Slyšel jsem dnes velmi zajímavou větu od jedné své známe, která se stala nedávno babičkou. Ta věta zněla asi tak. Nejsi moc mužský, co je schopný se starat o rodinu.
Slyšel jsem dnes velmi zajímavou větu od jedné své známe, která se stala nedávno babičkou. Ta věta zněla asi tak. Nejsi moc mužský, co je schopný se starat o rodinu. To je jeden z důvodů, proč tě nezvu k sobě domu. Nehodlám si na tebe zvykat. Mámu nemáš, tak ti to místo ní říkám já.
Podivil jsem se, co že si to dcera pořídila za tátu k dětem, když její maminka je zralá moudrá žena Dcera zřejmě nejde moc v jejích stopách. Pak jsme se shodli na tom, že jak její dcera, tak otec jejího vnuka se ještě mohou dát do pořádku, protože oběma jim je dvacet let. Trošku jsme povídali o těch závazcích, jež když chybí, pak se opravdu nevyvine ani ten psychologický tlak na partnera její dcery. On nemá vědomí žádného závazku, chybí mu vztah k rodině, jak k vlastní, tak i k širší. I na téhle situaci se vyjevuje, že pokud chybí vědomí odpovědnosti, ani dítě, které by mělo být motivací ke změně, jak mnozí bloudi věří, onou motivací není. Chybí odpovědnost chybí závazek, chybí slib. Jednoduše celek není celkem, ale torzem.
Samozřejmě vzpomenu-li si na svých dvacet let, pak musím konstatovat, že jsem rodiče měl, ale odpovědnost zcela nulovou. Sice jse m pracoval, to ano, jenže výsledek byl stejný, jako když nepracoval. Neuměl jsem hospodařit, neuměl jsem myslet ani trochu na budoucnost, neuměl jsem skoro nic. Naštěstí jsem se nedal tehdy vlákat do té pasti, které říkám „manželství z důvodu nápravy jednotlivce.”
Dnes, kdy se navíc razí heslo, „napřed zábava potom starosti” a nejen u dvacetiletých, ale i čtyřicetiletých, jak sleduji, je obtížné očekávat, že dospělí dvacetiletí budou se příliš zajímat o budoucnost. Místo nábytku si koupí bazén, o bydlení se postarají rodiče. Tedy někdy.
Přístup na lásku nepotřebuji papír, nese své ovoce. Papír konečně mnozí nepotřebují ani na otcovství, a někteří vlastně nevidí důvod proč by měli mít děti rodiče. Markéta by mohla vyprávět. Nechci tu zaujímat postoj mravokárce. Docela onu svou známou chápu. Proč si má zvykat na někoho, kdo stejně podle jejího nejlepšího vědomí a svědomí jednou odejde. Chápu ji, že se nechce plést své dceři do života, konečně ta se ji neptala, jestli si smí pořídit dítě či nikoliv a s kým. bere ji jako dospělou a pomáhá ji zcela moudře jen omezeně.
Dcera si jednoduše dítě pořídila s tátou, co je handicapován svou minulostí a výchovou. Lidé se mohou změnit ve svém chování a přístup k životu. K dobrému i zlému. Mohou a také se mění. Ten chlapec má smůlu v tom, že se pravděpodobně nedostane ani do té širší rodiny, která je obrovsky důležitá.
Vyrostl v dětském domově, kam se dostal bez vlastní viny, podědil neschopnost vzít za svůj život odpovědnost a vlastně mimo toho, že potěšil někoho při souloži, nic víc dobrého zatím zřejmě nesvede. Chápu onu svou známou, že nechce dělat vychovatelku a pečovatelku tátovi svého vnoučka. Má svého dost, žije ještě s jednou dcerou, od muže odešla, pro jeho malou schopnost chápat potřeby své rodiny. Hleďte. Historie se opakuje. Řetěz chybných rozhodnutí narůstá o další vadné články.
Máma, která sice dozrála ve zralou ženu, ale vlastně tím, že se kdysi rozhodla pro muže, kterého léta dotovala svou prací, je schopná vydělat peníze, najednou zjistila, že dala jistý vzor. Její dcera si v poměrně mladém věku opatřila podobného partnera pro život. Ona matka se zcela moudře se rozhoduje pomáhat dítěti, ale nikoliv neschopnému partnerovi. Tuhle chybu už neopakuje.
