Byla to velmi příjemná atmosféra před skupinou, když Honza vyndal medovník, uzený, kafe, protože se mu narodil syn. Na tom narození jsem měl trochu zásluhu.
Byla to velmi příjemná atmosféra před skupinou, když Honza vyndal medovník, uzený, kafe, protože se mu narodil syn. Na tom narození jsem měl trochu zásluhu. Nikoliv že bych byl u toho početí, ale přesvědčil jsem, nebo spíš dal jeho ženě informaci o tom, že pokud se s ním rozejde, pak dobře neudělá. Pro sebe. Sice způsob jakým jsem ji tuhle informaci sděloval, se jí příliš nelíbil, ale nakonec si ho vzala a myslím, že dobře udělala.
Skupina probíhala jako vždy tradičně, už se tak moc o problémech závislosti nemluví, ale spíše se mluví potížích života v abstinenci. Ti lidé žijí zcela běžným životem, rozdíl je v tom, že se zdržují alkoholu drog a hazardních her a jinak mají stejné starosti, potíže a problémy jako jiní lidé. Žení se, rodí se jim děti, umírají, jsou nemocní, opuštějí je slečny, jako opustila v pondělí jednoho mládence, který kvůli tomu ani nechtěl na skupinu přijít a hodlal se trápit doma, což jsem mu svým „vlídným způsobem” zcela rozmluvil. Pak přišel jeden z nejzajímavějších okamžiků, kdy jeden člen skupiny začal hovořit o svém vztahu k ženě, která ho krátce po léčbě opustila.
Už je to nějaký čas, mezitím se oženil, má dítě, krásnou ženu a přesto jsem slyšel v jeho hlase něco jako stesk. Takže jsem trošku po onom pocitu šel, udělal jsem s ním takovou fantazijní techniku, které dělám docela rád, protože si ji mohu na místě vymyslet a aplikovat. Pokud vyjde má pověst „mága” vzroste. Většinou se kouzlo povede. Jenže nejde ani o pověst a kouzlo, ale o to být v situaci a navlíknout techniku na klienta a ne nacpat klienta do techniky.
Stejný postup jako u šatů. Nakonec to vybalil. Svojí současnou ženu, má rád, je s ní rád, ale přeci jen ta přední která ho opustila, nedala na mě, že si myslím, že má velikou šanci jí být dobrým chlapem pro život, je ta jedna jediná, jakou potkáváme za život. Rozuměl jsem mu.
Rozuměl a doporučil aby si tohle tajemství nechal pro sebe. Ta jeho současná žena, která se v něm vidí, nemusí vědět, že není úplně první v jeho srdci. Stává se. Z jednou žijeme a po nocích o samotě myslíme na jinou. Zřejmě se s tím nic nedá dělat a terapeutické techniky a psychologické poučky jsou na tuhle skutečnost krátké. Samozřejmě jsem předpokládal, že tak činí, ale doporučil jen tak pro jistotu.
Takovýhle stav nepovažuji za nijak nemorální, stejně jako nepovažuji za nemorální chuť na chlast u abstinujícího alkoholika. Dlouho jsem miloval svoji ženu Petru a trvalo mi, než přišla další, která ji zcela vymazala. Poznámka, že ho bývala láska zvala se ženou na návštěvu, mě zaujala. Kvitoval jsem s uznáním, že odmítl. Konečně také nevidím důvod, proč bych třeba měl navštěvovat s manželkou bývalé milenky. Napadá mě jediný důvod. Namíchnout ji. Jenže tuhle potřebu mají pouze osoby s hysterickými rysy. Tohle se o mém klientovi říci skutečně nedá.
Jo osudové lásky. Taková mírná bolest je provází. Někteří lidé se natolik obětují, že už si jinou nenajdou. Takový masochista zas nejsem. Vlastně všechny ty „osudové” lásky vyprchaly. Buď nebyly osudové a nebo jsem relativně zdravý a po čase mě opustí stesk a trápení a uvidím jinou, krásnou, voňavou kouknu jí do očí a skrz ty oči zapomenu na tu předchozí. A potom tu osudovou potkám, minu, většinou si všimnu, že není zas až tak úžasná jak se mi kdysi zdála a pokračuji v cestě. Taková ta trápící láska byla jen jedna, ten zbytek to byly běžné potíže. Nic výjimečného.
