V pátek, když mě Lukáš z Norwiche vezl na letiště do Lutonu, což je jedno letiště u Londýna, jsem si tak říkal, kdy já se zase do podívám do Anglie? Byl jsem rád, že jedu domu.
V pátek, když mě Lukáš z Norwiche vezl na letiště do Lutonu, což je jedno letiště u Londýna, jsem si tak říkal, kdy já se zase do podívám do Anglie? Byl jsem rád, že jedu domu. Konečně, s tím, že budu u Lukáše celý týden, jsem skutečně nepočítal, ale koleno se zas tolik lepšit nechtělo. Uvědomil jsem si kolik mám vlastně díky tomu, že jsem co jsem, kamarádů. Nějak ty lidi, když dlouho abstinují beru spíš, než jako klienty, jako kamarády, pokud o to stojí a jako s kamarády s nimi jednám a mluvím.
Konečně Honza Lutera takhle se mnou jedná dvacet let. Já ho pořád respektuji jako špičkového terapeuta, který mi byl svého času velmi prospěšný, ale dnes už v něm dávno terapeuta pro sebe nevidím. Ona ta terapie prostě má svůj čas. Pak, se stavět do nějaké role „ terapeutického vševěda,” co z terapie nevystoupí, mi nějak nesedí. Povídám s těmi lidmi jako s každým jiným a nijak se nesnažím, pokud oni sami neprojeví přání, tím jeho terapeutem být.
U Honzy Lutery to pro mne je trošku komplikovanější, protože mi byl nejen terapeutem, ale i takovým duchovním vůdcem, který mě vedle cestou Jógy i cestou křestanství. Ale za přítele jej považuji. Takže jsem si říkal: Je to dobré být někdy někomu prospěšný, ono se to dokonce občas i vrátí. Nikdy by mě předtím nenapadlo, že bych byl tak dlouho u člověka, který není příbuzný, nebo důvěrnou osobou. Leč stalo se.
Dorazil jsem do Prahy, Rita mě vyzvedla, přespali jsme na Barrandově a dopoledne jeli do Kbel. Čekal jsem dalšího kamaráda. Pavla Ždárského. Pavel přišel včas, jen měl trochu potíže najít Ritin byt. Tak jsem mu říkal. „Hele Pavle tohle je dobrá historka do předvolební kampaně. Ty jako Kbelský starosta a rodák, hledáš ve Kbelích a nenacházíš.” Smál se říkal, „jak tě znám napíšeš to blogu.” No slíbil jsem a napsal. Ale abych to uvedl na pravou míru, tak dům hravě našel, pouze číslo přehlídl. Velký dům a má hodně čísel. Když jsem poprvé jel samostatně k Ritě, také jsem si nebyl jistý. Vždycky mě přivezla autem.
Dostal jsem v uplynulém týdnu několik zajímavých mailů. Všechny se týkaly, „Závislosti” a ve všech se zabývali ti lidé, útoky „té paní ze Slovenska” na mne. Docela dobře pochopily, ty ženy, co mi píšou o co asi doopravdy jde a docela odhadly, že většinu těch velmi negativních komentářů, píše jedna osoba a sem tam ještě někdo další. Jak poznamenaly, kvůli atmosféře nechtějí psát na web a píšou raději mě. Nedivím se jim, tohle jsem předpokládal a o to také mělo ze strany té čubky jít. Znemožnit diskusi, vyvolat pocit, že jsem člověk, který nemá co poskytnout. Nakonec ji to zas až tolik nevyšlo. Naštěstí.
