pomohlo v mých očích, Na rozdíl od kapitánů ponorek, kteří válčili i s civilisty, kapitán Langsdorff ne. Než přepadenou loď potopil, nechal posádky obchodních lodí převést na svou lod a až potom loď potopil. Jak už to bývá, nakonec i s ním to dopadlo blbě. Vlastní loď potopil před tváří nepřítele a sám se zastřelil. Ale námořník to byl každým coulem.
Rita chvili koukala, nějak se neorientovala v tom příběhu, nerozenávala lodě, nevěděla, kdo je kdo. Ženským je zbytečný tyhle věci ukazovat. Já naštěstí jsem kdysi četl Hubáčkovo „Moře v plamenech” a potom další skvělou literaturu zabývající se námořními bitvami druhé světové války, jsem byl v obraze a v klidu. Věděl jsem, že karty jsou jasně rozdány, vyhrají ti správní, takže jsem se zálibou sledoval čtyři križníky Royal Navy, z nichž jedna hrála kapesní bitevní loď Kriegsmarine Graff Spee a tři další hrdinné lodě Royal Navy. Námořníci vypadali jako námořníci, měli řeči jako námořníci. Tedy na můj vkus a zkušenost docela slušně, ale omlouvá je skutečnost, že to bylo točeno v šedesátých letech a tehdy se ještě ve filmech i s námořnickou tématikou mluvilo náramně slušně.
Takže tohle je taková první vlašťovka a koukal jsem že tam jsou další perly, ale ty si nechám do jiného blogu. Nakonec se ten výlet vyplatil. Měl jsem dovolenou a ještě si přivezl romantiku domu. Takže pracovní týden začal, dnes vyrazím ještě do Řeporyjí na skupinu, zítra ráno v stávat v 5:55 abych včas dorazil do práce a tak život jde dál. Zase povinnosti a těšení se na další spolupráci s televizí, vydání knížky, čekám na obálku od pana Botky, kterého jsme znovu požádali o vytvoření obálky a grafické zpracování a tak v polovině září bychom ji měli uvítat na světě. Na starý kolena se ještě dám na umění a vzdělávání. Ale ta žádost a sdělení, že na pavilonu hodlají seriál jehož jsem autorem použit jako vzdělávací materiál, to mě skutečně udělo radost a doufám, že Ivaně a Alanovi také, až ji to oznámím.