Všechno končí. Lásky končí, život končí i vesmír prý má konec a ty skály, které někdy považujeme za neměnné, protože z hlediska lidského života ony neměnné jsou, se jednou rozdrolí.
Všechno končí. Lásky končí, život končí i vesmír prý má konec a ty skály, které někdy považujeme za neměnné, protože z hlediska lidského života ony neměnné jsou, se jednou rozdrolí. Už jsem to napsal jinde. Lásky nikdy nemají dobrý konec. Buď se lidé rozejdou za života, nebo je smrt rozdělí. Tohle, čím jsem starší si snadněji uvědomuji a není mi při to uvědomování lehčeji. Jen ty vztahy nekončí tak snadno jako končí láska k druhému člověku.
Mnozí lidé, když se řekne vztah, mají na mysli milostný vztah. Pro ně se láska rovná vztah. Jenže do vztahu patří i nenávist a nebo lhostejnost. Vztahy máme k lidem, co už dávno nežijí a nebo jsme je léta neviděli. Moji rodiče už nejsou naživu polovinu mého dosavadního života a stále k nim mám vztah, stejně jako k jejich sourozencům a svým prarodičům.Prožil jsem začátky období, které se dá datovat do sedmdesátých let. V té době pomalu nastupovala moje generace. První generace v dějinách, jež najednou neznala a nezažila hlad a zimu. Ze ztráty ohrožení z hladu a zimy a z menším nebezpečí z toho plynoucí, zároveň povolily pouta soudržnosti, která byla nutná v dřívějších dobách pro určité bezpečí členů rodiny. Mimo jiné.
Být vyhoštěn z rodiny znamenalo pro naprostou většinu generace mých předků obrovské ohrožení. Pouto potřeby posilovalo pouto soudržnosti. Z jistým blahobytem tahle potřeba slábla. jak slábla, začaly se dít věci, které byly do té doby velmi zřídkavé. Děly se, ale málo. V osmdesátých letech přestaly být děti z rozvedených manželství raritou a staly se jistou samozřejmostí. Trend pokračuje.
Nejsem sociolog a nemám potřebu jim nějak fušovat do řemesla. Jen se tak dívám kolem sebe. Generace vesničanů, kteří byli propojeni poutem příbuznosti, odkázáni jeden na druhého, i přes veškeré rozbroje, které v těchto relativně malých společenstvích byly, byly značně soudržné. Takže tyto společenství byly podle mého mínění drženy pohromadě nikoliv z nějaké zvláštní ctnosti a náboženského vědomí, ale z nutnosti. Bez sociálního zajištění, které poskytuje dnes stát a tehdy rodina a něco málo, ale velmi málo obec, byl společenský tlak na mnohem větší míru soudržnosti. Tohle vše u nás v sedmdesátých letech začalo pomíjet.
Už se najednou mohly ženy obejít bez mužů, kteří přestali být pro ně pojistkou pro případ nebezpečí a nouze. Vychovávat děti se stalo zdánlivě snadnější z hlediska sociálního zajištění. Už bylo snadné říci. „Jestli se budeš chovat takhle, opustím tě.” Nejenom říci, ale i uskutečnit. Zmírnil se tlak veřejného mínění. Veřejné mínění, které do té doby, díky společenskému pudu sebezáchovy tlačilo na udržování rodiny, povolilo. Už nebylo tak nutné a samozřejmé jako kdysi, kdy tím, že kdokoliv hájil povinnosti muže k ženě, ženy k muži, společně k dětem a starším a potřebným nemohoucím, hájil vlastně sebe. Přežít bylo těžší a jen větší loajalita k celku zajišťovala úspěch.
Od sedmdesátých let minulého století byla najednou snadná dostupnost, jídla, tepla a sexu. Snížila se pracovní zátěž, přibylo volného času. Jak ubývalo fyzické dřiny, zvyšovala se potřeba jiné zátěže, protože jako lidé, jsme nastaveni na určitou míru zátěže potřebnou k tomu abych neatrofovali a nedegenerovali. Proto sport, různé aktivity atd. Tohle vše přispívalo a přispívá ke změně vztahů, mezi partnery i mezi členy rodin.
Stále máme geneticky zakodováno, že být členem rodiny je výhodné, že si máme zajistit pokračování v potomcích, ale také se ukazuje, že s určitým sociálním prostředím, genetické nastavení nestačí k tomu abychom preferovali, místo toho, čemu říkáme „osudová láska,“ dobré vztahy založené na spolupráci. Narůstá preference milostných vztahů, které nejsou založeny na spolupráci vedoucí udržení příznivého rozvoje rodiny, ale na uspokojování, sexuálních a jiných potřeb, zahalených do vznosných řečí. Mužů i žen.
Díky tomu padají bariery, které dříve bránily, když ne zcela, tak z větší míry rozchodům a rozvodům. Už se nemusí muž omezovat na svojí ženu, protože dostupnost sexu je značná. Neplaceného sexu podotýkám. Nikdy jsem neplatil prostitutce a nikdy jsem neměl nedostatek sexu. Jako svobodný nebo rozvedený. Nemusel jsem. Vlastně jsem nikdy nebyl ani já ani moji vrstevníci a následovníci, vyloženě existenčně ani sexuálně nuceni setrvat v jednom vztahu.
