Jo, zpívá mi Pavel Dobeš, Zpatky do trenek nainstaloval jsem si na železo Solaris 10, tedy jsem spokojený.
Jo, zpívá mi Pavel Dobeš, Zpatky do trenek nainstaloval jsem si na železo Solaris 10, tedy jsem spokojený. Některá z mých bývalých manželek by řekla, že na hraní mě užije. Ale udělat něco pořádného, mě ani nenapadne. Myslí, že se mýlily, ale už jim to vyvracet dnes nebudu. Je to všechno promlčené.
Měl jsem dnes silně náročný den. Vstal jsem časně zrána v šest, najedl se a vypravil k zubaři. Na broušení. Než jsem tam dorazil, přišla mi SMS od Katky, že se do středy nic neděje, neb je nemocná. Strávil jsem dvě hodiny na křesle a užil si toho broušení. Ne, že by bolelo, ale ten protivný pískot je protivný pískot.
Dorazil jsem do blázince, akorát k poradě, dozvěděl se nové věci, mírně korigoval novou, mladou, zapálenou kolegyni, která trpí spasitelskými sklony. Jako každý začínající terapeut, případně abstinent. Prošli jsme tím všichni. Na rozdíl od některých abstinentů, kterým ta spasitelská role vydrží relativně dlouho, některým až do smrti, si terapeut projde ještě dalšími fázemi. Ta další je odpor, protože se mu klienti neuzdravují a „sabotují” jeho úsilí, pak nastává čas smíření s vlastní omezeností a nakonec už dělá co umí, jak nejlíp umí a moc si od své práce zázraků neslibuje. Spokojí se těmi, co se mu občas povedou.
Pouze se nějak rychle ty mladé kolegyně střídají. Dřív vydržely třeba rok, teď se kolotoč mírně zrychlil, jedna vydržela šest měsíců, další dokonce tři týdny, pak ji přeložili jinam. Jo, potom už si jeden musí říct: „Nějak bylo, nějak bude.” Dělám si tedy svoje. U Judity v ordinaci je také veselo, ta ordinuje za plného stavebního provozu. Takže nakonec Solaris je Solaris. Skýtá uklidnění a radost, když posléze zvednu ruce nad hlavu a v případě, že se zadaří a zazpívám: Jeníček is the champion. Měl bych toho šampiona zkrátit na „champ.” Zní to úderněji.
Ještě se vrátím k té zapálenosti spasitelnosti. Každý touží být úspěšný a v terapii závislých, občas se zdá, že už stačí jen kousek, jen malinko zatlačit a už se kouzlo povede. Leč terapeut míní, pacient mění. Zrovna nemá náladu na zázraky, nechce se dát zachránit a umí skvěle racionalizovat. Klidně vám odkýve, že jo, že máte pravdu, že na opilce, feťáky a hráče číhá venku mnohá nebezpečí, ale dost často má na mysli ty druhé opilce, feťáky a hráče. Neb, on je silný odhodlaný a nezdolný. Mnohým tohle vydrží od Čimické brány až k Vízkovi. Zhruba celých sto padesát metrů.
Druhý den se klidně vrátí, protože peníze propil, práci nemá, bydlet také nemá kde, nebo má, ale není vpuštěn v tom svinském stavu, (tedy lepší termín mě zrovna nenapadá) a spasitel se trochu zamračí a začne znova se záchrannou misí. Terapeut, vezme na vědomí jeho stav, myslí si svoje na jeho „odhodlání, to teď už znovu dokázat. Začne se znova. Občas přijde nespokojená matka, manželka, otec, či jiný příbuzný, nebo kamarád. Nespokojení jsou z naší prací, protože kdybychom to lépe uměli, určitě by to takhle nedopadlo.
I na tohle si terapeut zvykne, je-li chuť a čas, tedy chuť a čas pokud má rodina, probere to s nimi, některý i bebí pofouká, zklamání pomůže unést a zkouší se znova. Jo, někdy se rodinní příslušníci otočí zcela zády a dají to hochovi, či dívce patřičně sežrat. To je ovšem málokdy. Spíš je to takové bububu. Manželky ty už jsou radikálnější, ale mnohé jak jsou úžasně spoluzávislé, ještě přemýšlejí, kde udělaly chybu.
Což je pro terapeuta další práce, neb musí ujistit, tu manželku, maminku, že jejich pomoc spočívá v tom, že si uvědomí, že chlapec, či dívka jsou dospělí lidé a abstinence je plně v jejich režii a možnostech. Případně, že nejlepší pomoc, je občas zcela nepomáhat.
Takhle se v tom někteří z nás pohybují desítky let. Sem tam se něco povede, dost často se nepovede, protože na tuhle činnost musí být minimálně dva. Ten, co cestu ukazuje a ten, co po cestě jde. Bohužel, ten co cestu ukazuje, za toho, co tu cestu má jít ji neodšlápne. Tak už to v tom terapeutickém i abstinentském životě chodí. To jen naivkové si myslí, že stačí jen trochu chtít, trochu víc přidat a už je vystaráno. Už dávno jsme se naučil si nelámat hlavu cizími neúspěchy a cizím selháním.
Zrovna na jedné nedávné skupině jsme povídali o zlodějnách, podvodech a lžích. Divili se někteří že už mě nerozčilují zloději, lháři a podvodníci. Pokud nelžu, nekradu a nepodvádím, pak si cizími hříchy lámat hlavu nemusím, spíš se musím starat aby jejich důsledky na mě nedopadly. Občas mě zasáhnou, to mě namíchne, ale zase mi ono namíchnutí dlouho nevydrží. Pak časem, když se uklidním, sleduji se zájmem jejich osudy. Zjišťuji, že na většinu těhle lidí prostě ta spravedlnost dopadne.
Konečně: „Hlas volajícího na poušti” mého křestního patrona sv. Jana Křtitele říká jasně. „Narovnejte stezky Páně, Království Boží se přiblížilo!” Vyzývá jednoho, každého z nás. A je jen na každém, jestli ty stezky Páně bude narovnávat. Nebo si půjde tou křivolakou, co dobře vypadá, leč jen vypadá, ale dobře nekončí. A narovnávat stezky Páně, je dřina. A já si tu přestanu cintat rozumy a jdu spát. Zítra mě čeká dlouhý pracovní den. Howgh, domluvil jsem.