Sedím v mazané, tedy čisté autobusové čekárně za Chválenicemi, mířim Škrobočov, kde žije Kryštof, jeden z mých do světa rozběhlých kamarádů. Sem
Sedím v mazané, tedy čisté autobusové čekárně za Chválenicemi, mířim Škrobočov, kde žije Kryštof, jeden z mých do světa rozběhlých kamarádů. Sem
Jsem dopsal než přišla svinská bouřka, která prověřila čekárnu a ta v prověrce neobstála. Taková ta socialistická, nedomyšlená pod úrovní terenu, takže do ni nejen pršelo, ale i teklo. Inu ani od čekárny človek nemůže očekávat všechno. Za Kryštofem pochopitelně mířim i nadále. Jen malinko změnim směr. Půjdu na Strakonice a potom Protivín a Vodňany. Všechny cesty někam vedou a nemám žádnou úředně stanovenou trasu kudy do Jindřichova Hradce.
Jsem spal na krásném míste. Takovém, co si ho lidi malujou, že je každodenní samozřejmostí. Měsíc svítil, bory šuměly a prasata se pásla. Díval sem se na ně zdálky. Mám rád středoevropské léto. Tedy když nejsou přívalové bouřky. Teď sedím v jedné venkovské hospodě, řve tu televize a jeden opilec. Ten tu televizi přeřve. Měli tu bohatý vyběr jídel. Utopence, hermelín a syrečky. Mám hlad, tak sem zvolil hermelín. S chlebem. No bylo v životě už hůř. Taky nemuseli mít nic.
Tak dopiju kofolu, zaplatím a blog dopíši na přiští zastávce. Třeba potkám nějaké pohostinnější misto než je hospoda ve Zdemyslicích.
Dorazil sem do Blovic. Zaskočil v pizzerii místního pingla požadavkem večeře a pitné vody z vodovodu. Je rychlý jako blesk, ovšem ten malý, český zpomaleny. Asi je zmatený tím, že jsem si sedl o dva metry dál, než je zvyklý u hostů, aby to knim neměl daleko.
Vůbec mám štěstí dnes na pingly. Ten v předchozí venkovské putyce se mě ptal zda mi chutnal hermelín, který prý dělala jeho žena. No a pak mě laškovně pohladil po ruce. Zřejmě jeho žena byl ten dvoumetrový tlusťoch u pípy. Holt a on zrovna ve mě viděl charismatického jinocha, co kdyby se umyl a učesal mohl by stát za hřích. Třeba užho současná máma neuspokojuje.
„Ach jo, proč zrovna já a proč tady?“ Sme říkávali u plavby, když se na nás vyhrnul po proudu z oblouku nenadále vlek. Tenhle, když mě pohladil po té ruce, tak ve mě vyvolal podobné zděšení jako ten vlek. Měl kliku, že už jsem vychladl, za starých časů bych mu z leknuti tu ruku přerazil. Už jsem přeci jen tolerantnějši.
No nic, oddám se čekání na pizzu, naproti přes ulici vidím vietnamskou večerku, tak se tam pak stavím, koupím si snídani. Snad budou mit rozinky a sušenky a budu pokraovat za město, kde se hodlám utábořit. Jo jo.