První lásky proud, cítíš mocně dout.
Druhé lásky proud, nutí k první plout.
A třetí lásky pout, tíži necítíš, vůbec necítíš,
když ji opouštíš…
Pavel Hochman.
První lásky proud, cítíš mocně dout.
Druhé lásky proud, nutí k první plout.
A třetí lásky pout, tíži necítíš, vůbec necítíš,
když ji opouštíš…
Pavel Hochman.
Včera, když jsem psal blog o tom, že hodlám uspořádat kurs, předpokládal jsem reakci některých lidí, podobnou té Miladině. Nebo Pavla. Mnozí ti více úspěšní ve vztazích mají pocit, že stačí poradit, stejně jako v ostatních oblastech, ale rada většinou sama o sobě nefunguje. Takže pro zájemce něco víc.
Půjde především o to, naučit se pracovat se svými emocemi a rozumět motivům a chování toho druhého. Ať toho, koho chceme odmítnout a nebo získat. Budou se lidé učit pochopit, že odmítnutím toho druhého nepácháme žádný zločin, že je zcela normální nevyhovět každému, stejně jako, že se nedopouštíme ničeho nemravného nebo nezákonného, když dáme najevo zájem o druhého člověka.
Vzpomínám si jak jsem kdysi na jedné venkovské tancovačce, tancoval s okatou brunetou, která se mi líbila a pozval jsem ji na rande. Udiveně se na mě podívala a řekla něco v tom smyslu. „Sotva jednou jste se mnou tancoval, už mě zvete na rande a domníváte se, že hned na poprvé kývnu.” Odpověděl jsem ji něco ve smyslu, že se mi líbí a proto ji na to rande zvu. Na rande nezvu každou. Jen tu, co se mi líbí.
Tohle moje prohlášení ji docela pobouřilo a oponovala, že zřejmě zvu každou, která se mi líbí. A když nějaká hned nekývne, potom to zkouším jinde. Potvrdil jsem ji její domněnku, protože mě nikdy nenapadlo, že je v tom nějaký problém. Zeptal jsem se z jakého důvodu ji uráží, že pokud o mne nestojí, nemá zájem o rande ji rozčiluje, že svou nabídku zopakuji jinde? Neodpověděla.
Zřejmě mou schopnost se nezdržovat déle, než považuji za nutné, považovala za jistý druh nemravnosti. Já ovšem jsem s ní její názor nesdílel a nesdílím.
Já jsem si ovšem odpověděl i za ni. Pobouřilo ji to z toho důvodu, že ji došlo, že je nahraditelná. Za jinou. za tu, která mi bude stejně vyhovovat. Ukázal jsem ji na několik stolů, kde seděly sama děvčata a řekl.
Sedí, čekají a když se někdo objeví, hrají hru na nedostupnost. Docela chápu, že tím zvyšují svojí cenu. Stejně jako vy. Vy čekáte, ony čekají. Na toho pravého. A jak jinak poznáte, že je to on, než když si s ním dáte jednu nebo dvě schůzky a ověříte si, že ten pocit vás neoklamal a zdá se to být ten na kterého jste večer čekaly a on přišel.
Nějak mě neslyšela, dotancovali jsme a pak už jsem si myslím našel jinou. Vstřícnější. Tá dívka brala hru na seznámení příliš vážně. Očekávala dvoření, což je jistě hezké zažít, očekávala dobývání. Dobývání, které ji umožní stanovit co nejvyšší cenu a dosažení co nejlepších podmínek. Takové chování je přirozené. Jenže v monetě kdy někdo začne stanovovat podmínky pro dosažení co nejvyšší ceny, musí mít k tomu partnera, ochotného tu nejvyšší cenu zaplatit.
Jako lidé máme rádi slevy. Slevy, které jsou znakem vstřícnosti. Ve vztahu se onou vstřícností většinou míní, vykročení smerem k tomu druhému, pokud on udělá krok k nám. Slevíme ze svých požadavků a postojů. Pro mnohé lidi slevit, znamená selhat ve svých nárocích. A ztratit cenu v očích druhých. Mnozí lidé, kteří by neměli být sami, jen z tohoto důvodu jsou sami. A mnozí zase z opačného. Neumějí stanovit vůbec svoji cenu vzhůru. Nikdy je nenapadne, že tu cenu mají. A netroufnou si říct, to co žádají.
Takže v tom kursu se budou lidé učit stanovovat svoji cenu. Stanovovat způsobem, který nebude urážet ty druhé a nebude je samé ponižovat ve svých vlastních očích. Umět říci druhému člověku „NE!” Umět říci „NE!” Tak abych neponížil toho druhého člověka je někdy poměrně složitá záležitost. Kdysi dávno jsem měl rande s jednou dívkou, terá s e mi napřed jevila jako zajímavá, ale jak rande pokračovalo, zjistil jsem že mi nějak nevyhovuje. Asi po hodině její nepřetržité mluvy jsem věděl, že rozhodně nechci mít poměr s dámou, která mě nenechá dokončit větu. Ani jednu větu. Kdyby jen občas, což i já sám někdy dělám, ale pořád. Přemýšlel jsem co ji říct?
Vůbec se mi nechtělo ji vysvětlovat, že je tak ukecaná, že už mě z ní brní hlava. Nakonec jsem do toho kyselého jablíčka kousnul a řekl: „Víš, ty jsi hezká holka. Asi i hodná a čistotná, ale zřejmě bych na tebe časem byl moc zlý, kdybych měl jen poslouchat jak pořád mluvíš. Bude lepší, když si najdeš někoho trpělivějšího než jsem já. Já moc trpělivosti nepobral.” Zaplatil jsem a rozešli jsme se. Zřejmě jí nebylo moje odmítnutí příjemné, ale stále mám pocit, že bylo relativně snesitelné. Pro ni.
Tohle a ještě mnohé další musí člověk natrénovat. Natrenovat a naučit se překonat strach a obavy z toho co se stane, když požádá o laskavost, o telefon, o schůzku a nebo má říci: „Vaše nabídka je příjemná, ale na mě čeká někdo, koho mám rád/a a nechci ho/ji měnit.”
Uvědomit si, že nemůžeme být se všemi lidmi na světě na stejné lodi, stejně jako, že oni se po našem odmítnutí nezhroutí, jako se nehroutíme my.
Proto to nebude seznamka. Pokud by byla, pak by si ti lidé v tom kursu zavřeli cestu k sebepoznání a poznání těch druhých. Vznikalo by mezi nimi pouto. Pouto, které by jim bránilo být otevření k dalším členům kursu. Po ukončení docházky do kursu, ať si dělají co chtějí. Ale jsem přesvědčen, že po určitém čase se vymaní z některých potíží, které jim komplikují život dnes. Vymaní a najdou si co potřebují a odmítnou co opravdu nechtějí.
Pochopitelně, budeme se zabývat i rozpadlými vztahy, Vztahy, které nás bolí. Jak v nich setrvat a jak je třeba ukončit a přežít. Což je také důležitá oblast. Jak se vyrovnat s tím, že mě někdo opustil? Jak se vyrovnat s tím, že jsem byl odmítnut. Jak najít smysl situace a smysl událostí, které mě zdánlivě pořád pronásledují v životě. Kurs bude otevřený, průběžný. Lidé do ně mohou vstupovat a z něj odcházet. Samozřejmě doporučuji si stanovit určitý čas, a zformulovat jistý kontrakt, který hodlají účastníci kursu uzavřít se mnou jako s lektorem. Zkusit zvážit, kolik času a i peněz do celého svého konání v tomto směru hodlají vložit.