Spal jsem z pátku na sobotu víc jak osm hodin a jsem ospalý, což je podivné, protože jsem většinou po víc jak pěti hodinách náramně vyspalý.
Spal jsem z pátku na sobotu víc jak osm hodin a jsem ospalý, což je podivné, protože jsem většinou po víc jak pěti hodinách náramně vyspalý. Asi to bude tím, že jsem si udělal delší procházku, ušel ji v plném tempu, šlo se mi náramně zlehka, ani kolena jsem necítil a do kopce skoro nefuněl. Což už je víc vzácné, než kdysi, kdy jsem si říkal, jako cyklisté, že jsem vrchař, do kopce mě bavilo chodit rychle a dlouho, a nezadýchával jsem se. Zub času na mně zapracoval. Bohužel. Ale vlastně už včera krok duněl náramně. Jen jestli ten dunící krok nebyl způsobený mými severskými klacíky, o které se při chůzi opírám a tvářím se, že se jimi odrážím.
Vyrazil jsem odpoledne, chvátal jsem jen z toho důvodu, že jsem se chtěl projít a zároveň stihnout odpolední finále olympijského turnaje ve fotbalu. Zažil jsem ovšem zklamání. Favorit Brazílie hrál mizerně, těšil jsem se na kouzla kanárků a nikde nic nic. Mexiko je přehrálo. Ne sice snadno a hravě, ale přehrálo. Jinak sem se pobavil jedním mailem a jedním telefonátem. Telefonoval mi klient, hráč, který chce zachraňovat svou sestru hráčku. Prý ji nechce kontrolovat, ale jen si chce ověřit, jestli mu nelže, když mu řekla termín, který si se mnou sjednala. Ujistil sem ho, že ji tedy kontroluje, pokouší se jí dělat terapeuta a sám má svých starostí dost a dost. Takže zabrzdil a zavěsil. Fakt je, že slušně poděkoval a omlouval se že ruší.
Další mi napsal, že nedal na mé varování, odešel ze skupiny, teď v recidivě rozbil auto, po tom co přestal chodit na skupinu. Chodil krátce, a zda by mohl zase chodit? Jo jo, taxikář. Všem uměl poradit, kde co a jak a za kolik, co ano, co ne, zná ten polosvět, ve kterém se pohybuje dost dlouho, ale jak sám žít, tam selhává.
Inu tohle je taková lidská vlastnost, čím méně umí poradit sobě samému, tím snáze vidí své chyby na druhých, tím více mu vadí a tím větší má potřebu je napravovat. Pamatuji se jak snadno jsem rozmlouval o životě, tedy správném životě, s lehkými děvčaty, či opilci v dobách, kdy jsem uměl zcela dokonale propít veškeré své peníze, bydlel jsem kde se dalo, dřel od rána do večera a měl vlastně jen něco málo toho, co jsem měl na sobě. Těch rad, co jsem rozdal. Všechny byly skvělé, i dnes bych se pod ně podepsal. Jenže sám jsem podle nich žít neuměl.
Pak jsem přestal pít, začal jsem přemýšlet a znalosti, které jsem nabyl životem jdoucí, sem používal ve svůj prospěch. Za první nepropité, ušetřené peníze jsem si koupil drahé oblečení. A ukazoval jsem se v něm v kostele a na zábavách. Tušil jsem, že to jsou přesně ty místa, kam na Moravě chodí slušné, seznámení dychtivé mladé dámy, které ocení můj vzhled. Jak sem tušil, tak se stalo.
Odešel jsem z Moravy, seznámil se svojí první ženou, což byla slušná žena každým coulem a začal se podle rad, které jsem kdysi rozdával chovat. Tedy částečně. V té době jsem ještě netušil spoustu důležitých věcí. Jak už jsem naznačil v minulém blogu, ty nejdůležitější, o kterých sem sice četl v moudrých a učených knihách, a myslel jsem si o nich, že patří do těch moudrých knih, nikoliv ovšem do života. Neb má životní zkušenost kluka z ulice a rodiny opilce byla trochu odlišná od toho, co jsem četl v knihách a dal jsem víc na to, co jsem slyšel po hospodách, abych nakonec zjistil, že ne všechno, co se po hospodách a o hospodách povídá, také tak je.
