Kdybych si měl dnes zazpívat písničku, tak snad jedině „A Hard
Day’s Night” A z plných plic. Vyrazil jsem časně zrána, vrátil se
Kdybych si měl dnes zazpívat písničku, tak snad jedině „A Hard
Day’s Night” A z plných plic. Vyrazil jsem časně zrána, vrátil se
pozdě večer. Celý den v blázinci, večer skupina, po skupině divadelní
zkouška. Ještě že jsem nemusel domu MHD. Ale na druhou stranu, dá se
říci, že si žiji životem, kdy si mohu dovolit se zabývat věcmi, které
baví a nemusím přemýšlet, co budu dělat večer, jestli snad náhodou
nebudu sedět někde doma v koutku a přemýšlet, jak dál?
Tohle na svobodě to krásné, rozhodnu se dělat divadlo, oslovím lidi,
kteří o divadle věděli jen do té doby, že se hraje, že se rozděluje na
jeviště a hlediště, udělám z nich herce a oni postupným nácvikem, bez
jakýchkoliv talentových zkoušek se prostě těmi herci stanou. Rozhodnu se
napsat si hru, napíši si ji, nic k tomu mimo starého počítače, na kterém
nejraději píši, napíši hru, nikomu ji nemusím předkládat k posouzení,
jestli je ideově dobrá, či nikoliv, svolám ochotné lidí ke hraní a
zkoušíme.
Musím říci, že mě skutečně udivuje ten zázrak, kdy se z deklamujících
jedinců, stávají postavy hry, kterou jsem napsal, dávají ji život a ač
jsem ji v tom nácviku viděl nesčíslněkrát, tak pokaždé jsem okouzlen tou
postupnou proměnou, která nastává. Údiv je ten správný výraz. Dokud se
člověk diví, tak žije. Sokrates se divil a uviděl také, co měl vidět,
stejně tak božský Leonardo, nebo Seifert. A mnozí jiní. Když se člověk
diví, objevuje, když objevuje, je bohatší tím, co si nikde za žádný
prachy nekoupí.
Sice tvrdý den, ale na druhou stranu dá se říci, hezký den. Už je
večer, myslím, že už lze pochválit den. Netvrdím, že ač svobodný,
permanentně šťastný, ale dokáži si uvědomit, že na světě nejsou jen
špatné věci, ale i dobré, že jich není málo. Bavil jsem se i dnes na
asertivitě, kdy jsme si tak zkoušeli, tak trochu zcela běžný rozhovor,
kde se snažili pacienti pochopit, že pokud se nenechají zatlačit do
pozice systematicky provinilých, pak se mohou bavit s kýmkoliv, protože
to, o čem se budou, nebo nebudou bavit, je čistě na nich.
Navíc, když jsem dorazil domu, tak jsem si nastavil FreeBSD 10.1,
musím říci, že se mi povedly věci, které jsem vlastně dlouho přehlížel,
pak jsem si přečetl manuál, nastavil jsem věci, o kterých jsem si
myslel, že na FreeBSD ve VirtualBoxu snad ani nastavit nejdou. A ejhle,
stačí se jen pořádně podívat. Jo tak už to bývá. Člověk kole něčeho
chodí, vidí, ale vlastně nevidí. Až najednou prozře, protože je
připraven prozřít.
Tím se vlastně vracím k divadlu a ke hře Fagot a Yesterday. Ani se mi
moc do toho zkoušení nechtělo. Měl jsem pocit, že už jsem objevil skoro
všechno a najednou se ukázalo, že je to všechno jinak. Jen se stačí
dívat a už mne napadají nové věci, vidím, co jsem předtím neviděl,
vynořují se souvislosti, co jsem předtím nepochopil. Zase jsme u onoho
dívání a poslouchání. V posledním půl roku si čtu o ješivě, což je
vlastně židovská škola, kde se žáci učí rozebírat Tóru, hledat perly a
nenapadne mě, že u mého vlastního textu je to samé.
Nic, zalehnu, namazal jsem si nohy měsíčkovou mastí, ráno byla docela
zima, ale zjistil jsem, že stále mě nohy nezebou, lidé se sice už jen
dnes podezřívavě dívali, dámy se choulili do teplého oblečení, já bos.
Kontrolovaly mi sestry v blázinci nohy, jestli je mám dostatečně
špinavé. Nezdály se jim mé nohy dost špinavé.
Ptaly se jestli mám boty někde schované. Pochopitelně žertem, Zdá se
že už si zvykly. Ale i mne samotného udivilo, že ty hnáty nemám
zaprasené víc. Zřejmě asi je chodník nějak před volbami čistší. Ale čím
to, skutečně nevím. Možná se zítra zlepším, až půjdu do Řeporyjí.
Uvažuji, že bych dal bosou procházku. Vezmu svůj plášť do zimy a deště,
je až na paty a budu zkoumat, jak moji spoluobčané snášejí kabát až na
paty a bosé nohy k němu.
Už to vidím, klobouk na hlavě, kabát na paty, vlasy vlající za mnou.
Škoda, že nemám koně. Byl by stylový. Ale když Pán Bůh dá, třeba se na
hajtru vzmohu. Budu sedět vzpřímeně, pyšně se rozhlížet kolem, jsem
přeci na koni a sledovat slečny. Jo jo, to mě zas napadají hovadiny.