Strávil jsem sobotu a kus sobotní noc sladkým nic neděláním, protože práci s počítačem, různé pokusy s nastavením Solarisu a FreeBSD považuji za flákání a klábosení s kráskami na chatu za příjemné roz
Strávil jsem sobotu a kus sobotní noc sladkým nic neděláním, protože práci s počítačem, různé pokusy s nastavením Solarisu a FreeBSD považuji za flákání a klábosení s kráskami na chatu za příjemné rozptýlení. Dopoledne jsem napsal „filozofický” blog na téma stavu společnosti, co se systematicky propadá do propasti debaklu, ulevil jsme si od nepříjemných stavů údivu a nepochopení, že někdo kvůli penězům dokáže ohrozit libovolnou část obyvatelstva. Pak sem si řekl: „Co se Jeníčku divíš? Dnes metylalkohol, včera heroin, nebo crack, všechno jedno. Jsou mezi námi prostě tací, co je nezajímá osud druhých, jestli je to poškodí, nebo ne. Hlavně když prodají.” Inu, zde je to podobné, hlavně když prodají, že je úmrtnost mnohem vyšší, než při jiných drogách, je nijak nebere.
Mě zase neberou komentáře typu, že se aspoň alkoholici nebudou trápit. Například tenhle:
Nevim jak vysoka je smrtelna davka metanolu. Jedno stamprdle, dve to asi nebudou. Je skoda lidskeho zivota, na druhou stranu systematickym pozivanim alkoholu umiraji alkoholici pomalu, takhle to maji rychle za sebou.
Bohužel, tu kořalku si vůbec nemusí koupit nějak extra opilci. Jednoduše si lidé koupí v krámu nějaký pančovaný likér, kde věří, že kolek jim zajistí ochranu a ono ejhle, napije se, oslepne, pokud rovnou neumře. No, kdo je vinen? Je otázka, ale podle některých komentátorů, chamtivostí a nenasytností lidí, asi zřejmě vláda. Podle mne, jen a jen chamtiví a nenasytní lidé, kteří bez zábran riskují životy kohokoliv.
A tahle společnost je v takovém úpadku, že řekne, vysoká daňová zátěž a druhým dechem, řekne, musí se o nás vláda postarat! Jsou mezi námi lotři, a je jich tolik, že se až tají dech. Za to asi taky zřejmě může vláda, že je někdo lotr a podvodník, který prodává drogy a nebo přímo jed. Za to můžou ti nahoře. Bleju kameny, když tohle čtu.
No nic, budu se věnovat příjemnějším věcem. V pondělí nebo v úterý se má narodit vnučka, prý se bude jmenovat Elen, což je hezké jméno, konečně mi ho dcera prozradila, když jsem ji dával zlaté náušnice, které jsem pro malou koupil. Tak nám přibude do rodiny další ženská. Jinak jsem se sešel s Jakubem, o kterém jsem psal v blogu „Víra hory přenáší…”
Pozval jsem na setkání Ivanu, zdálo se že si padli do oka, tedy bychom mohli vytvořit menší tvůrčí tým. Přeci jen, ty svoje party sitcomu si budu muset vypracovat převážně sám, Ivana napíše přechody, které je dostanou do souvislostí z dějem.
Na chatu byla legrace, napřed jsem dal řeč s jedním účastníkem, který mi kdysi sliboval nekompromisní rozmlácení tlamy, pokud ho správně cituji. Nedalo mi, když mě poměrně vlídně pozdravil a ptal se, jestli ještě žiji? Abych mu také nepoložil otázku. Kdy že se tedy dostaví k tomu úkonu? Protože pokud ne, budu ho považovat za mluvku, co slibuje a nikde nic. Vymlouval se, že už sem starý a že mě tedy nechá žít. Pak odešel a měl jsem opravdu hezký večer s dvěmi velmi příjemně komunikujícími dámami.
Nevím nevím, kam ten svět spěje? Pokud jsem někomu něco slíbil, obzvlášť takhle něco osobního, dal sem si záležet, slovo dodržel, aby ten druhý věděl, že nekecám. Nebo jsem nesliboval a abych za nějaký čas nepřišel náhodou na to, že jsem v očích druhých uslibovaný idiot.
