Déšt´ tiše šuměl a. Klepal na stanové plátno. Bylo 7:37 vystrcil sem hlavu ze stanu a usoudil, že devátá to rozhodne. Probudil jsem se v 9:32 a nepršelo. Stan byl mokrý tedy musel uschnout.
Déšt´ tiše šuměl a. Klepal na stanové plátno. Bylo 7:37 vystrcil sem hlavu ze stanu a usoudil, že devátá to rozhodne. Probudil jsem se v 9:32 a nepršelo. Stan byl mokrý tedy musel uschnout. V 10:20 jsem seděl před stanem, tábořil jsem za kravínem na mezi, která byla posekaná a přišlo napřed blonďaté děvčáko a za ním maminka brunetka s modrýma oćima. Hned časně z rana takový biologický útok. Nejen, že měla modrý oči, ale i pěkný tričko. Tričko co víc zdůrazní, než zakryje. Jak ríkám, modrý oči a moc pěkný tričko.
Dali jsme řeč, pravila, že se přišla podívat, co to visí na plotě. Sušil jsem tam totiž své tričko a spacák. Pochválil jsem ji za obezřetnost a sdělil ji, že jí to moc sluší. Zapýřila se a poděkovala.
Ta mez mi připomněla mé vzdálené mladí, kdy jsem občas strávil na takové mezi zajímavé chvíle, protože jsem obcházel venkovské tancovačky, ať kolem Děčína, tak později kolem Moravských Budějovic a doprovázel jsem bázlivé mladé dámy domu. Aut mnoho tehdy nebylo, tak hezky pěšky. Slečny se cestoi přestaly bát a protože znaly okolí, věděly, kam by to šlo, aby to bylo v klidu. Jo jo, je zvláštní, že většinou měly ty správné nápady ony a většinou měly známost. Byl jsem takový zástupce v časech nouze a potřeby.
Jo byla to doba předaidsová a jen málo jsme si lámali hlavu s tím, co bude zítra. Doprovodil každou na kraj vsi, tam mi každá řekla. „Byl si milej a někdy se zas uvidíme.“ a tím to skončilo. Většinou. Ony to doma nepovidaly a já si to také nechal pro sebe. I když drbny v okoli ledacos tušili. Takže, když jsem se seznámil se svou první ženou, místní stihačky na mne nenechaly nitku suchou. A vlastně neprávem, já jen doprovodil několik krásek domu, které cestou přepadla touha. No a ať zkusí někdo říci takové holce kolem dvaceti: “ Ne zlato, říkala si jen doprovodit.“ tak asertvní jsem prostě nebyl a neuměl sem říci ne.
Aby to povídání nebylo jen o světských věcech, tak jsem pojal nápad, tedy po přečteni infa u kostela sv. Jakuba v Nepomuku, kde byla mapka svatojakubské cesty v v Čechách, co vede přes celou Evropu až do Compostelly, že su udělám takovou úplně miniaturní pouť přes Plánici, Klatovy, Kdyni. A potom na Jindřichuv Hradec a odtamtud asi už domu, ale vezmu to přes Příbram na Svatou Horu a ukončim u kostela sv. Jakuba Staršího v Praze. Jo jo, dneska mám dobrý nápady. Ono je vlastně dobře, že Kryštof rano volal, že nejsou doma.
Jak jsem o tom přemýšlel u arciděkanstvi v Nepomuku, kde jsem si vařil kafe, protože už jsem dnes v jedný hospod kafe měl a nechutnalo mi. Moje je tedy rozhodně lepši. Vyšel pan arciděkan, je ho tedy kus, ptal se po mém uctivém pozdravení jestli jdu do Comppstelly. Zklǎal jsem ho. Ale popovídali jsme, řekl jsem mu kde jsem všude už byl a že si udělám tu minipouť. Takže jsem dostal požehnání a nejen požehnánim živ je člověk, tak i poutní koláče. Jo stačí křesťansky pozdravit a čeho všeho se jednomu nedostane. Být někde u moře v Turecku, tak nic z toho člověk, co já dnes nezažije. Pak prý, sedávej chlapečku v koutě, budeš-li hodný, panenky najdou tě. Bych ty panny chtěl vidět.