Sice mi každá z nich se pokusila namluvit, že ona je ta jediná, neopakovatelná a nakonec se ukázalo, že je stejně obyčejná jako ty, co denně potkávám v tramvaji. Jsem přesvědčený, že u osobnostně srovnaného člověka se jednoduše tyhle věci dějou. Opustí ho partner, partnerka, chvíli truchlí, odtruchlí a zapomene. Je schopen docela dobře bez toho druhého žít, nevyhledává ho, nijak se zvlášť o něj nezajímá, protože nemá důvod. Ti co potkali tu osudovou lásku, to mají trošku těžší, ale jak už jsem řekl. Najdou jiného, jinou a žijí celkem s klidným spaním. Občas si vzpomenou, zlehka zachvějou, ale většinou jen velmi zlehka a podívají se na toho, tu vedle sebe, a řeknou si. „Mohlo to být mnohem horší.” Aspoň mě se tak celý život děje. U mě ty „osudové” byly většinou hysterky. Hysterky, které nevěděly, co chtějí, nedaly pokoj dokud ten vztah tím nevěděním nerozbily na padrť. Rozbily a nakonec, když už ho konečně rozbily, čekaly že tu drť budu slepovat do tvaru.
Chudinky čekanky. Čekaly, čekaly a zatím na jejich místě byla jiná, neokoukaná. Pak mi kázaly něco o mravnosti a lásce a věrnosti. Jo to by se jim hodilo, jezinkám. Ony budou užívat života plnými doušky a já se budu skromně krčit doma v koutečku abych vypadal mravně a hezky v jejích očích. Ani náhodou. Jednou mě takhle „na věky jedna opustila.”
Odkráčela středem za zvuku polnic, aby už se nemusela na mě dívat. V Kavárně Grand v Děčíně. Tedy aby nemusela se dívat na to jak se mnou u stolu jedna flirtuje. Bezostyšně. Facce jsem stačil uhnout. Měl jsem rychlé reflexy. Divil jsem se proč nedala facku té co se mnou flirtovala. Já v tom byl zcela nevinně.
Truchlil jsem povinných deset vteřin. To jest v pauze mezi dvěma hlubokými nádechy a výdechy, abych se z té nenahraditelné ztráty vzpamatoval. Napil jsem se džusu míchaného ze sodovkou, rozhlédl se kolem. Děvčata si mě zvědavě prohlížela, protože ta co odešla byla skutečně hezká, takže jak už to bývá, krásná žena v očích jiných žen muže ozvláštňuje, dává mu velkou hodnotu. Platí pravidlo, když ho chce tahle, tak na něm něco musí být.
Rozhlížel a uviděl. Došel k ní, vyšlehl poklonu až k zemi, požádal o tanec. Zvedla se a šla se mnou na parket. Cestou měla dotaz, jestli ji ta co odešla nepřijde vyškrábat oči. Nebyl jsem si jistý natolik abych mohl zodpovědně říci, že ne, ale ujistil jsem ji, že udělám vše pro to aby k tomu nedošlo.
Přes mé ujištění se držela zpět a objetí bylo decentní a společensky přijatelné. Hudba dohrála, ta co se mnou flirtovala se na mě škaredila, tak jsem se přesunul ke krásce, se kterou jsem tancoval. Byla sice odtažitá, nedivil jsem se ji, konečně jaké mohla mít mínění o chlapovi, co ho ženská opustí a on si klidně zůstane, neběží za tou odchozí. Dokonce mě k tomu nabádala. Jenže já za láskami, jež odcházejí středem neběhám. Věřím jim, že vědí co dělají a rozhodují se po zralé úvaze. i když to vypadá, že se jedná o nefalšovaný hysterický záchvat.
Ale nakonec jsme odcházeli spolu. Kavárna Grand byla v prvním patře a dolu se šlo po schodech, kde se u stolku musela odevzdat konzumačka. Zároveň tam byla i šatna ve vestibulu, který se občas změnil v bojiště, bud mezi zhrzenými milenci a novým idolem, nebo také i žárlivou manželkou plavce a jeho novou věčnou láskou. Málokdy se tyhle výjevy odehrávali nahoře v kavárně. pan Pařil to většinou nedopustil. Měl autoritu. Byl to starší pán, ale co na place řekl, to platilo. Co se dělo ve vestibulu ho nezajímalo, to byla věc policajtů jak říkával.
Scházeli jsme ze schodů a uviděl jsem ji. Stála tam, ponurý nasupený výraz, který ji neskutečně slušel. Má společnice, jen řekla „aha.” Řekla a opustila mě. Milá Eva ke mě přišla, zeptala se jen: „Hodláš mi oznámit kde budeš dnes spát?” Podíval jsem se na ni a řekl, „Zřejmě v Želenicích, jak to vidím.” A nekecal jsem. Opravdu jsem spal v Želenicích. Ale nikdy mi neodpustila, že jsem za ni neběžel. Celou dobu co jsem s ní byl mě podezřívala, že bych spal u té druhé.Asi za rok mě opustila kvůli jinýmu. Nespal bych s jinou ten večer, fakt ne. No i když, kdybych měl opravdu velký trápení. Kdo ví?