Tedy jsem milého slibovače zařadil do skupiny, těch na jejichž slovo vůbec nemusím dát. Tohle je pro mne na rozdíl od mnohých jiných uklidňující situace, když se přesvědčím, že ten druhý jen slibuje, dostane se na seznam, naprosto nevěrohodných jedinců, co slíbí modré z nebe.
Nijak neřeším, jestli je na vině jejich nesplnění vláda, nebo má bezcharakternost, tohle jsem obzvlášť obdivoval u některých lidí, kteří řeknou. „Vlastně ti nemusím nic splnit, když nejsi tak skvělý, jak jsem si myslel.” V mém na dramatické události bohatém životě, tohle používaly především ženy.
S několika jsme se domluvili, že třeba spolu budeme, abych časem zjistil, že ony by sice svůj slib rády splnily, ale protože zjistily, že nejsem tak perspektivní, jak jsem se jevil, tedy jsem je vlastně oklamal, ačkoliv třeba znaly i moje majetkové a věkové poměry hned zpočátku. Pak potkaly někoho, kdo byl perspektivnější a ony odešly s tím, že vlastně si za to můžu sám. Měl jsem být lepší, mladší, vstřícnější.
Docela se usmívám, protože nakonec mi poskytly informaci o svém duševním stavu. Okamžitě po tom, když jsem si odtrpěl tu ztrátu, neb jsem měl pocit, že ztrácím, abych nakonec zjistil, že ony nevydělaly, protože nezralá žena, si zákonitě najde nezralého muže, neukáže se tohle hned, až časem a zjistí, že prodělala.
Tohle si troufnu tvrdit jako terapeut, že většina žen, které se rozvedou, časem zjistí, že si nepolepšily. Ani finančně, ani vztahově. Pochopitelně pokud odejde od akutního alkoholika, hráče, nebo feťáka, to je věc jiná, v ostatních případech je rozvod, rozchod, opuštění dlouhotrvajícího vztahu, kde jsou děti, velmi nejistá záležitost pro všechny zúčastněné.
Tohle samé platí pro muže, co opouštějí partnerství. Pořád mám ale pocit, že těch mužů, co opravdu chtějí skončit je méně, než těch co chtějí zůstat. Mnozí lidé, nakonec udělají vše aby nahnali toho druhého do náruče někoho jiného, a když se jim dílo podaří, hořce zapláčí a ten pláč jim dost dlouho vydrží.
Jo, kam jsem se od kořalky zase dostal? Jenže ono je jedno s druhým spojené. Jsi-li slibotechna, nedá-li se na tvé slovo spolehnout, nemáš-li alespoň nějakou brzdu v sobě, sice díky své inteligenci dokážeš sám sebe přesvědčit, že vlastně za tvé lumpárny může někdo jiný. Doba, vláda, nedostatek toho, co považuješ za standard a už to jede. Všichni se dožadují, poctivosti, spravedlnosti, dokonalosti, ač jim samým, do plné míry těch vlastností sem tam nějaké to procento chybí.
Pak se najednou ti lidé dokáží přesvědčit, že vlastně dělají jen to co od nich ti druzí chtějí. Dělají to pro jejich dobro, jak rádi říkají. Nechají je prohrávat ve svých hernách, pít pančovaný alkohol, kupovat drogy, které je dostanou do maléru. Na korupci musí být vždy dva, na zlodějnu také, zloděj a okradený, z hladu nikdo nekrade, jen z chamtivosti. Stejně tak se lidé nerozcházejí, tedy většinou, že je ten druhý zcela nesnesitelný, ale proto, že jim najednou začalo chybět, co sice nikdy neměli, ale doufají, že to najdou jinde.
Jo, občas bývá „legrace” sledovat všechny ty racionalizace. Akorát by to nemuselo mít všechny ty dramatické doprovodné znaky, jako je slepota, zničená játra, osamělost, matky samo živitelky, otce neplatiče a další a další. Jo jo, nebývá to film a nekončí to nejen happyendem, ale ono to dost často končí až smrtí. Celoživotní hledači štěstí. Pořád je co dělat.