Ovšem komentář patnáctileté Adély, to byla síla. Rita se jím zabývala až do odpoledne. Jo, vím o čem to děvče mluví, vím co prožívá a vím jaká je to bezmoc. Bezmoc žít jako patnáctiletý s někým, kdo systematicky selhává, na koho není v ničem spolehnutí, kdo perfektně vyvolává pocit viny a nedostatečnosti. Rád bych pro Adélu něco uděla, ale zatím s e mi neozvala. Tohle není na řešení na stránkách ČT. Uvidíme jestli se ozve. Ten komentář je když tak tady kliknout
V takových komentářích se právě ukazuje ona spoluzávislost v celé své nahotě, kdy děti, kteří si neměli možnost vybrat ani rodiče, ani prostředí, sami se cítí součástí problému, ačkoliv spíš než součásti, jsou děti obětí problému, cítí se odpovědni za rodiče. Rodiče dokonce s nimi konzultují své potíže, očekávají, že ty děti s nimi ponesou jejich kříž. Křížem který je jen a jen těch rodičů. Jen a jen těch závislých dospělých. A odpovědnost za změnu vlastního života, je jen na těch dospělých. Nikoliv na jejich dětech a dokonce ani ne na ostatních dospělých, kteří jsou v blízkosti těch závislých.
Děti nemají možnost si vybrat, prostředí kam se narodí, nemají dost dlouho ani možnost příliš svůj úděl změnit. Rozhodně mají jen malou šanci něco udělat. Tuhle možnost mají kolem nich ti dospělí, kteří mohou najít cestu, když ne změnit, tak ulevit takhle postiženým dětem.
Já sám jako dítě, které prožilo podobný osud jako Adéla jsem pár takových lidí na své cestě dětstvím potkal. Právě ona úleva, kterou jsem díky těmto setkáním prožil mi pomohla unést tíhu toho dětství, kdy se z té tmy, která obklopuje mé dětství vynořují ti lidé, kteří zařídili že je dost ostrovů světla v onom období mého života.
Tahle zkušenost, již jsem nedobrovolně nabyl mi pomohla se později jako terapeutovi podívat právě na spoluzávislost trochu jiným pohledem a vést terapii spoluzávislých tak jak ji vedu. Tak aby se ulevilo dětem, rodině,známým, aby se necítili vinni za věci, které nejsou v jejich moci. by pochopili, že pomáhat je někdy horší, než neudělat nic pro toho druhého a tím, že udělají něco pro sebe, rozhodně toho manipulanta, který tvrdě a bezohledně manipuluje své okolí, nijak nepoškodí.
Těm lidem, co mi napsali a možná čtou tyhle blogy, bych chtěl říci. Ano pokud pracuji se závislými, pak skutečně udělám vše pro to aby prohlédli a uvědomili si, kdo opravdu jsou. Snažím se o jejich prohlédnutí postupně, aby jej unesli. Ono zase není nic jednoduchého si říct. „Jsem alkoholik, feťák a hráč, a jsem schopný i takových věcí, které bych za střízliva neudělal.” Tohle poznání je vždy pecka, takže po kapkách. Bohužel kapky sebepoznání jsou hořké. Sice léčivé, ale stejně jako málokdo rád chodí k zubaři, tak málokdo rád tyhle terapeutické kapky.
Mám kliku, že netrpím pochybnostmi v tomto směru, jestli dělám dobře. Má zkušenost mi ukazuje, že pokud si hlídám své kapání, a to i za pomoci supervisora, pak jsem prospěšný. Ti co si opravdu uvědomí, kdo a co jsou, přijmou tu skutečnost, což není vůbec jednoduché a opravdu se nejedná o proklamaci, ti mají šanci se změnit natolik, že podobný způsob života neopakují. Život v abstinenci není právě jen o abstinenci, ale o životě, kde si každý ten abstinující závislý uvědomuje a nejen uvědomuje svou odpovědnost za své skutky a podle toho jedná.
Dobří terapeuti, které jsem v životě potkal a poznal, vedli klienty a pacienty k tomu sebepoznání a zároveň i k tomu, že nikdo nejsme bez viny a každý máme své máslo na hlavě. Každý. Takže, zase ti i ti nemusejí umírat s pocitem viny, ale mohou se ohlédnout a podívat se na to jak se rozhodli co v jejich minulosti zůstane nezvratně zapečetěno. „Nikdo z nás minulost nezmění.” Říká Frankl. Každý může rozhodnout, jaká jeho minulost bude. Howg, domluvil jsem.