Jednoduše jsem najednou objevil jiný svět. Nakoukl do něj, a zjistil, že by se mi v něm i mohlo líbit. Že tam sice nežijí skrz naskrz ctnostní lidé, ale že jich je dost, kteří bez nějakého extra důvodu, se chovají slušně, jen z toho, že jim vyhovuje se chovat slušně k druhým lidem. Že se vzdělávají, protože je toho tolik, co se lze naučit, a že se dost často vzdělávají jen z pouhého pocitu radosti. Že se neopíjejí, nikoliv proto, že to škodí zdraví, nebo na chlast nemají, ale protože jim nevyhovuje, ten stav vypatlanosti, který člověk po ránu, když se zpil do němoty má. Často mu ona vypatlanost vydrží až do odpoledne a když se pilně snaží, tak až do smrti. Pár tak vypatlaných sem viděl, není to extra pohled. Inu, není všechno krásné.
Tohle a nejen tohle, jsem objevil v tom jiném skutečném světě, o němž jsem se domníval, že je vymyšlený a existuje jen v těch knihách, co si vymýšlejí svět, který neexistuje. Tohle jsem objevil po dvou rozvodech a totálním debaklu, který nastal po druhé v životě, když mi bylo třicet čtyři let. Začal jsem znovu a zdá se že lépe. Dvacet osm let už je dost dlouhá doba, bych tak řekl, abych mohl tvrdit, že se dá moje tvrzení ověřit. Zjistil jsem, že soustavně lhát a podvádět, je nejméně efektivní způsob života pro člověka, který chce být lidmi přijímán.
Zjistil jsem, že žít s lidmi v míru, je efektivní způsob jak mít klid. Pochopitelně, jsou lidé, kteří nehodlají s nikým žít v míru a těm je nutné dát najevo, že pokud chtějí vyvolat válku, tedy na ně dopadne celou vahou a se všemi důsledky, které taková válka sebou nese. Ale žít v míru s druhými, přináší i mír sobě samému. Být osamělý hrdina, je strašně osamělý způsob života a člověk při něm užije spoustu ran. Nepočítaně. Jistě jsou tací, co takový život považují za ten nejctihodnější, ale zkušenost mi říká, že takovým osamělým hrdinům, co nikoho „nepotřebují, vystačí si sami” je lepší se vyhnout.
Nakonec, jako dítě ulice, jsem musel umět kooperovat. Později jsem se na nějaký čas vydal na cestu, toho osamělého „hrdiny” a nebylo to život nic moc. Takže jsem později použil onu schopnost kooperovat a začalo se mi dařit. Mám zkušenost, že když začnu jako individualista kooperovat, vůbec se nemusím vzdát svých individuálních cílů a plánů. Cokoliv prospěšného jsem udělal pro druhé lidi, to se mi v míře hojné vrátilo. Lidé, kteří se neumí dělit o své myšlenky, nápady, představy a sny, se většinou nikam daleko nedostanou.
Schraňují své vědomosti, nerozdělí se a tím pádem je ani nerozmnožují. Prožil jsem roky ve společenstvích, kde dělení se o myšlenky, názory byla samozřejmost, stejně tak pracuji v týmu, kde sice vydělávám málo, rozhodně méně, než v privátní praxi, ale ono dělení o myšlenky a názory, které třikrát do týdne prožívám, má pořád vysokou hodnotu, kterou bych jako samostatně pracující, dost postrádal.
To je asi ten hlavní důvod, pro který setrvávám v onom společenství. Vlastně, když píši blog pro jiné, uvědomuji si a potvrzuji, že být prospěšný je efektivní pro mne samotného. Bez toho psaní bych asi tímhle způsobem nepřemýšlel. Jo jo.