Stejně tak většina žen není omezena existenčně a tím i sexuálně na jednoho muže. Mají na výběr. Jestliže je snadnější uživit děti, a ono to snadné je, oproti časům před padesáti a více lety, pak i pro samotnou ženu je snadnější se rozhodnout být jen v nezávazném svazku. Vzniká prostor pro větší svobodu v rozhodování pro tu ženu. I muže.
Cesta, která je ohraničena, dává jasnou informaci o směru. Na každém vybočení je okamžitě znát že se nedostanete tam kam chcete. Cesta, která je nezřetelná, málo viditelná, nedávající jasnou informaci, je cesta na které snadno zabloudíte. Přestože budete přesvědčeni, že jdete správným směrem. Na takovéto cestě s údivem zjistíte, že jste zcela jinde než jste předpokládali. Od sedmdesátých let minuloho století jsou vztahové cesty pro mnohé jedince nezřetelné.
To co kdysi vůbec nebylo příliš nutné, například umění hovoru v rodině protože vztahy byly dané získává na váze. Už mnohem více potřebujeme umění vyjednávat nejen mimo rodinu, ale v samotné rodině. Muži i ženy.
Takhle to totiž v naších myslích funguje. Máme větší svobodu, skutečnou svobodu a máme větší prostor pro rozhodování a tím máme i větší prostor pro více chyb. Většina lidí, kteří zvolí rozchod, nebo rozvod, opustí známý prostor a najednou zjistí, že vše je jinak. Většinou žijí v představě vázající se k minulosti. Tohle se děje především ženám s dětmi.
Pocit svobody nám tedy dává na výběr. Na výběr ve výhodných i nevýhodných rozhodnutí. Čím víc svobody, tím větší potřeba dobré orientace v prostoru svobody. Není nic snadnějšího, než se sebrat a jít kam nás oči povedou. Mnozí to udělají. Mají pocit, že není se o čem bavit. Říkají si možná v duchu a někdy i nahlas. Hlady nebudu, zima mi nebude, sám/a také ne. O nic nejde. Vyrazí po těch nezřetelných cestách, o kterých totiž víme jen málo.
Dosavadní lidská zkušenost všech předchozích generací velela. Chtěj se mít dobře, to je v pořádku, ale pamatuj si, že z nejrůznějších důvodů ti spousta věcí neprojde. Měj na paměti, že sám nejsi nic. Dnes mnozí říkají a jejich poznání je v tom utvrzuje. Jsme svobodní a proto se musíme ohlížet jen málo na ty, co jsme za sebou nechali. Nikdo nás neodsoudí, nikdo nám nic nevytkne, nikdo nic nepřipomene. Tímto způsobem mnozí myslí a chovají se podle svého myšlení. Zhruba padesát procent manželství se rozpadá.
Mám rád blahobyt a nechtěl bych být chudý, jako byli moji předkové. Uvědomuji si, že nelze v době, kdy je vše „snadné” žádat na lidech aby žili jinak, mysleli jinak. Jinak nemůžou. Všechno co se kolem nás odehrává,„ nám dává za pravdu, že dovoleno je všechno.” Poslouchám příběhy mužů a žen, kteří podle toho, že dovoleno je všechno, žili a žijí. Jsou najedeni, není jim zima, až zestárnou, stát se o ně postará.
Nebudou hladoví, nebude jim zima a přesto budou naříkat. Stěžovat si, že nemají co kdysi a stáří budou vnímat jako křivdu. Všechno jim bylo dovoleno a teď je dovoleno všechno těm, co jsou mladí. Jaká nespravedlnost. Ono „dovolení“ dohání už moji generaci. Nelze mít všechno. I když to tak dlouho vypadalo. Ti na které se neohlíželi, třeba jejich děti, se na ně také neohlížejí. Nemají důvod a nenacházejí ho.
Mnozí jsou, nebo byli sami. Ty, co nechali vzadu za sebou, je nedoháněli. Nevěděli a nevědí proč by to měli dělat. To není předpověď budoucnosti, strašák nebo vyhrůžka. Pouze a jen mnohdy pro ty, co jsem osobně znal a znám, realita dneška. Znal jsem je, když opouštěli ty, co už je nebavili. Opouštěli je bez řečí. Šli za štěstím. Muži i ženy. A mnozí beze slova rozloučení umírali opuštěni. Opuštěni , protože opouštějící. V životě i smrti. Nikdo jim nešel ani na pohřeb. Zapečetěné byty, které čekaly na to až se někdo o něco přihlásí.
Dlouho byl jeden takový zapečetěný byt v domě, kde jsem kdysi bydlel, než se dozvěděla dcera mého zemřelého souseda, že táta zemřel. Pohřeb neměl. Neměl mu ho kdo vypravit. Přišla s úřednicí, odpečetili byt, prošla se po bytě, nechala vše co tam bylo odvézt na skládku a odešla. Nic si nevzala. Nic ji za to po tom člověku, co byl jejím „tátou” nestálo. Znal jsem ho od mládí. Ani jsem nevěděl, že má dceru. Nikdy o ní nemluvil. Ona nevěděla kde má tátu. Máma ji to neřekla. Přitom, když jsem ji viděl, tak jako by mu z oka vypadla. Zavržený otec a ztracená dcera. Smutný konec řeči.