Náprava kolen a kámoši z abíčka

Tak si tak říkám, že bych měl něco udělat se svými koleny. Našel jsem si pár odkazů na cvičení, která pomáhají rehabilitaci kolen. Kupodivu byl mezi nimi i dřep.

Tak si tak říkám, že bych měl něco udělat se svými koleny. Našel jsem si pár odkazů na cvičení, která pomáhají rehabilitaci kolen. Kupodivu byl mezi nimi i dřep. Sezení v dřepu, co je asi zřejmě nejpřirozenější lidský posez. Konečně. Dávní lidé a dnešní lidé v Asii, Africe, tak sedí dodnes. Židle moc nemají. Pokud ano, tak jen spíše nízké stoličky. Jo, není ten internet k zahození. Když člověk hledá, najde spoustu užitečných věcí. Jen hledat.

Zkouším sedět v dřepu, ne nijak dlouho, protože moje tělo není zvyklé. Jsem sice dost uvolněný, ale zas ne tolik. Příliš jsem se podvolil v posledních letech těm bolestem v kolenou. Zdá se, že bosá chůze a dřep, mnohé upraví. Když už přímo neodstraní všechno, tak zlepší. Malé zlepšení je pořád lepší, než žádné zlepšení.

Jo, stárnu a snažím se si zlepšit si trochu život, být co nejdéle nezávislý na druhých lidech. Často v blozích vzpomínám na svoje babičky. Je tomu tak z toho důvodu, že ony do vysokého věku devadesáti let si obě udržely soběstačnost, samostatnost a rozum. Včetně smyslu pro humor. Pracovaly dokud mohly, nechodily po doktorech. Občas si myslím, že chodit po doktorech znamená si koledovat o objevení nějaké zcela „vážné choroby.”

Jo psychika má svoje zákruty, které v takovém případě, kdy se pan doktor začne tvářit vážně se ukáže, že jsme skutečně nemocní. Doktorův výraz je mocná síla. Na tohle nás docela často upozorňovali na Psychoterapeutické fakultě, kde se o hodně mluvilo o terapeutické moci, co udělá s člověkem, když nerozumí lékaři, jaké potíže mohou nastat z postoje lékaře, který není zcela věrohodný a srozumitelný.

Nechci a ani nemohu bojovat se stářím, protože se stářím, stejně jako se životem se bojovat nedá. Jen se dá žít a usilovat, (což není stejné slovo rovnající se boji,) o to, aby člověk žil podle svých možností, které vek poskytuje. A když usiluje a hledá, tak nachází.

Mnohé se dá upravit stravou, přiměřeným pohybem, přiměřenou zátěží, nejí nikdy na doraz, neničit se cvičením, ale posilovat, trénovat, uvolňovat. Vím, že tenhle blog čtou většinou lidé, kteří jsou nějakým způsobem zasaženi závislostí, či spoluzávislostí a myslím, že o čem mluvím, se hodně týká právě závislých.

Ti mají většinou představu boje se závislostí, alkoholem, drogami, či hazardní hrou. Co nejrychleji, což v jejich představě znamená „co nejefektivněji.”Jenže stejně jako v celém dalším životě není nic hned,Co nejrychleji, což v jejich představě znamená „co nejefektivněji.” Bohužel, nejrychleji, vůbec neznamená co nejefektivněji. Proto v tom životě v abstinenci si zkoušíme mnohé důležité věci pomalu, po kouskách, nechvátáme.

Jsem rád, že herci souhlasili s rozpisem zkoušek, jak jsem jim navrhl, byla dnes zkouška, už jsem malinko klidnější po tom, co jsem shlédl. Bylo znát, že se lidé připravují, už si začneme hrát s detaily, neb detaily dělají divy. Samozřejmě pokud je základ solidní. ten se mi zdál už mnohem solidnější, než minule.

Vyhrožuje mi nějaký můj „příznivec” z ábíčka shnilými vejci. Jasně to je asi ten samý, co mi ze samého mindráku kopíruje odkazy a různé nesmysly. Snad doufá, že mě vytočí. No, už jsem se během posledních pěti let vytočil, takže bude muset zase čekat. Aby se vůbec dočkal. Ale třeba se seznámíme na představení. Přijde, začne házet ty slibovaná vejce, pak ho vyvedou a domluví mu venku. Třeba pochopí, že se něco nedělá. 🙂 Třeba mu domluví vlídně.

Jo, ábíčko, jde to tam z kopce. Kloudného se tam nic před půl rokem, či jak jsem tam dlouho nebyl, číst nedalo, zřejmě jim tam chybím, nemají se od koho učit psát poutavé věci. Slinta tam slintá a fantom fandí Rusku. Toť asi vše.

Tím se skutečně nemusím zas až tolik zabývat. Vím o zajímavějších portálech i lidech, co na ně přispívají. Jen ten mindrák v mnohých nevyprchal. Tak už to chodí. Tady je mažu, nebo blokuji diskuse, tedy sem tam občas zkouší něco vyvolat, jenže zřejmě jim došla invence, už ani ty invektivy jim nejdou. Tak jim zbyly jen ty spamy. Jo, úpadek.

Za ty roky, co provozuji tenhle web, se tu těch zamindrákovaných, vystřídalo víc než dost. Líbí se mi, jak se dovolávají slušnosti, ti, co jim chybí základní slušnost, dovolávají se demokracie a chybí jim zcela znalost základních pojmů, chování, které demokratická diskuse vyžaduje. Naštěstí, zde mám poslední slovo já a oni mají tu smůlu, že si mohou stěžovat kde chtějí, když se jim nelíbí, že některé jejich rádoby vtipné a chytré příspěvky smažu.

Byla doby, kdy jsem na abíčku docela s chutí provokoval, protože tam byli chytří lidé. Teď tam zbyli zamindrákovaní jedinci, co mají potíž vyplodit tři souvislé věty, které dávají smysl. Ty provokovat a očekávat nějakou smysluplnou debatu skutečně nemusím. Nudil bych se tou činností. Odešel jsem, nechodím tam, protože vždy, když tam přijdu, najdu jen pusto a zmar. Nic zajímavého.

Psát hry, diskutovat na téma bosých nohou, nebo učit se psát skripty v shellu, považuji za daleko zajímavější činnost, než přesvědčovat hlupáky o tom, že černé je černé a bílé je bíle. Tolik času nemám. V tom spočívá, mimo jiné, to umění nehledat pravdu. Nehledat pravdu a sledovat svět, jak se jeví, co je v něm zajímavého.

Pravda je pro většinu lidí relativní, většina lidí dokáže ke své škodě přesvědčit sama sebe, že nic neplatí, nic není svaté a o všem je dobré pochybovat. Dostanou se do toho bodu, aby zjistili, že nemají o co by se opřeli, nemají žádný smysl, jen pochybují a pochybují a jinak nic. Jo jo.