Její dcera zřejmě bude muset napnout podstatně víc sil, jako ona sama kdysi. Možná ji nepostihne to neštěstí, že bude na svůj osud žehrat a mít muže v úhlu pohledu jen jako strůjce svého neštěstí. Ale vyroste z ní schopná žena, která se naučí všechno, mimo jediného. Přenést díl odpovědnosti na muže. Možná bude hrdá, nebude se doprošovat, nic od něho nebude chtít. A řetěz bude narůstát dál. Jenže, když se o odpovědnost v takovém případě nepodělíme, moc užitku nespácháme.
Teď řeknu něco co se bude líbit málokomu. Sociální sít, která je nastavená tak, aby vlastně umožnila nemít odpovědnost jednotlivci, není pro rodinu, ale proti ní. Lidé si pořídí dítě, a nemusejí vlastně ani přemýšlet zda jak ho uživí. Nemusejí se v ničem omezovat, vždy se najde zákon, který dá těm potřebným.
Bez pochyby, vždy bude více lidí, kteří ze soucitu s těmi osamělými matkami budou hlasovat pro takové zákony, které jim umožní vychovat poměrně snadněji děti, než kdyby nechal starost o děti jen na rozumu a úsilí rodičů. Moji rodiče vyrostli v systému, který starost o děti nechal na jejich vůli. Pořídíš si dítě a buď ho vychováš, dáš mu najíst a nebo nedáš a pak neseš plnou odpovědnost za jeho život. Nikdo ti nic nedá, nikdo ti ze svých peněz na tvoje děti nepřispěje. Maximálně milodar, který není trvalým závazkem, ale jen a jen milodarem. Rodičew se starali. Nic jiného jim nezbylo.
Je zajímavé, že při té obrovské dětské úmrtnosti, která tehdy byla, smrt hlady byla jen zřídkavá. Velmi zřídkavá. Jo už slyším modernisty, jak mi říkají, že byla jiná doba. Ano byla. Lidé si byli vědomi odpovědnosti za ty co přivedli na svět. Věděli, že mít dítě je závazek. Udržovali manželství ani ne tak z lásky, ale z nutnosti. Nikoliv z morálky a pokrytectví, ale z nutnosti. Kupodivu ona nutnost jim ukázala, že schopnosti se postarat, jsou nepoměrně vyšší, než všechny ty sociální pracovnice tuší. O psycholožkách ani nemluvím.
Jednoduše sociální systém, takto nastavený je proti člověku, proti jeho úctě a sebevědomí. Všimněte si jedné věci. Už jsem o tom psal. Mám problém ty lidi nějak nazvat. Babička vnuka, matka dítěte, otec dítěte, sestra matky dítěte, otec matky dítěte.
Ti všichni jsou tam spojeni genetickým příbuzenstvím a přitom vlastně nejsou ani rodina. Každý je tam nějak izolovaný. Babička nepozve, otce dítěte, domů, on není mužem své ženy, ona není ženou svého muže, spolu jsou sice matkou a otcem, ale vlastně jen do doby, kdy buď jí přestane partnerství bavit a vyžene ho, protože oni bydlí z milosti její matky na chatě, kterou ona zdědila po svých předcích a mimo dítěte nic společného nemají. Vlastně mají. Dluhy, které si nadělali, když si místo zařízení do bytu koupili bazén.
Tedy, žádné závazky, žádné sliby a žádná odpovědnost. Nepochybně to všichni nějak přežijí a nějak to dopadne. Dokonce to dítě ani nemusí materiálně strádat. Babička z dědečkem to za svého života nepřipustí. Na rozdíl od svého otce, který je výsledkem lásky bez papíru a bez odpovědnosti. J
Jednoduše byl odložen do dětského domova, přežil, hlady nebyl, nahý nechodil. Jen nemá návyky, nemá vzor a neví co dál? Bohužel docela chápu, že ho nikdo nechce už vychovávat a starat se o něj. Vlastně co je mi na tom nejvíc líto, že se asi nikdy nestane členem té širší rodiny, protože aby si na něj nezvykli, tak ho radši nepozvou. Možná on pochopí, že aby si na něj někdo chtěl zvyknout musí pro to něco udělat. Bohužel ve dvaceti letech a z minulostí, kterou má, tuhle maličkost jen tak hned asi nepochopí.
Pokud ono děvče, co je matkou dítěte bude vytrvalé, možná ho donutí k odpovědnosti, a nebude to špatně. Možná ho opustí, protože nebude mít sílu starat se o něj a dítě a nebude to špatně. Ale možná, že vlastně nic nebude špatně a nic nebude dobře. Vše bez chuti a zápachu. Jaký bude chlapec mít osud nevím, ale že bude těžký si troufnu tvrdit už teď. Těžký ho bude mít nejen on.
Pokračování někdy