Spát jsem šel včas, asi ve dvě, probudil jsem se včas,o půl hodiny dřív, než přišel klient. Nemívám ve zvyku vítat klienty rozespalý a rozcuchaný.
Spát jsem šel včas, asi ve dvě, probudil jsem se včas,o půl hodiny dřív, než přišel klient. Nemívám ve zvyku vítat klienty rozespalý a rozcuchaný. Spát ve dvě jsem šel, proto, protože jsem se díval napřed na fotbal, pak na film s Belmondem a Delonem, „Poloviční šance.”a nenáročná podívaná, u které jsem se místy dobře bavil. U fotbalu jsem se také bavil, protože utkání Real Madrid Manchester City bylo skutečně skvostné. Inu, občas se večer vyvede.
Trochu mě napíná očekávaný příchod vnučky na svět, mírně se situace komplikuje. Ale doufám, že se nebude komplikovat jako v případě Dominika, loni. Inu, děti, to je celoživotní starost. Občas i radost. Občas přemýšlím o tom, jak to dělaly, a jak byly psychicky nastavené moje babičky, které měly dohromady devatenáct dětí, ty děti, co porodily bez porodnice, lékařské péče, vychovaly a dožily se devadesáti. Celkem při smyslech a do konce života plné humoru.
Tehdy jsem tuhle skutečnost bral jako samozřejmost, dnes, když se dostávám na práh stáří, si říkám, že jsem se měl zeptat jakým způsobem tohle zvládaly. Navíc měly naprostou autoritu u svých dětí i vnuků. Je fakt, že babička Mandzáková nikdy neváhala, ani u svých vnuků a pro ránu nikdy nešla daleko. Díky celoživotní dřině měla ránu, jako když kopne malý kůň.
Drzý kecy jsem mohl mít k mámě, ale k babičce Mandzákový nikdy. I když mě milovala, razila zásadu, že rána kterou mě netrefí je promarněná rána a že takoví jako jsem já, vlídnému slovu rozumí jen občas. Číst a psát neuměla, to nebývalo na Podkarpatské Rusi v devatenáctém století, kdy se narodila zvykem, ale o výchově věděla víc než celá vědecká pedagogická rada dohromady.
Babička Jílková, ta číst a psát uměla, ovšem ruku měla stejně pádnou. O výchově toho věděla stejně tolik, co babička Zuzana. Ty dvě mi byly celoživotním vzorem jak vychovávat. Držím se podobné zásady, a myslím, že osobnosti nevznikají z dětí tím, že jim všechno dovolím, ale že mají jasná pravidla, vědí kam mohou a kam ne a v případě, že ty pravidla překročí, následuje jasná sankce.
Navíc, ze všech těch dětí mých babiček vyrostli lidé, kteří si byli vědomi toho že nic není zadarmo, nejsou na světě samy a o pozornost rodičů se musí dělit. Úděl jedináčků, smutný úděl se mi chce říci, je v tom, že se o nic nemusí dělit a mají pocit, že pokud se jim někdo nechce dát vše, co oni si myslí, že jim náleží, poškozuje je.
Takže nám roste generace sobců, co mají pocit, že svět jim patří a všechno co nedostanou, je jen proto že ti druzí jsou lakomí a sobečtí. Nebo jdou do druhého extrému, protože se bojí aby neztratily lásku a obdiv, rozdávají i tam kde by měli mít zábranu. Tohle často vidím u závislých na alkoholu, kteří cestují po barech a putykách, platí za všechny, dokud mají, mnozí si nadělají díky tomu obrovské dluhy.
Mnozí rodiče, kteří vyrostli jako jedináčci se chovají podobným způsobem ke svým dětem. Ze strachu aby nepřišli o lásku dětí, chovají se tak, že ty děti přesvědčí, že žádná oběť, není dost velká a všechno co ty děti dostanou, je pro ně samozřejmost. Pak se setkávám s „osobnostmi.” Tedy podle jejich rodičů.
Onehdy jsem diskutoval s jednou takovou osobností, jedináčkem, co byl vychován, podle zásady, v ničem nebránit, nijak neomezovat, ono se to srovná. Maminka si mi stěžovala, že mu bytný, co ho okradla ona osobnost nechce dovolit, aby si při stěhování chlapec vypral a až potom se odstěhoval. Na novém místě není prý pračka k dispozici.
Mamince jsem sdělil, že rozumím její starostlivosti o to aby synáček, co o něm stabilně mluví jako o osobnosti, chodil čistý, upravený.
Upravený a čistý synáček je něco, co maminkám dělá dobře na duši, ale zároveň, že rozumím tomu pánovi, který už nechce poskytovat něco někomu, ke komu necítí žádnou důvěru a jeho jedinou starostí je, aby onen mladý muž byl od něj co nejdál.
Neshodli jsme se s maminkou v pohledu na onoho bytného. Moje babička, kterákoliv, by přišla, dala by vnukovi facku přes celou hubu a řekla by: „Koukej zaplatit, co si dlužný mizero a nekňuč, nebo ti přidám.” A styděla by se za vnuka až do smrti. Ačkoliv ona sama nic neukradla.
Ovšem maminky, co vyrostly v tom, že všichni mají vůči ním povinnosti, všechno co dostaly je samozřejmost se chovají, tak že všichni lidé musí mít stejný přístup k jejich dětem jako ony samy. Bezbřeze odpouštět, a někdy je ono odpuštění jen strach ze ztráty lásky toho dítěte Bohužel, dost dlouho nechápou, některé to nepochopí nikdy, že druzí lidé všechno, co jejich dětem poskytnou, poskytnou nikoliv z povinnosti, ale z laskavosti a laskavost cizích lidí, někdy, stejně jako trpělivost cizím lidem dojde.
Ale abych se vrátil k té samotné diskusi s onou „osobností. Osobnost pravila, že on na nikoho nedá, ani na rodiče, protože on je osobnost. Zamyslel jsem se, udělal dramatickou odmlku a zeptal se, jestli situaci, když ho nesou zblitého, zesraného do sanitky aby ho odvezli za záchytku a pak na detox, považuje za projev osobnosti. Zamyslel se pro změnu on, nad tou otázkou, bylo vidět, že má na mě vztek, ale tím sem si nakonec tolik hlavu nelámal, a připustil, že to nebude ten nejlepší a nejzářnější projev osobnosti.
Takže mám jisté pochybnosti o správnosti onoho přístupu k dětem, který praktikují někteří rodiče, stejně jako k nářkům, že mít víc jak jedno dítě je v dnešní době nemožné. Jsem rád, že alespoň jedna má dcera se mnou sdílí mé postoje a bude mít druhé dítě a k tomu prvnímu se chová sice s láskou, ale na druhou stranu Vojtěchovi zas toho moc neprochází u maminky. Jenže Vojtěch je usměvavý chlap,i když malý, co bere výchovu i maminku s nadhledem.
A tak to má být. Ženy nás muže, permanentně celoživotně vychovávají, věk mužů ženám nebrání nijak v pokusech o výchovu, ale my muži, co si neříkáme osobnosti, víme, že maminka, manželka, milenka, sestra má vždycky pravdu a klidně jim jejich pravdu necháme a žijeme po svém. V rámci pravidel. Pokud ne, přijde babička, i když jen obrazně a propleskne nás. Abychom se probrali. Párkrát jsem takovou situaci v duchu zažil. Uf, to byla rána.