Prošel jsem včera dvě knihkupectví, abych si nakonec vybral dvě zajímavé
knihy. „Ellis Wasson – Dějiny moderní Británie.” Mírně stručný
Prošel jsem včera dvě knihkupectví, abych si nakonec vybral dvě zajímavé
knihy. „Ellis Wasson – Dějiny moderní Británie.” Mírně stručný
přehled posledních dvou set let britských dějin a „Steven Johnson –
Odkud se berou dobré nápady.” Posupně jsem se na střídačku začetl do
obou. Mám rád knihy podobného druhu. Většinou jsou napsány pro celkem chytré
čtenáře, kteří chtějí a mají zájem se něco dozvědět. Pondělí 13.7 pomalu končí.
Bylo celkem náročný. Svátek má Alena, tedy jsem musel popřát několika Alenám
ze svého okruhu.
Mám sestru Alenu, bývalou ženu Alenu, ale té jsem přál pouze v duchu,
neb jsem ji asi 27 let neviděl. Poslední zprávy o ni mám z roku 1998, kdy
jsem se dozvěděl od jejího otce, že se vdala a chce na mě abych dal souhlas
k přijetí jména jejího dalšího muže pro svou dceru Zuzanu. Nedal jsem, neb
sem měl za to, že pokud se dcera patnáct let jmenovala Jílková, pak jistě
ještě nějaký čas vydrží s příjmením svého otce. Než se vdá, nebo bude
natolik dospělá, aby se ujistila, že se chce jmenovat zcela jinak.
Dceru Zuzanu jsem též neviděl stejný čas jako svoji bývalou ženu. Tak asi
mě nemá zájem vidět, stejně jako před těmi 14 lety. Stane se. Tohle je už
můj evergreen. Jinak jsem se dozvěděl příjemnou zprávu, že oprava mého
chrupu bude stát podstatně méně, než jsem čekal. Což mi udělalo docela
radost. Povídal jsem se svým zubařem, který nedávno modernizoval ordinaci,
co ho ta modernizace stála a mírně se mi protočily panenky. Jo, člověk
rychle pochopí, že když nechce chodit například na rentgen někam daleko,
chce mít vše na místě, že to něco stojí. Inu bezplatné zdravotnictví,
skutečně je jen bolševická iluze. Buď se o zuby starám, nebo platím.
Ptala se mě onehdy má dcera, kdy že vydám nějakou další knihu. Mírně jsem
ji odbyl, že vydávání knih není na pořadu dne, ale pokud se ukáže, že na
zubech ušetřím, pak si udělám radost a vydám knihu o ženách z pohledu muže.
Muže jak vnímá ženy, jaký má k nim vztah, co považuje za důležité a
nedůležité. Nebudu mluvit za všechny muže, pouze za sebe a možná přidám
postřehy některých svých klientů, ale i klientek, známých, autentické výroky
bývalých favoritek.
Mluvil jsem o tom s Ivanou, ta úplně pookřála, když slyšela tu novinu.
Pak jsem se domlouval s několika lidmi, že se setkáme, neboť jsem byl
doporučen jako poradce při přípravě nějakého scénáře na téma
„Psychiatrický duch.” Což ve mě vyvolalo asociaci s písní od
Olympicu Psychiatrický
prášek Odkaz je pro nepamětníky, nebo, co už zapomněli. Ono je to už
víca než 45 let, co to Olympici prvně hráli. A co jsem to slyšel, tak
okamžitě se do té písně zamiloval. Byla to má bojová píseň, a když jsem
zpíval: tak se mi zdá, že se to dá, napravit tím, že něco sní, proboha
ať mu někdo dá, prášek psychiatrický… mé lokny do poloviny zad, se mi
kroutily kolem uší.
Za ty lokny mě naháněli policajti, vychovatelé, rodiče, ale nedohonili.
Ani vojáci mě neostříhali. Řekl jsem si, „žádný frajtr mě stříhat
nebude.” Dal jsem se ostříhat dva dny před tím, než sem narukoval a má
láska plakala, když viděla, jak mé dlouhé blonďaté vlásky na kolena padaly,
nejen na kolena, ale na i zem. Na nádraží štkala, že na mě bude čekat až do
skonání světa. Jenže, zřejmě skonání světa přišlo za čtyři měsíce, kdy jsem
dostal dopis, že se vdává, protože je ve třetím měsíci. To dá rozum, že ji
ani nenapadlo mi oznámit, že jsem otcem. Věděla, že do čtyř umím počítat i
v osmnácti letech.
Přežil jsem ten smutek, trápení mě přešlo rychle, protože byl rok 1969,
byl jsem v poddůstojnické škole v Zadním Chodově a byla tam nepohodlně,
buzerace, zima, málo jídla, a tak nebyl na smutek čas. Bylo mi osmnáct let
a nebyla to první láska. Tu jsem stále tajně miloval, i když už také měla
jiného. Ano, celý život se setkávám s tou smutnou a zároveň nadějnou
pravdou: Ženy odcházejí, ženy přicházejí.
Jindřich Šimon Baar kdysi napsal, že: ranní déšt a ženský pláč nikdy
dlouho nevydrží… Dodal bych, že zřejmě ani vojenské lásky. Tedy slyšel
jsem i historky, že se našly případy, že to vydrželo, ale těch bylo mnohem
méně než těch, co to nevydrželi.Pak byla svatba, jak bylo v sedmdesátých
letech zvykem brzy, aby dostali manželé byt, novomanželskou půjčku, tu
dostali spíš dříve než ten byt a mohli spokojeně si pořídit děti, tedy tehdy
většinou na MNV, nebo u oltáře, což bylo méně častěji, všichni věděli, proč
se berou. Už čekali rodinu.
V sedmdesátých letech začala u nás ta plná emancipace žen, kdy se ženy
naučily rozvádět, řešit své potíže okamžitým rozvodem, takže jsem ve svých
27 letech, kdy jsem se ženil poprvé, byl považován za „starce,”
co by jen vybíral a není mu žádná dost dobrá. Jeden můj kamarád a spolužák
Ota Štefl byl v těch 27 letech ženatý už po čtvrté. Já teprve prvně.
Sakra, kam sem se to zas dostal? Ale nešť si tak vzpomínám, vlastně si
nechávám jen tak plynout myšlenky a vzpomínky. Byly ty sedmdesátý léta vůbec
takový zajímavý. Vše vypadalo zcela neměnné, leč jak už jsem řekl, změna
kvasila hluboko pod povrchem. Ženy se emancipovaly, muži z toho byli
bezradní, nikdo pořádně nechápal co se děje. A ono vlastně se dělo jen
tolik, že pokud lidé získají nějakou míru svobody, pak se s ní musí naučit
zacházet. Rychle se brali, rychle rozváděli, byli mladí a svatba zároveň byl
podle mne takovým znakem solidnosti. V té emancipaci doznívaly ty staré
zvyky, že děti musí být manželské.
Jo, posunul se ten svět za těch 42 let někam, kam jsme si neuměli ani
představit. Chápu, že pro ty mladé mluvím o pravěku, pro mne je to včera, to
je ten rozdílný úhel pohledu. Zvykl jsem si na mobil, internet, cestování po
světě jen tak a přitom to byly naprosto nepředstavitelné věci. Vzít si jen
tak ruksak a vyrazit do Kanady, nebo Chile, či jinam, kde jsem všude za těch
dvacet dva let svobody byl. Co mi dnes přijde samozřejmé, mi tehdy přišlo
nepředstavitelné. Pamatuji dráty na hranicích, kde jsem sloužil na Svaté
Kateřině.
Na tom samém místě, jsem před dvěma roky překročil hranice, ta pohraniční
rota tam ještě stála, jak jsem si ji pamatoval, ale krajina zcela odlišná,
kde byly dráty a zoraná zem, rostly stromy. Z pohraniční roty po roce 1989
celnice, ale už opuštěná. Už ani celnice na hranicích nefungovala. Šel jsem
a jen tak ze zvyku si zpíval: Na Starý Mohelně na státní hranici, je
parta mazáků, své vlasti sloužící… Písnička se mi po těch čtyřiceti
letech vybavila sama. Hustili do nás ideologii, byli jsme všichni na té
hranici dělnického původu, věřili, že proto budeme hloupější a
povolnější.
Někteří z nás byli, ale také si pamatuji, že někteří z nás říkali i
taková hesla. „Dnešní heslo hranic, na vojně jsme na nic, další hesla
tady jsou, neprojdou, když nepůjdou!” Tak si vyberte. Taková byla
většina mé generace. Nemilovali jsme komunisty, báli jsme se jich, viděli
jsme totiž krátce předtím kolony bolševických tanků, co na nás poslali, byli
jsme v tom strachu někteří více či méně vzdorní a byli jsme mladí. Hodně
mladí. Neviděli jsme tehdy žádný možný konec. A přesto jsme se ho dočkali.
Tohle pomyšlení mě vždycky naplňuje optimismem.